15.6.2009 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě Milovický Votvírák se snaží budit dojem velkolepého festivalu, ba dokonce se jeho organizátoři nezdráhají používat přívlastku „nej“. Ve své podstatě jde ale vlastně o pouhé praktické školení, po jehož skončení by si každý, kdo s myšlenkou pořádání festivalu koketuje, měl říct jednu krátkou větičku: „Tak takhle teda ne!“

Toto není reportáž. Toto je soubor postřehů, kterými se „jeden z davu“ snaží poukázat na výrazné nedostatky, se kterými se na silně tlačené masové akci setkal. Jejich ambicí není publicistická, natož investigativní hodnota. Ambicí je vyvolat diskuzi a - s pominutím programové linie - poukázat na plejádu školáckých chybiček, jichž na náhodu bylo podezřele moc, s nimiž se na jednom místě u akce, která se snaží tvářit profesionálně, běžně nepotkáte. Tak tedy: je páteční odpoledne a začíná akce „Votvírák na vlastní kůži“.

Michal David, Lunetic, Láďa Křížek & Kreyson, Argema... Line-up je na poměry českých festivalů vskutku jedinečný, neobvyklý, obskurní. A autor těchto řádků miluje obskurdity, které také jsou důvodem jeho přítomnosti.

Vstupné zdarma v pátek přilákalo střízlivým odhadem osm tisíc lidí (pozn.: oficiálně pořadatelé coby návštěvnost celého festivalu uvádějí 106 tisíc, nicméně i kdyby v druhý den skutečně stovka dorazila, musela by se hlava na hlavě tísnit nejen v poloprázdném areálu, ale i široko daleko na sousedních loukách). Mezi klasickým festivalovým publikem se mísily místní školou povinné děti, které přišly posbírat pár reklamních letáků, dámy ve středních letech, které zašly zavzpomínat na svá mladá léta, jakož i pánové v roztrhaných džínsech, jenž jako kdyby po probdělé noci dorazili z místního lokálu. Není důvodu jim zazlívat, že se přišli bavit na akci, která se koná za jejich humny, zvlášť, když v celé republice nemá obdoby. Není důvodu komukoliv zazlívat, že poslouchá hudbu sobě blízkou. Ať už je váš názor jakýkoliv.

Ze všech stran otevřená konstrukce hlavní scény dávala už od počátku najevo, že pořadatelé nebyli připraveni na nic jiného, než na polojasno v kombinaci s bezvětřím. A dal tomu zapravdu nejprve vítr, a následně i déšť – oba živly, byť příchozivší během přestaveb pódia, produkci bleskurychle přerušily.
O zvuku se dá mluvit spíš jako o hluku, neboť se evidentně řešil stylem všechny šavle na maximum. Ve finále tak hlavní scéna Votvíráku hrála minimálně třikrát tak hlasitěji, než o týden dříve hlavní scéna na německém Rock im Park, což je – mezi námi – echt velký festival. Tady šlo o zdraví.

O přístupu ochranky (pozn.: dlužno podotknout, že ji nezabezpečovala žádná z „velké trojky“ zavedených „festivalových“ security agentur BSB/VAN/ČechyMen) zase svědčí způsob, jakým se borci vypořádali s jinak zcela rutinní záležitostí, jako je přeskočení zábran před pódiem. Chudák mladík byl brutálním - nebojím se použít toto slovo – způsobem odtáhnut do zákulisí, kde jej příslušník svalil na zem, opřel si koleno o jeho hlavu, a koukal... a koukal... Teprve po několika minutách mu jeden z kolegů navrhl, aby ho pustil. Tady šlo o život.
Šlo o život? Těžko říct. Vždyť ani zdravotníci v areálu nebyli přítomni. Stejně jako nebyl přítomen ani telefonní signál, skrz nějž by se dali zavolat.

Protože Votvírák míří i na jinak ne typicky festivalové návštěvníky, může v jejich očích přístup, který pořadatelé předvedli, poškodit festivaly obecně. V lepším případě „jen“ mínění o nich. Kdyby za takový přístup pořadatelé vybírali vstupné, zasloužili by si veřejné zostuzení.

Votvírák je nebezpečný festival. A to nejen pro své návštěvníky, i pro hudbu jako takovou. Když si člověk zvykne, že něco dostane zadarmo, příště za sebevětší kvalitu odmítá zaplatit. Nejde o mecenášství, jde o devalvaci. Ve jménu hudby naštěstí dostatečné procento návštěvníků tvořili recesisté.

Druhý den? Už ne, díky...

Votvírák, Milovice - letiště, 12. 6. 09