22.3.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: živě
 fotogalerie Litevský bubeník Vladimir Tarasov přijel po dvaceti letech na miniturné do České republiky, aby zde publiku předvedl svou one-man show. Večer v pardubickém Divadle 29 měl dvě části: nejdříve sólový koncert, který Tarasova ukázal jako východoevropskou legendu bicích nástrojů, a poté prezentace s lehkým vhledem do tvorby zvukových instalací, která nastínila jeho audiovizuální alter-ego.

Od dob, kdy se představoval celé Evropě jako bubeník freejazzového tria vedeného klavíristou Vjačeslavem Ganělinem, uběhlo už hodně let a za tu dobu stihl Tarasov ujít pěkný kus cesty. Začal dělat hudbu k filmům, divadelním představením, intenzivně se ponořil do vizuálního umění, vystupoval s mnohými hvězdami světového jazzu a během posledních třiadvaceti let také zkomponovat 11 děl pro bicí nástroje, které by se daly považovat za experimentální a možná i soudobou vážnou hudbu. Všechny je nazývá Atto, což v italštině znamená „dějství“, a každé z nich opatřuje pořadovým číslem. Pro pardubický koncert si připravil sedm let staré Atto IX, které v podnázvu nese přídomek Aleatorická hudba pro bicí nástroje a ruletu.
Charakteristickým znakem aleatorické hudby je už od jejího vzniku v padesátých letech prvek náhody, který určitým způsobem dotváří její konečnou podobu. V Attu IX se tahle náhodnost promítá do pořadí, ve kterém jsou hrány jednotlivé části skladby, což pro diváky ve výsledku znamenalo, že se z koncertu stala jakási dadaistická hudební mozaika, formovaná až v průběhu večera. O tom, jak půjdou jednotlivé díly za sebou, rozhodovala „ruleta“ - malý dětský bubínek, který bude bezpochyby k dostání v každém solidnějším hračkářství. V něm byly uloženy očíslované míčky představující jednotlivé části Atta IX a Vladimir Tarasov z něho vždy po odehrání jeden vytáhl, aby zjistil, který díl má následovat.
Na pódiu byla k vidění celkem široká paleta bicích a jiných akustických nástrojů. Kromě klasické bubenické sestavy ještě tympány, malé visící činely, zvonky, spousta ozvučných misek a jiných perkusivních zvláštností. O nějakém omrzení, které vytane na mysli při představě jeden a půlhodinového bubenického koncertu, nemůže být ani řeč, protože téměř v každé části hrál Tarasov na něco jiného. Napaditý byl také způsob hry, se kterým k nástrojům přistupoval. Občas pracoval s barvami zvuků, občas nechával skladbu gradovat, aby ji těsně před očekávaným vrcholem ztišil, a jindy zase hledal a následně úspěšně nalézal drobné melodie, které vkládal mezi houšť stále se měnících rytmických vzorců.

Po samotném koncertu ještě následovala prezentace zvukových instalací (Tarasov jim říká „Sound Games“), během níž promítal ukázky ze všech svých dosavadních výstav a stručně vysvětlil vlastní přístup ke kombinaci výtvarného umění a hudby.

Vladimir Tarasov, Pardubice - Divadlo 29, 14. 3. 07

Fotogalerie: