Trutnov Open Air, 16. - 19. 8. 07
28.8.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: živě
fotogalerie
Letošní Trutnov Open Air byl ještě dva týdny před zahájením docela záhadou. Největší hvězdy Mike Patton a potom i jamajská zpěvačka Tanya Stephens postupně odřekli svou účast, line-up se měnil a ve vzduchu visela i otázka, jak to bude s vystoupením Václava Neckáře nebo Bohumila Kulínského s Bambini di Praga, který má soudní zákaz stýkat se se členy souboru. Takový festival plný překvapení.
Přestože oficiální začátek byl až v pátek po obědě, čtyřdenní kolotoč hudby začal už ve čtvrtek navečer. Na rozdíl od loňska, kdy takhle nepřipravené návštěvníky pořadatelé překvapili zařazením jedné z hvězd, Killing Joke, už na den, kdy festival ještě ani oficiálně nebyl odstartován, letos na stránkách zveřejnili alespoň čtvrteční program.
A v něm se objevili hned dvě zahraniční kapely, Harmful a New York Ska Jazz Ensemble. Frankfurtští rockeři Harmful s bývalým baskytaristou Faith No More Billym Gouldem v sestavě měli plnit funkci jakési Pattonovi náhrady - aby se alespoň jeden člen FNM objevil po deseti letech na trutnovském pódiu. Objevil se tedy, ale bylo to obyčejné a nudné až k uzoufání. A fakt, že Harmful dříve jezdili šňůry s kapelami takových jmen jako Slayer nebo Machine Head, na tom bohužel nic nezmění. Následní NYSAJA bavili o něco víc a polozaplněné bojiště docela úspěšně roztančili v jamajském rytmu. Paradoxně byli ale nejzajímavější v momentech, kdy se jim povedlo se ze svazujících a dost monotónních ska mantinelů vymanit. Třeba povedená taneční verze Brubeckovy Take Five byla osvěžující změnou.
Po nich už následovalo jen poklidné odebrání se do stanů, čekání na druhý den a přiliv zbytku návštěvníků a prodejních stánků.
Pátek: Váša s koštětem, Pákistánci s bubny
Páteční program začínal vystoupením Bambini di Praga. Bohumil Kulínský ale i přes opakované skandování davu nedorazil, takže si sbor, celkem ohromený neobvyklým publikem, musel vystačit se dvěma, návštěvníkům neznámými sbormistry. Další výraznější rozptýlení přinesl až navečer tradičně dobrý Visací Zámek a jimi začatá jízda pokračovala s
maďarskými divochy Aurora. Ti celkem jasně ukázali, že obyčejný punk, jak ho mají naši poggeři rádi, se hraje všude v Evropě stejně a tudíž pokud si odmyslíme jazykovou bariéru, nemusí snad ani nikoho vytrhnout, že přijeli ze zahraničí. Vytrvalí punkeři, kterým to ale nestačilo, přešli možná stejně jako já na vedlejší podium vyslechnout si čím dál nezajímavější a lokálnější Ready Kirken při čekání na chebské Esgmeq. Západočeši se ale, jak bylo včas oznámeno, z jakýchsi důvodů nedostavili, takže méně otrlí diváci mířili jinam.
Třeba na Hudbu Prahu s hostujícím zpěvákem Petrem Vášou. Společně předvedli strhující koncert, první na festivalu, který v kotli před pódiem rozpoutal pořádnou divočinu. Váša řádil na pódiu jako ďas, roztodivně tančil s koštětem a staral se, aby se snad vůbec nikdo nemohl nudit. Vrchol dne.
Zároveň s koncem jejich představení, začal na jiném pódiu zvučit Xavier Baumaxa. I když hodně viditelně pod vlivem, předvedl se sice krátce, ale pro něj typicky vtipně. A závěrečná dvacetiminutová skladba s hráčem na harmoniku, kterého si vytáhl z publika, působila jako dobrý doklad gradace celého koncertu.
V době, kdy Baumaxa odcházel z pódia už asi patnáct minut hrál avizovaný zlatý hřeb pátečního dne, pakistánský soubor bubenických šamanů Dhol Foundiaton. Před návštěvníky festivalu přijeli letos už potřetí během tří let, ovšem nevypadalo to, že by se publiku jejich rytmická smršť a dokonale propracovaná pódiová show s osmi(?) bubeníky zajídala. Po jejich vystoupení, během něhož se nahrávalo i živé DVD, pak pro většinu skončil celý festivalový den a na následující, místy dost klišovitý irský folk rock Greenland Whalefishers zůstal už jen zlomek dholovského publika.
Sobota: Hudba před Martou, Marta Kubišová, hudba po Martě
Přestože ti s železnou vůli mohli vstát už na začátek programu někdy po deváté ranní, program až na poobědovou Jablkoň a Pavla Dobeše neobsahoval nic natolik zásadního, že by to nutilo pilně sledovat dění z amfiteátru před pódiem, až někdy do pozdějšího odpoledne. Kolem třetí se podruhé, tentokrát s domovskými Těmi Syčáky!, objevil Petr Váša a rozhodně nebyl o nic horší než večer předtím. Dost nevýrazného Ivana Hlase o dvě hodiny později klasicky zachraňovali dva zbylí členové jeho tria Olin Nejezchleba a Norbi Kovacs a to už byl skoro čas jít se podívat na hlavní stage, jestli ani při druhém koncertním pokusu Bambini di Praga náhodou nepřijede Bohumil Kulínský. Nakonec sice nepřijel, ale Bambini si vystačili sami a snad poučeni prvním vystoupením zvolili rytmičtější a pro publikum stravitelnější věci z nejrůznějších koutů světa. Namísto páteční polyfonní spleti Benjamina Brittena tak podruhé zkusili radši Guantanameru a v té době už dost narvané hlediště to patřičně ocenilo.
Někdy mezi tím vším připravila neuvěřitelný zážitek pro pár zúčastněných undergroundová kultovní kapela Hever and Vazelína. Podle oficiálních materiálů hrají málo a neradi, ale podle toho, jak vypadalo vystoupení, by jeden řekl, že je to baví opravdu hodně. Snad osm nástrojů a ani jeden neladil s ostatními nebo nebyl ve stejném tempu. Úžasné a nepopsatelné. Bezkonkurenčně největší punk celého festivalu.
Následující, zatím ne moc známá anglická kytarovka The Race zapůsobila docela příjemně. Naopak Jiří Schmitzer tentokrát moc nezaujal a jeho vystoupení i silně utrpělo tím, že vypadalo spíš jen jako výplň času, než si na pódiu technici rozestaví všechny potřebné rekvizity pro koncert Pražského Výběru II. Dost neuctivé. Výběr potom se svým dost neosobním futuristickým metalem sklízel spíš chladné, odměřené reakce a mizerný potlesk. Pokud bylo trutnovské publikum reprezentativním vzorkem, budou nejspíš Kocáb a spol. hledat cestu k novým posluchačům dost těžko.
Pak už přišel čas pro královnu večera. Občas - a je to skoro každý rok - se na Trutnovském festivalu objeví nějaké jméno, o němž víte, že předvede parádní koncert, protože to prostě ani jinak nejde. Loni to byla Eva Pilarová, letos Marta Kubišová. Přišla, rovnou začala hitem Loudá se půlměsíc a publikum bylo její. Snad jen ty zapalovače se nekonaly, jinak si nejspíš nikdo nemohl na nic stěžovat. S koncem jejího koncertu se navíc vyřešila i další neznámá celého festivalu, a to, jestli přijede Václav Neckář. Pokud totiž ano, bylo by to právě na jejím vystoupení. Nepřijel a zpěvačka k tomu podala krátké vysvětlení - ohledně jeho nepodepsané smlouvy a mediálních aférách o spolupráci s StB. Po ní už patřilo pódium českým klubovým návštěvníkům dobře známým Švýcarům Young Gods, kteří byli se svým pekelným industriálním rachotem alespoň pro ty unavenější už opravdu posledním hudebním zážitkem. Program ovšem zdaleka nekončil a pokračoval až kamsi do půl páté ráno.
Neděle: Boban i Marko i Buty
Pomalý nedělní rozjezd byl díky větší únavě viditelný a snad i pomalejší než v sobotu a ranní kapely to tím pádem docela odskákaly. Stejně tak už bylo jasně vidět i postupné vylidňování stanové stráně a úbytek návštěvníků přímo ve festivalovém areálu.
První výraznější nedělní koncert představoval popolední Marian Varga se svými nebeskými varhany. Snad za to mohla nervozita, nebo nevím, jak jinak vysvětlit jeho klepající se ruce a plachý pohled, ve výsledku se ale nejednalo o moc přesvědčivý výstup. Vypsaná Fixa pak zahrála i něco ochutnávek ze zářijové desky a po ní Banjo Band Ivana Mládka dobře ukázal, že přestože jeho jednoduché popěvky stále fungují, způsob celkové prezentace a nesmyslná necivilní, strojená poloha, kterou si jistě ještě mnozí pamatují z jeho televizních estrád, mu dost ubírala na kráse.
Večerní Sunshine se předvedli ve skvělé formě. Fronmtan Kay Buriánek dokonce strávil velkou část koncertu přímo v publiku, takže komunikace mezi kapelou a diváky na výbornou. Dancehalloví United Flavour byli zřejmě náhradou za podobně laděnou Tanyu Stephens a rozhýbat publikum, i kdyby to bylo jediné, co se jim povedlo, dokázali opravdu dobře. Skoro to až místy – při různých diváky opakovaných tanečních prvcích - vypadalo, že si ho celkem slušně vycvičili. Paralelně s nimi začínal i končil na vedlejším pódiu Karel Kahovec. Hrál své šedesátkové hity, nazýval textaře Pavla Vrbu básníkem a potěšeně se divil, že i ti mladí znají ještě texty nazpaměť.
Před půlnocí se dostalo na headlinery posledního dne - Boban i Marko Markovič Orkestar. Zběsilá dechovka zkusila ještě naposledy úspěšně rozhýbat čtyřdenním tahem unavená těla, ale na následné Afoxe Loni, kteří předtím absolvovali průvod městem a měli vytvořit to pravé „Rio in Trutnov“, už všichni pomalu odcházeli. Ti, co ještě mohli, zůstali u druhé stage alespoň na část mimořádného dvouapůlhodinového koncertu Buty, na němž podle přání publika zazněly i písničky, které, jak přiznal Radek Pastrňák, doposud nikdy naživo nehráli. Závěr festivalu jak se patří.
Může se to v reportážích z Trutnova psát pořád dokola, ale neomrzí se to: Je to jeden z mála festivalů, který má svou tvář a svou atmosféru. Ať už se jednalo o permanentní bubenické happeningy na umývací koryta, mantry na meditativní scéně, neznámou kapelu, která začala jen tak hrát v uličce mezi stánky s jídlem, sběrače vratných kelímků, kteří chodili po areálu s jedenapůlmetrovými komíny v náručí nebo asijského prodavače nudlí, který ve dvě ráno hrál a zpíval svému hladovému publiku Stánky od bratrů Nedvědů, to jsou všechno věci, kvůli nimž se tam chce člověk vracet. A oprávněné výtky, že to je suverénně nejšpinavější festival s nejdelší frontou na pivo a mizerným hygienickým zázemím, na tom asi moc nezmění.
Trutnov Open Air festival, Trutnov - areál Na bojišti, 16. - 19. 8. 07
Fotogalerie:
fotogalerie
Letošní Trutnov Open Air byl ještě dva týdny před zahájením docela záhadou. Největší hvězdy Mike Patton a potom i jamajská zpěvačka Tanya Stephens postupně odřekli svou účast, line-up se měnil a ve vzduchu visela i otázka, jak to bude s vystoupením Václava Neckáře nebo Bohumila Kulínského s Bambini di Praga, který má soudní zákaz stýkat se se členy souboru. Takový festival plný překvapení.Přestože oficiální začátek byl až v pátek po obědě, čtyřdenní kolotoč hudby začal už ve čtvrtek navečer. Na rozdíl od loňska, kdy takhle nepřipravené návštěvníky pořadatelé překvapili zařazením jedné z hvězd, Killing Joke, už na den, kdy festival ještě ani oficiálně nebyl odstartován, letos na stránkách zveřejnili alespoň čtvrteční program.
A v něm se objevili hned dvě zahraniční kapely, Harmful a New York Ska Jazz Ensemble. Frankfurtští rockeři Harmful s bývalým baskytaristou Faith No More Billym Gouldem v sestavě měli plnit funkci jakési Pattonovi náhrady - aby se alespoň jeden člen FNM objevil po deseti letech na trutnovském pódiu. Objevil se tedy, ale bylo to obyčejné a nudné až k uzoufání. A fakt, že Harmful dříve jezdili šňůry s kapelami takových jmen jako Slayer nebo Machine Head, na tom bohužel nic nezmění. Následní NYSAJA bavili o něco víc a polozaplněné bojiště docela úspěšně roztančili v jamajském rytmu. Paradoxně byli ale nejzajímavější v momentech, kdy se jim povedlo se ze svazujících a dost monotónních ska mantinelů vymanit. Třeba povedená taneční verze Brubeckovy Take Five byla osvěžující změnou.
Po nich už následovalo jen poklidné odebrání se do stanů, čekání na druhý den a přiliv zbytku návštěvníků a prodejních stánků.
Pátek: Váša s koštětem, Pákistánci s bubny
Páteční program začínal vystoupením Bambini di Praga. Bohumil Kulínský ale i přes opakované skandování davu nedorazil, takže si sbor, celkem ohromený neobvyklým publikem, musel vystačit se dvěma, návštěvníkům neznámými sbormistry. Další výraznější rozptýlení přinesl až navečer tradičně dobrý Visací Zámek a jimi začatá jízda pokračovala s
maďarskými divochy Aurora. Ti celkem jasně ukázali, že obyčejný punk, jak ho mají naši poggeři rádi, se hraje všude v Evropě stejně a tudíž pokud si odmyslíme jazykovou bariéru, nemusí snad ani nikoho vytrhnout, že přijeli ze zahraničí. Vytrvalí punkeři, kterým to ale nestačilo, přešli možná stejně jako já na vedlejší podium vyslechnout si čím dál nezajímavější a lokálnější Ready Kirken při čekání na chebské Esgmeq. Západočeši se ale, jak bylo včas oznámeno, z jakýchsi důvodů nedostavili, takže méně otrlí diváci mířili jinam.
Třeba na Hudbu Prahu s hostujícím zpěvákem Petrem Vášou. Společně předvedli strhující koncert, první na festivalu, který v kotli před pódiem rozpoutal pořádnou divočinu. Váša řádil na pódiu jako ďas, roztodivně tančil s koštětem a staral se, aby se snad vůbec nikdo nemohl nudit. Vrchol dne.
Zároveň s koncem jejich představení, začal na jiném pódiu zvučit Xavier Baumaxa. I když hodně viditelně pod vlivem, předvedl se sice krátce, ale pro něj typicky vtipně. A závěrečná dvacetiminutová skladba s hráčem na harmoniku, kterého si vytáhl z publika, působila jako dobrý doklad gradace celého koncertu.
V době, kdy Baumaxa odcházel z pódia už asi patnáct minut hrál avizovaný zlatý hřeb pátečního dne, pakistánský soubor bubenických šamanů Dhol Foundiaton. Před návštěvníky festivalu přijeli letos už potřetí během tří let, ovšem nevypadalo to, že by se publiku jejich rytmická smršť a dokonale propracovaná pódiová show s osmi(?) bubeníky zajídala. Po jejich vystoupení, během něhož se nahrávalo i živé DVD, pak pro většinu skončil celý festivalový den a na následující, místy dost klišovitý irský folk rock Greenland Whalefishers zůstal už jen zlomek dholovského publika.
Sobota: Hudba před Martou, Marta Kubišová, hudba po Martě
Přestože ti s železnou vůli mohli vstát už na začátek programu někdy po deváté ranní, program až na poobědovou Jablkoň a Pavla Dobeše neobsahoval nic natolik zásadního, že by to nutilo pilně sledovat dění z amfiteátru před pódiem, až někdy do pozdějšího odpoledne. Kolem třetí se podruhé, tentokrát s domovskými Těmi Syčáky!, objevil Petr Váša a rozhodně nebyl o nic horší než večer předtím. Dost nevýrazného Ivana Hlase o dvě hodiny později klasicky zachraňovali dva zbylí členové jeho tria Olin Nejezchleba a Norbi Kovacs a to už byl skoro čas jít se podívat na hlavní stage, jestli ani při druhém koncertním pokusu Bambini di Praga náhodou nepřijede Bohumil Kulínský. Nakonec sice nepřijel, ale Bambini si vystačili sami a snad poučeni prvním vystoupením zvolili rytmičtější a pro publikum stravitelnější věci z nejrůznějších koutů světa. Namísto páteční polyfonní spleti Benjamina Brittena tak podruhé zkusili radši Guantanameru a v té době už dost narvané hlediště to patřičně ocenilo.
Někdy mezi tím vším připravila neuvěřitelný zážitek pro pár zúčastněných undergroundová kultovní kapela Hever and Vazelína. Podle oficiálních materiálů hrají málo a neradi, ale podle toho, jak vypadalo vystoupení, by jeden řekl, že je to baví opravdu hodně. Snad osm nástrojů a ani jeden neladil s ostatními nebo nebyl ve stejném tempu. Úžasné a nepopsatelné. Bezkonkurenčně největší punk celého festivalu.
Následující, zatím ne moc známá anglická kytarovka The Race zapůsobila docela příjemně. Naopak Jiří Schmitzer tentokrát moc nezaujal a jeho vystoupení i silně utrpělo tím, že vypadalo spíš jen jako výplň času, než si na pódiu technici rozestaví všechny potřebné rekvizity pro koncert Pražského Výběru II. Dost neuctivé. Výběr potom se svým dost neosobním futuristickým metalem sklízel spíš chladné, odměřené reakce a mizerný potlesk. Pokud bylo trutnovské publikum reprezentativním vzorkem, budou nejspíš Kocáb a spol. hledat cestu k novým posluchačům dost těžko.
Pak už přišel čas pro královnu večera. Občas - a je to skoro každý rok - se na Trutnovském festivalu objeví nějaké jméno, o němž víte, že předvede parádní koncert, protože to prostě ani jinak nejde. Loni to byla Eva Pilarová, letos Marta Kubišová. Přišla, rovnou začala hitem Loudá se půlměsíc a publikum bylo její. Snad jen ty zapalovače se nekonaly, jinak si nejspíš nikdo nemohl na nic stěžovat. S koncem jejího koncertu se navíc vyřešila i další neznámá celého festivalu, a to, jestli přijede Václav Neckář. Pokud totiž ano, bylo by to právě na jejím vystoupení. Nepřijel a zpěvačka k tomu podala krátké vysvětlení - ohledně jeho nepodepsané smlouvy a mediálních aférách o spolupráci s StB. Po ní už patřilo pódium českým klubovým návštěvníkům dobře známým Švýcarům Young Gods, kteří byli se svým pekelným industriálním rachotem alespoň pro ty unavenější už opravdu posledním hudebním zážitkem. Program ovšem zdaleka nekončil a pokračoval až kamsi do půl páté ráno.
Neděle: Boban i Marko i Buty
Pomalý nedělní rozjezd byl díky větší únavě viditelný a snad i pomalejší než v sobotu a ranní kapely to tím pádem docela odskákaly. Stejně tak už bylo jasně vidět i postupné vylidňování stanové stráně a úbytek návštěvníků přímo ve festivalovém areálu.
První výraznější nedělní koncert představoval popolední Marian Varga se svými nebeskými varhany. Snad za to mohla nervozita, nebo nevím, jak jinak vysvětlit jeho klepající se ruce a plachý pohled, ve výsledku se ale nejednalo o moc přesvědčivý výstup. Vypsaná Fixa pak zahrála i něco ochutnávek ze zářijové desky a po ní Banjo Band Ivana Mládka dobře ukázal, že přestože jeho jednoduché popěvky stále fungují, způsob celkové prezentace a nesmyslná necivilní, strojená poloha, kterou si jistě ještě mnozí pamatují z jeho televizních estrád, mu dost ubírala na kráse.
Večerní Sunshine se předvedli ve skvělé formě. Fronmtan Kay Buriánek dokonce strávil velkou část koncertu přímo v publiku, takže komunikace mezi kapelou a diváky na výbornou. Dancehalloví United Flavour byli zřejmě náhradou za podobně laděnou Tanyu Stephens a rozhýbat publikum, i kdyby to bylo jediné, co se jim povedlo, dokázali opravdu dobře. Skoro to až místy – při různých diváky opakovaných tanečních prvcích - vypadalo, že si ho celkem slušně vycvičili. Paralelně s nimi začínal i končil na vedlejším pódiu Karel Kahovec. Hrál své šedesátkové hity, nazýval textaře Pavla Vrbu básníkem a potěšeně se divil, že i ti mladí znají ještě texty nazpaměť.
Před půlnocí se dostalo na headlinery posledního dne - Boban i Marko Markovič Orkestar. Zběsilá dechovka zkusila ještě naposledy úspěšně rozhýbat čtyřdenním tahem unavená těla, ale na následné Afoxe Loni, kteří předtím absolvovali průvod městem a měli vytvořit to pravé „Rio in Trutnov“, už všichni pomalu odcházeli. Ti, co ještě mohli, zůstali u druhé stage alespoň na část mimořádného dvouapůlhodinového koncertu Buty, na němž podle přání publika zazněly i písničky, které, jak přiznal Radek Pastrňák, doposud nikdy naživo nehráli. Závěr festivalu jak se patří.
Může se to v reportážích z Trutnova psát pořád dokola, ale neomrzí se to: Je to jeden z mála festivalů, který má svou tvář a svou atmosféru. Ať už se jednalo o permanentní bubenické happeningy na umývací koryta, mantry na meditativní scéně, neznámou kapelu, která začala jen tak hrát v uličce mezi stánky s jídlem, sběrače vratných kelímků, kteří chodili po areálu s jedenapůlmetrovými komíny v náručí nebo asijského prodavače nudlí, který ve dvě ráno hrál a zpíval svému hladovému publiku Stánky od bratrů Nedvědů, to jsou všechno věci, kvůli nimž se tam chce člověk vracet. A oprávněné výtky, že to je suverénně nejšpinavější festival s nejdelší frontou na pivo a mizerným hygienickým zázemím, na tom asi moc nezmění.
Trutnov Open Air festival, Trutnov - areál Na bojišti, 16. - 19. 8. 07
Fotogalerie:
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Trutnov-Open-Air-16-19-8-2007~28~srpen~2007/
Komentáře
&;
