12.4.2006 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
 fotogalerie Šílenství, které se utvořilo okolo party německých pop-rockových mladíčků říkajících si Tokio Hotel, dorostlo do luneticovského formátu. Proto když včera skupina zavítala do Prahy a na utajovaném místě odehrála krátký koncert pro tři stovky diváků, nedalo nám to a na idoly dnešních náctiletých děvčat jsme se vyrazili podívat.

Oním tajným místem se stal klub Futurum, před nímž se už dlouho před avizovaným startem tvořily hloučky nedočkavých fanynek, zjevně však šťastných, poněvadž jedinou možností pro širokou veřejnost, jak se dostat na performence, byla výhra v soutěži. Nedočkavost zprvu narůstala zejména proto, že se do začalo klubu vpouštět se zhruba půlhodinovou prodlevou oproti avizovanému startu a ačkoliv vstupenek bylo k dispozici o něco méně, než by kapacita klubu umožňovala, dav se bleskurychle po vpuštění do sálu začal tísnit v několika prvních řadách, naopak celá zadní část klubu zůstala téměř vylidněná. Ale co, fanynky prostě chtěly být svým idolům nablízku.

Tokio Hotel se na pódiu zjevili v osm hodin a odehráli pětici písní ze svého loňského debutu Schrei. Hned s prvními tóny úvodní Jung Und Nicht Mehr Jugenfrei Futurem ovládlo šílenství a mačkanice, jakoby se u pódia něco rozdávalo (Znáte tu českou povahu, ne?) a nejinak tomu bylo při následné trojici singlů Durch Der Monsun, Schrei a Rette Mich. Tak to zkrátka chodí.
Mírně komicky působilo, když k nic netušícím děvčatům frontman Billísek, jak české blogerky tohoto pseudoMolka“ Billa Kaulitze přezdívají, promlouval v němčině, jakoby si neuvědomil, že u nás ta němčina zas tolik nejede. „Naštěstí“ fanynkám stačilo ke štěstí to, že Bill otevřel ústa a promluvil, odzpíval jeden z mnoha koncertů, prostě rutina. A tak ostatně na pódiu působila celá kapela: přijela, zahrála, odjela.

Tokio Hotel také v koncertní podobě potvrdili jednoduchost svých skladeb založených na několika jednoduchých akordech. Heslo „méně je někdy více“ se ale zjevně osvědčilo a vzhledem k tomu, že skladby jsou uzpůsobeny tomu, aby je chlapci zvládli, kapela neměla výraznější problémy. Ty se týkaly spíše mutujícího Billa, ostatně při závěrečném nevytleskaném (zřejmě vzhledem ke koncertní nezkušenosti mladých děvčat) přídavku Freunde Bleiben si raději nechal pomoci od publika.

Napadlo mě přirovnání k české skupině Lavina, která si věkem může s Tokio Hotel potykat, jenže na jejich loňském křtu desky nebylo Futurum ani zdánlivě takto natřískané. V čem to je? Zřejmě v přirozenosti Laviny, která nešokuje. Ale zpět k Tokio Hotel: Koncert to byl krátký, zato toho více než dost vypověděl o tom, jakou sílu mají média, když si usmyslí, že „něco“ protlačí mezi lidi. Mnohými jsou Tokio Hotel označováni za rychlokvasný produkt, kolem kterého se utvoří mánie a za pár měsíců splaskne. To se zřejmě dříve či později nastane už proto, že Billovo mutování brzy doroste do „nepoužitelné“ podoby, kapela (i fanynky) zestárne, čímž ztratí onu poetiku, na které si tak zakládá. Jak pak její členové se slibným rozjezdem naloží s odstupem času už bude jen na nich.