9.6.2009 | Autor: Petr Bořuta | sekce: živě Představit novou desku An Imaginary Country přijel do Prahy v rámci série Music Infinity kanadský zvukový experimenátor Tim Hecker. Díky jeho melodickému noisu známému z alb se dal očekávat čirý průchod pro asociace a kaskády pocitů. Místo toho se naskytl pohled na nudně statického robota ovládajícího jeden stereotypní droneový panel.

Cesta do Paláce Akropolis byla lemována hustými provazci deště. Ideální předpřípravná atmosféra na koncert Tima Heckera, říkal jsem si. Až do té doby než jsem zjistil, že Akropole má zrovna zavřenou šatnu, a tak nebylo kam odložit mokré svršky. Po vstupu do samotného sálu přišel další údiv: rozestavené židličky. Tim Hecker je sice vysoce poslechovou záležitostí a obecenstvo na takových koncertech usazení většinou vítá, osobně si ale v takovém prostředí připadám jak v divadle, a tak jsem byl podruhé a ne naposledy překvapen nemile.

Gurun Gurun, kapela tvořená Járou Tarnovským, Tomášem Knoflíčkem (oba působí ve formaci Miou Miou) a Tomášem Procházkou (věnuje se mimo jiné experimentálnímu sólovému projektu s názvem Federsel) chystá debutové album a jejich vystoupení v roli předkapely bylo ideální příležitostí zjistit, jakým směrem se bude toto uskupení ubírat. Za trojící se na projekcích míhaly barevné plochy, které zdánlivě navozovaly optimismus a neporušenost. Pak se na nich ale objevily pukliny, což dokazovalo, že barvy ležely až za tlustou stěnou skla, nepřístupné. Co se tím snažím říct? Podobně to dopadalo s hudbou. Gurun Gurun ladili smyčkované kytarové snění až za výlohou noisu a spletitých elektronických motivů. Dostat se k němu tedy dalo trochu námahy, vyvrtání potřebných prvních průduchů a osvěžující návrat k melodiím naštěstí zajistily vrstvené klávesy. Pokud bude tato formace předvádět podobně soustředěnou improvizaci i na albu, máme se na co těšit.

Ambientní mág Tim Hecker letos vydal šestou řadovou desku An Imaginary Country, na které představil další posun v tvorbě: nový, hluboce klidný zvuk určený snad pro mořské živočichy žijící u samého dna. I když Hecker na desce využívá obrovskou jednolitou masu zkreslených zvuků, která člověka tlačí do kouta a paradoxně zároveň posílá do letargie, díky užití varhan nebo piána není těžké udržet pozornost. Nepropadnutí otupělosti se kvůli absenci zvuků vyluzovaných zmíněnými nástroji stalo náročným úkolem až v koncertním podání.

Tam, kde Gurun Gurun odlehčovali melodiemi, Hecker setrvával za neprostupným blokem noisové mlhy. V rozhovorech se zmiňuje o tom, že někteří producenti záměrně vynechávají harmonii a melodičnost, což jsou pro něj samotného neodmyslitelné složky hudební kompozice. Nedovedu si pak vysvětlit, proč na Akropoli vypustil masivní droneový kolos, v jehož nekonečné cykličnosti byly jen velmi, velmi zřídka pohozeny miniaturní odštěpky melodií.

Absence projekcí byla také dost bolestná. Viuzální divadlo by odlehčilo dojmu naprogramovaného stroje, kterým kanadský muzikant schovaný pod úsporným osvětlením působil. Zbývalo pokoušet se co nejrychleji mrkat (jen pro zdání pohybu, aktivity), nebo oči zavřít. Někteří si druhou možnost vybrali nedobrovolně. Je rozdíl, když se do hlubinných mrákot propadáte naprosto svévolně a když usínáte nudou.

Při úvodních tónech Song Of The Highwire Shrimper, které zazněly po polovině setu, konečně přišla naděje na zvrat, na to, že se bude něco dít, na to, že přijde aspoň malinkatý náznak vývoje, po chvilce byla ale slibná melodie opět pohřbena pod jedním jediným hodinu trvajícím monotónním zvukem. Akropole pod návalem hluku praskala ve švech, pozapomnělo se ale na diváka. Ten zůstal utopen v moři nudy.

Tim Hecker + Gurun Gurun, Praha – Palác Akropolis, 29. 5. 09