31.12.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: živě
 fotogalerie Bez předkapely a naopak posíleno o neúplný smyčcový kvartet vystoupilo americké duo Stars Of The Lid před tiše sedící Akropolí. Byl to večer táhlých tónů, nekonečně se neměnících harmonií a pozměněného vnímání času.

Přehrávání si speciálně posledního alba Texasanů Stars Of The Lid je zvláštní způsob trávení času. Když jsem ho několik dní před koncertem poslouchal, po čtvrthodině jsem naprosto zapomněl, že něco hraje a přemýšlel jsem, že si k práci na počítači něco pustím. Potom co jsem zjistil, že už vlastně něco puštěného mám, přepnul jsem a vydržel soustředěně poslouchat až do konce desky. Podle Enovy teze je tohle ten správný ambient, jde slyšet stejně dobře jako neslyšet. Rozdíl mezi nimi a jinými drone-ambientními projekty mi ale přijde v tom, že když jsou Stars Of The Lid slyšet, tak jdou poslouchat do omrzení, což trvá opravdu dlouho, a když je chcete neslyšet, vytváří okolo vás takové neurčitě příjemné prostředí, mlhovinu optimismu.
Pokoušet se je neslyšet koncertně je už o poznání složitější. Ve chvíli, kdy vidíte, jak se před vámi po stranách pódia kolébají dva lidi s kytarami, jeden z nich u toho kroutí s potenciometry mixpultu, druhý upřeně sleduje svůj jablečný laptop a mezi nimi se vlní violoncello a dvoje housle, nejde moc zapomenout, že před vámi vzniká hudba.
Navíc pokud sedíte hned v druhé řadě, nabízí se vám dobrá podívaná. Vidíte všechny fígle, které provádějí s kytarou a volume pedály, a částečně i to, jak modulují zvuk na přístrojích ležících před nimi na stole. Všechno můžete sledovat od zdroje a alespoň částečně tak předvídat, že v nebližší chvíli se něco minimálního změní. Těm sedícím více vzadu musela stačit velmi dobrá a pestrá projekce za kapelou, o níž se sice podle oficiálních zpráv měl starat a real-timově ji upravovat dovezený VJ, ovšem fyzicky po něm v sále nebylo ani vidu ani slechu.

Celý set trval asi hodinu a půl a hypnotický zážitek, se kterým jsem odcházel, jde těžko popsat jako cokoliv hudebního. Spíš tělesného. Když se to totiž vezme kolem a kolem, během jejich koncertu se vlastně nic nestalo. Nebylo se o co opřít, všechny jednotlivé momenty splývaly a kolikrát jsem po skončení skladby netušil, jestli trvala pět nebo patnáct minut. Stejně jako jejich desky i koncert Stars Of The Lid je potřeba chápat jako proces, jako tok tónů a smyčcových repetic, z něhož si v závěru odnesete jen to, že začal a skončil. Všechno mezitím je prostě doba, ve které se objektivně nestane nic, ale - jakkoliv to zní přehnaně - zaposlouchání vás vytrhne někam mimo čas.
Hodně komorní nálada, umocněná navíc tím, že se celkem nezvykle sedělo na židlích, ve mně v kombinaci s možností zcela libovolně se pohybovat ze sálu a do sálu navíc vyvolala jednu asociaci. Minimalista Philip Glass složil v sedmdesátých letech čtyřhodinovou operu Einstein On The Beach, během níž mohli diváci volně přicházet a odcházet, kdykoliv se jim zamanulo. Děj byl zanedbatelný a když nějaký čas chyběli, stejně o nic nepřišli. Stačila chvíle, aby zjistili, jak jeho hudba funguje.

K atmosféře, která se vytvořila v Akropoli, to má dost blízko. Mezi skladbami sice byly pauzy, takže o jednolitém proudy hudby nemůže být řeč, stejně se ale vkrádall pocit, že klidně můžu na chvíli odejít a vím, že nic nezmeškám a že až se vrátím, vše bude ve stejném stavu, jako když jsem odcházel, a zároveň o vědomí toho, že když zůstanu, zvuky kosmicky zefektovaných kytar, syntezátorů a smyčců mě vtáhnou dovnitř.
Proč potom chodit na koncert, když můžete klidně odejít?, může znít otázka, která z toho celkem logicky plyne. Možná právě pro tu divnou možnost volby. Pochopit, o čem to je, a pak už je na vás, jak s tím naložíte. Pro někoho možná málo, pro jiného víc než dost.

Stars Of The Lid, Praha – Palác Akropolis, 15.12. 07

Fotogalerie: