Sigur Rós, Praha, 19. 8. 08
25.8.2008 | Autor: Petr Bořuta | sekce: živě
Devatenáctý den měsíce srpna byl pro hudební fanoušky dnem štědrým. Do Prahy ten den dorazili třeba Plain White T's nebo Die Ärzte. A taky Sigur Rós, kteří se v plné kráse odhalili v Aréně HC Sparta.
Když jsem cestou vlakem zřel krásu venku, jen jsem litoval, že islandská čtveřice nebyla umístěna někam pod otevřené nebe, protože sepětí s přírodou jí sluší, ba co víc, z přírody přímo vychází. Takový západ slunce by jako kulisa atmosféru ještě více ozvláštnil. Ale Sigur Rós, kluci šikovní, to ví a přivezli si náhražku. Krásně jednoduchému scénografickému návrhu totiž vévodilo sedm různě velikých světelných koulí z papíru, které slunce ve všech jeho polohách, od nadhlavníku až po horizont, alespoň barevně, evokovaly. Mnoho prostoru na další vychytávky na pódiu nebylo, protože kromě obligátních bicích, kláves a kytar se na něm ukázaly i harmonium, marimba, xylofon či vibrafon. Na halu však nebyla uzpůsobena statická světla, která po část koncertu mířila na jedno a to samé místo a zážitek tak znepříjemňovala sedícím divákům.
Co si Sigur Rós nepřivezli, byla dechová a smyčcová sekce, což bylo dopředu známo jen lidem po informacích skutečně pátrajících. Pořadatelská agentura si ale dovolila důležité oznámení nechat pro sebe a zveřejnění přišlo až v hale těsně před koncertem. Nu což, alespoň zjistíme, jak to bude fungovat.
Je krátce po osmé a už úvodní tóny Svefn-G-Englar zavádějí do děsivé hloubky oceánu. Tahá to po dně, topí, polykáš kal a podmořské vlny jsou až devadesát metrů vysoké. Jsi slepý masou vody, velký tlak tě roztrhá zvenčí a pak i zevnitř. Ale je to krásný pocit, přestože chladivá voda vyvolává husí kůži po celém těle a lopatky cukají. Pupínky nezmizí až do konce i díky fistuli Jónsi Birgissona.
Nádhera spočívá v nesrozumitelnosti. Nejen islandského jazyka, ale také mohutné hudební hmoty valící se ze všech stran. Neurčitost dovoluje dosazování vlastních pocitů, které se stejně vždycky točí kolem radostné melancholie a sladkého pláče. Sto minut napínaní pupeční šňůry mezi diváky a kapelou funguje dokonale – na hranici přetržení.
Jónsi Birgisson za celou dobu skoro nepromluví, a když, jeho angličtině nasáklé islandským akcentem stejně nejde moc rozumět. Smyčcem trpělivě přejíždí struny kytary a vlastní prsty využije jen při jedné skladbě. Bubeník Orri má nasazenou roztomilou čepici a směje se, klávesák Kjartan se mračí pod vousy a Goggi s basou se netváří nijak. Pozornost přitahují oproti očekávání všichni stejně. Celek je propojený i bez vzájemných pohledů a když se na malém prostoru uprostřed sesedne, ještě dojem umocňuje.
Při Hafsól, B-straně singlu Hoppípolla, se koná jedna z mála exkurzí, jejímž cílem je uchytit klasičtější post-rockový zvuk. Ostré rampouchy bodají do těla hroty i ledovým chladem. Vytrhněte je z těla a zabodněte tu bestii, co se po osmi minutách v Hafsól probudila. Nebo zabije ona vás. Vypadá to na konec – destrukce světa za zády s masivní hvězdou, co se hroutí do sebe –, ale přichází Gobbledigook a s ní všechna radost malého ostrova na severu Evropy. Lampióny na pódiu září všemi barvami spektra a po třech minutách je vše zas čisté jako čerstvě padlý sníh. V našem případě papírový.
Namlouvat si, že obé části – smyčcová i dechová – nechybí, by bylo zbabělé, jenže jejich absence odhaluje, jak skvěle jsou schopni islandští mágové zahrát i bez nich a tedy pochopitelně bez podstatných partů svých jímavých písní. A tak se z nepříjemného překvapení stává skoro plus, možná nejen pro oddané stoupence syrovějšího post-rockového zvuku. Permanentní husí kůže vyvolává otázku, zda je tohle esence nadpozemské hudby. Ano, je.
Při přídavku Popplagið nebo Untitled VIII, chcete-li, je zničeno naprosto vše, i poslední zbytečky, které v tomto universu ještě zůstaly. Vybuchla protoplazma všech živých buněk.
Na bestii jste při Gobbledigook dočista zapomněli, a tak teď nabývá krásně obludných rozměrů. Duše je odpálena rychlostí světla a stále rostoucí monstrum se teď živí jejími pocity. Tělo taky umírá a všechna slova jsou zbytečná. Vystoupení Sigur Rós je z kategorie těch, která se musí zažít.
Setlist: Svefn-G-Englar, Glósóli, Fljótavík, Ný Batterí, Við Spilum Endalaust, Hoppípolla/Með Blóðnasir, Festival, Heysátan, Olsen Olsen, Inní Mér Syngur Vitleysingur, Sæglópur, Hafsól, Gobbledigook; přídavek: Popplagið (Untitled VIII)
Sigur Rós, Praha – Arena HC Sparta, 19. 8. 08
>> Sigur Rós v Praze >> reportáž > > fotogalerie >
Devatenáctý den měsíce srpna byl pro hudební fanoušky dnem štědrým. Do Prahy ten den dorazili třeba Plain White T's nebo Die Ärzte. A taky Sigur Rós, kteří se v plné kráse odhalili v Aréně HC Sparta.
Když jsem cestou vlakem zřel krásu venku, jen jsem litoval, že islandská čtveřice nebyla umístěna někam pod otevřené nebe, protože sepětí s přírodou jí sluší, ba co víc, z přírody přímo vychází. Takový západ slunce by jako kulisa atmosféru ještě více ozvláštnil. Ale Sigur Rós, kluci šikovní, to ví a přivezli si náhražku. Krásně jednoduchému scénografickému návrhu totiž vévodilo sedm různě velikých světelných koulí z papíru, které slunce ve všech jeho polohách, od nadhlavníku až po horizont, alespoň barevně, evokovaly. Mnoho prostoru na další vychytávky na pódiu nebylo, protože kromě obligátních bicích, kláves a kytar se na něm ukázaly i harmonium, marimba, xylofon či vibrafon. Na halu však nebyla uzpůsobena statická světla, která po část koncertu mířila na jedno a to samé místo a zážitek tak znepříjemňovala sedícím divákům.
Co si Sigur Rós nepřivezli, byla dechová a smyčcová sekce, což bylo dopředu známo jen lidem po informacích skutečně pátrajících. Pořadatelská agentura si ale dovolila důležité oznámení nechat pro sebe a zveřejnění přišlo až v hale těsně před koncertem. Nu což, alespoň zjistíme, jak to bude fungovat.
Je krátce po osmé a už úvodní tóny Svefn-G-Englar zavádějí do děsivé hloubky oceánu. Tahá to po dně, topí, polykáš kal a podmořské vlny jsou až devadesát metrů vysoké. Jsi slepý masou vody, velký tlak tě roztrhá zvenčí a pak i zevnitř. Ale je to krásný pocit, přestože chladivá voda vyvolává husí kůži po celém těle a lopatky cukají. Pupínky nezmizí až do konce i díky fistuli Jónsi Birgissona.
Nádhera spočívá v nesrozumitelnosti. Nejen islandského jazyka, ale také mohutné hudební hmoty valící se ze všech stran. Neurčitost dovoluje dosazování vlastních pocitů, které se stejně vždycky točí kolem radostné melancholie a sladkého pláče. Sto minut napínaní pupeční šňůry mezi diváky a kapelou funguje dokonale – na hranici přetržení.
Jónsi Birgisson za celou dobu skoro nepromluví, a když, jeho angličtině nasáklé islandským akcentem stejně nejde moc rozumět. Smyčcem trpělivě přejíždí struny kytary a vlastní prsty využije jen při jedné skladbě. Bubeník Orri má nasazenou roztomilou čepici a směje se, klávesák Kjartan se mračí pod vousy a Goggi s basou se netváří nijak. Pozornost přitahují oproti očekávání všichni stejně. Celek je propojený i bez vzájemných pohledů a když se na malém prostoru uprostřed sesedne, ještě dojem umocňuje.
Při Hafsól, B-straně singlu Hoppípolla, se koná jedna z mála exkurzí, jejímž cílem je uchytit klasičtější post-rockový zvuk. Ostré rampouchy bodají do těla hroty i ledovým chladem. Vytrhněte je z těla a zabodněte tu bestii, co se po osmi minutách v Hafsól probudila. Nebo zabije ona vás. Vypadá to na konec – destrukce světa za zády s masivní hvězdou, co se hroutí do sebe –, ale přichází Gobbledigook a s ní všechna radost malého ostrova na severu Evropy. Lampióny na pódiu září všemi barvami spektra a po třech minutách je vše zas čisté jako čerstvě padlý sníh. V našem případě papírový.
Namlouvat si, že obé části – smyčcová i dechová – nechybí, by bylo zbabělé, jenže jejich absence odhaluje, jak skvěle jsou schopni islandští mágové zahrát i bez nich a tedy pochopitelně bez podstatných partů svých jímavých písní. A tak se z nepříjemného překvapení stává skoro plus, možná nejen pro oddané stoupence syrovějšího post-rockového zvuku. Permanentní husí kůže vyvolává otázku, zda je tohle esence nadpozemské hudby. Ano, je.
Při přídavku Popplagið nebo Untitled VIII, chcete-li, je zničeno naprosto vše, i poslední zbytečky, které v tomto universu ještě zůstaly. Vybuchla protoplazma všech živých buněk.
Na bestii jste při Gobbledigook dočista zapomněli, a tak teď nabývá krásně obludných rozměrů. Duše je odpálena rychlostí světla a stále rostoucí monstrum se teď živí jejími pocity. Tělo taky umírá a všechna slova jsou zbytečná. Vystoupení Sigur Rós je z kategorie těch, která se musí zažít.
Setlist: Svefn-G-Englar, Glósóli, Fljótavík, Ný Batterí, Við Spilum Endalaust, Hoppípolla/Með Blóðnasir, Festival, Heysátan, Olsen Olsen, Inní Mér Syngur Vitleysingur, Sæglópur, Hafsól, Gobbledigook; přídavek: Popplagið (Untitled VIII)
Sigur Rós, Praha – Arena HC Sparta, 19. 8. 08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Sigur-Ros-Praha-19-8-08~25~srpen~2008/
Komentáře
&;
