Rock for People, Hradec Králové, 4. - 6. 7. 07
28.7.2007 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
fotogalerie
Dalo by se říct, že po přesunu z Českého Brodu se festival Rock for People pomalu začíná zbavovat nálepky pivního festivalu. Prokletí v podobě nepřízně počasí si ale na svůj první ročník v areálu bývalého královéhradeckého letiště vzal s sebou.
Změna lokality, byť se to zarytým příznivcům českobrodské atmosféry možná nebude líbit, festivalu prospěla. Oproti předchozím ročníkům se razantně změnila sorta návštěvníků, mezi nimiž bylo daleko více takových, jenž přijeli skutečně za hudbou. Navíc fakt, že festival dokázal přilákat množství nově příchozích, v nemalé míře i z Německa a dalších okolních zemí (byť samotná dvacetitisícová návštěvnost oproti loňským číslům nevybočovala), je pro pořadatele jistě pozitivní. Rock for People se posunul na diametrálně odlišnou úroveň a pokud má jít i nadále nastoleným směrem, tak bezesporu v dobrém slova smyslu.
Středa: festival startuje s The Killers...
Úvodní odpoledne na ČS stage se neslo především v rytmu ska. Vedle domácích matadorů jako Tleskač nebo Sto zvířat a francouzských La Ruda excelovali především argentinští Karamelo Santo. Ansámbl pohybující se na pomezí reggae a rocku, jež obohacuje o vlivy salsy, tanga, flamenga a dalších tradičních stylů, dobře ví, jak si publikum podmanit. A podařilo se. Před nástupem následné folk-punkové dvojice Divokej Bill a Levellers, což byla sázkou na jistotu, příjemně překvapili.
Žhavé rytmy středeční odpoledne provázely i návštěvníky Filter stanu, kde na world music došlo po relativně poklidném úvodu s kapelami Bůhví, ETC a Blue Effect.
Nadnárodní (v Německu sídlící) kapela Schäl Sick Brass Band slibovala energickou fúzi tradičních hudebních vlivů ze zemí, odkud její členové pocházejí, ale v reálu došlo v zásadě jen na poctivě odehrané skladby bez jakékoliv snahy o zaujetí čímkoliv zajímavým.
Jiným šálkem ale byli, složením rovněž mezinárodní (tentokrát ale i s českou účastí, byť sídlem ve Vídni) !Deladap. V energickém setu hrál prim tradiční romský folklór okořeněný elektronikou; živelnost koncertu zde pak podpořila i přítomnost DJe a dvojice zpěvaček. Ve srovnání s našimi Gipsy.cz, s nimiž !Deladap nedávno absolvovali společné turné a kteří svůj prostor dostali v zápětí, je širší personální i nástrojové obsazení devízou.
Večerní program zde přinesl ještě kultovní EBM kapelu Front Line Assembly a českému publiku již ne neznámou francouzskou drum’n’bass-punkovou formaci La Phaze, na O2 stage vystoupili němečtí Beatsteaks, ale největší pozornost na sebe strhávaly hlavní hvězdy večera, The Killers.
Z pompózně vzhlížejícího pódia byl patrný smysl pro detail a na první pohled by se z něj dala tušit velká šou. O nic takového zde ale vůbec nešlo. Během premiérového vystoupení Killers v Česku dostaly vyvážený prostor obě desky, tedy debut Hot Fuss i loňská novinka Sam´s Town. Po hudební stránce slušně odprezentovaným setem pánové ničím nepřekvapili a v zásadě odprezentovali přesně to, co se od nich očekávalo. Mnoho návštěvníků koncertu znalo v zásadě jen pár nejznámějších singlů, a možná právě toto zde způsobovalo určitou odtažitost a zabraňovalo atmosféře rozplynout se mezi dav. Co z toho, že kapela má ve světě své renomé...
Čtvrtek: nejen ve znamení The Hives...
Po relativně slunečné středě přišel stupeň druhý, pro tradiční návštěvníky Rock for People přecijen tradičnější, a sice vítr. Poté, co z O2 stage smetl zadní plachu a scénu učinil ze dvou stran otevřenou, museli být hudebníci ostražití. Své by o tom mohla vyprávět třeba Anna K., kterou hned odpoledne déšť, toho času kropící aparaturu kapely, donutil po čtvrt hodinovém hraní na dvacet minut přerušit vystoupení.
První překvapivé okamžiky čtvrtečního programu ale přišly teprve s podvečerním koncertem skladatele Jaroslava Uhlíře, který za doprovodu kláves odehrál výběr z nemalého množství svých hitů, ať už filmových, či v minulosti interpretovaných za dopomoci Zdeňka Svěráka. Víte, když vidíte kotel přiopilých punkerů zpívajících Není nutno nebo Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte?, rozbrečíte se, a ani nevíte, jestli dojetím, nebo smíchem. A komu to nestačilo, mohl si dát ještě repete, které přišlo ještě v podobě společné medley při následném koncertu Tří sester.
Headlinera druhého dne ovšem bylo třeba hledat opět na sousední ČS stage. Přidrzle se tvářící švédská pětice The Hives byla mnohými nepochopena, a to z prostého důvodu: frontman Pelle Almqvist bere komunikaci s fanoušky se silným nadhledem a obdobně je třeba k jeho zdánlivě povýšeným hláškám přistupovat i z pohledu diváka. Kdo si vše přebral správně, mohl si bez pocitu ponížení užít energický rock’n’rollový set, ve kterém mimo materiálu z předchozích desek nechyběly ani ochutnávky z plánované novinky.
Zajímavým protipólem Hives ovšem byli loutkoví hip-hopeři Puppetmastaz ve Filter stanu. Zarapoval si plyšový žabák, zajíček i další zvířátka, kterým hlasy propůjčila dvojice rapperů, jež své incognito prolomila při závěrečných přídavcích. Důkaz toho, jak různorodě se hudba může prezentovat.
Zmínku si v neposlední řadě zaslouží i mladá finská kapela Disco Ensemble, z jejíž hudby je citelné ovlivnění hardcorem, který zabaluje do melodických popových aranží. Ačkoliv před ČS stage, jejíž program uzavírala, se tou dobou nacházelo jen pár desítek zvědavců, na živelnosti a energii, kterou do koncertu dávali, to těmto seveřanům nic neubralo.
Pátek: závěrečný den s hvězdnými Basement Jaxx...
Jestliže úvodní pasáž týkající se čtvrtečního dne jsme otevřeli stupňováním počasí, musíme v tomto duchu pátku přiřknout stupeň třetí. K větru se přidaly četnější dešťové přeháňky a své o tom věděli i pořadatelé, kteří o pár metrů preventivně snížili střechy dvou hlavních scén.
Nebudeme se pitvat v tom, že O2 stage v závěrečný den programu patřila stálicím jako Cocotte Minute, Krucipüsk, nebo Vypsaná fixa. Zmíníme se jen o posile skupiny Wohnout v podobě režiséra Jakuba Koháka, který se chopil sólové kytary v písni U nás na Nouzově, a posuneme se rovnou ku ČS stage, kde se odpoledne neslo v duchu punkrocku zastupovaného skupinou Die Happy a následně pak akustičtějších koncertů Hany Hegerové a Moryho Kanté.
Marta Jandová, původem česká frontmanka německé skupiny Die Happy, má charisma na rozdávání a když se k tomu přičte dnes již nepříliš často viděný projev postrádající přetvářku a souhra jejích spoluhráčů, je úspěch z poloviny zaručen.
Snížení pódií s sebou ovšem bohužel neslo i daň podobě nesnadného hledání přijatelného nazvučení a zřejmě proto došlo na nižší hlasitost zvuku. Zejména při vystoupení Hany Hegerové tak docházelo k přehlušování sousední produkcí. První dáma českého šansonu sklidila obdiv publika složeného z několika generací. Na pódiu působí skromným dojmem a i přes pokročilý věk dokáže rozzářit masy posluchačů. Společně s doprovodnou kapelou, v níž se objevil mimo jiné klávesista Petr Malásek nebo kontrabasista Robert Balzar, odehrála výběr písní své mnohaleté kariéry, aby mohla místo uvolnit Morymu Kanté a guineiské world music, jak v její tradiční podobě, tak i v podobě afropopu.
Hlavními lákadly závěrečného festivalového dne následně byli Basement Jaxx – producentské duo, které se při koncertech dokáže rozšířit až do dvanáctičlenné sestavy. Plnohodnotné koncertní kapele nechyběla dechová sekce, bicí ani perkuse, Simon Ratcliffe pendloval mezi klávesami a kytarou a jen Felix Buxton se téměř během celého devadesátiminutového koncertu držel sampleru, vyjma několika kousků, které si sám odzpíval. Na zpěv tady ale byli jiní odborníci; u mikrofonů vystřídala hned čtveřice vokalistek a MC. Tak trochu kýčovitá diskotéka, ale přesto výborná.
Pro noční dojezd byli na výběr bulharští Wickeda, domácí Tata Bojs, Gulo Čar, Skyline, nebo zajímavý dvoják kytaristy Michala Pavlíčka. Ten se představil nejprve v O2 baru společně s Monikou Načevou a DJem Five a hned v zápětí ve stanu Red Zone s DJane Luccou. To už ale byla opravdová tečka třináctého, přesto v novodobé historii svým zpusobem debutního, ročníku.
I přes nepřítomnost tří zahraničních kapel (Flipsyde, Gogol Bordello a Kissmet) se akce vydařila; minimálně o poznání lépe, než v předchozích letech.
Rock for People stále upevňuje přesvědčení, že slovo Rock v jeho názvu nemáme chápat jako název hudebního stylu, ale spíše jako český překlad anglického slova, tedy kolébat se. Kolébat se v rytmu hudby, a je zcela jedno, jakého žánru.
Pořadatelé udělali správný krok, ale směrodatný bude teprve příští ročník. Teprve tehdy se uvidí, zda-li letošní nedostatky zavinila jen absence zkušeností s akcemi v tamním areálu.
Rock for People, Hradec Králové - letiště, 4. - 6. 7. 07
Fotogalerie:
fotogalerie
Dalo by se říct, že po přesunu z Českého Brodu se festival Rock for People pomalu začíná zbavovat nálepky pivního festivalu. Prokletí v podobě nepřízně počasí si ale na svůj první ročník v areálu bývalého královéhradeckého letiště vzal s sebou.Změna lokality, byť se to zarytým příznivcům českobrodské atmosféry možná nebude líbit, festivalu prospěla. Oproti předchozím ročníkům se razantně změnila sorta návštěvníků, mezi nimiž bylo daleko více takových, jenž přijeli skutečně za hudbou. Navíc fakt, že festival dokázal přilákat množství nově příchozích, v nemalé míře i z Německa a dalších okolních zemí (byť samotná dvacetitisícová návštěvnost oproti loňským číslům nevybočovala), je pro pořadatele jistě pozitivní. Rock for People se posunul na diametrálně odlišnou úroveň a pokud má jít i nadále nastoleným směrem, tak bezesporu v dobrém slova smyslu.
Středa: festival startuje s The Killers...
Úvodní odpoledne na ČS stage se neslo především v rytmu ska. Vedle domácích matadorů jako Tleskač nebo Sto zvířat a francouzských La Ruda excelovali především argentinští Karamelo Santo. Ansámbl pohybující se na pomezí reggae a rocku, jež obohacuje o vlivy salsy, tanga, flamenga a dalších tradičních stylů, dobře ví, jak si publikum podmanit. A podařilo se. Před nástupem následné folk-punkové dvojice Divokej Bill a Levellers, což byla sázkou na jistotu, příjemně překvapili.
Žhavé rytmy středeční odpoledne provázely i návštěvníky Filter stanu, kde na world music došlo po relativně poklidném úvodu s kapelami Bůhví, ETC a Blue Effect.
Nadnárodní (v Německu sídlící) kapela Schäl Sick Brass Band slibovala energickou fúzi tradičních hudebních vlivů ze zemí, odkud její členové pocházejí, ale v reálu došlo v zásadě jen na poctivě odehrané skladby bez jakékoliv snahy o zaujetí čímkoliv zajímavým.
Jiným šálkem ale byli, složením rovněž mezinárodní (tentokrát ale i s českou účastí, byť sídlem ve Vídni) !Deladap. V energickém setu hrál prim tradiční romský folklór okořeněný elektronikou; živelnost koncertu zde pak podpořila i přítomnost DJe a dvojice zpěvaček. Ve srovnání s našimi Gipsy.cz, s nimiž !Deladap nedávno absolvovali společné turné a kteří svůj prostor dostali v zápětí, je širší personální i nástrojové obsazení devízou.
Večerní program zde přinesl ještě kultovní EBM kapelu Front Line Assembly a českému publiku již ne neznámou francouzskou drum’n’bass-punkovou formaci La Phaze, na O2 stage vystoupili němečtí Beatsteaks, ale největší pozornost na sebe strhávaly hlavní hvězdy večera, The Killers.
Z pompózně vzhlížejícího pódia byl patrný smysl pro detail a na první pohled by se z něj dala tušit velká šou. O nic takového zde ale vůbec nešlo. Během premiérového vystoupení Killers v Česku dostaly vyvážený prostor obě desky, tedy debut Hot Fuss i loňská novinka Sam´s Town. Po hudební stránce slušně odprezentovaným setem pánové ničím nepřekvapili a v zásadě odprezentovali přesně to, co se od nich očekávalo. Mnoho návštěvníků koncertu znalo v zásadě jen pár nejznámějších singlů, a možná právě toto zde způsobovalo určitou odtažitost a zabraňovalo atmosféře rozplynout se mezi dav. Co z toho, že kapela má ve světě své renomé...
Čtvrtek: nejen ve znamení The Hives...
Po relativně slunečné středě přišel stupeň druhý, pro tradiční návštěvníky Rock for People přecijen tradičnější, a sice vítr. Poté, co z O2 stage smetl zadní plachu a scénu učinil ze dvou stran otevřenou, museli být hudebníci ostražití. Své by o tom mohla vyprávět třeba Anna K., kterou hned odpoledne déšť, toho času kropící aparaturu kapely, donutil po čtvrt hodinovém hraní na dvacet minut přerušit vystoupení.
První překvapivé okamžiky čtvrtečního programu ale přišly teprve s podvečerním koncertem skladatele Jaroslava Uhlíře, který za doprovodu kláves odehrál výběr z nemalého množství svých hitů, ať už filmových, či v minulosti interpretovaných za dopomoci Zdeňka Svěráka. Víte, když vidíte kotel přiopilých punkerů zpívajících Není nutno nebo Krávy, krávy, jak si vlastně povídáte?, rozbrečíte se, a ani nevíte, jestli dojetím, nebo smíchem. A komu to nestačilo, mohl si dát ještě repete, které přišlo ještě v podobě společné medley při následném koncertu Tří sester.
Headlinera druhého dne ovšem bylo třeba hledat opět na sousední ČS stage. Přidrzle se tvářící švédská pětice The Hives byla mnohými nepochopena, a to z prostého důvodu: frontman Pelle Almqvist bere komunikaci s fanoušky se silným nadhledem a obdobně je třeba k jeho zdánlivě povýšeným hláškám přistupovat i z pohledu diváka. Kdo si vše přebral správně, mohl si bez pocitu ponížení užít energický rock’n’rollový set, ve kterém mimo materiálu z předchozích desek nechyběly ani ochutnávky z plánované novinky.
Zajímavým protipólem Hives ovšem byli loutkoví hip-hopeři Puppetmastaz ve Filter stanu. Zarapoval si plyšový žabák, zajíček i další zvířátka, kterým hlasy propůjčila dvojice rapperů, jež své incognito prolomila při závěrečných přídavcích. Důkaz toho, jak různorodě se hudba může prezentovat.
Zmínku si v neposlední řadě zaslouží i mladá finská kapela Disco Ensemble, z jejíž hudby je citelné ovlivnění hardcorem, který zabaluje do melodických popových aranží. Ačkoliv před ČS stage, jejíž program uzavírala, se tou dobou nacházelo jen pár desítek zvědavců, na živelnosti a energii, kterou do koncertu dávali, to těmto seveřanům nic neubralo.
Pátek: závěrečný den s hvězdnými Basement Jaxx...
Jestliže úvodní pasáž týkající se čtvrtečního dne jsme otevřeli stupňováním počasí, musíme v tomto duchu pátku přiřknout stupeň třetí. K větru se přidaly četnější dešťové přeháňky a své o tom věděli i pořadatelé, kteří o pár metrů preventivně snížili střechy dvou hlavních scén.
Nebudeme se pitvat v tom, že O2 stage v závěrečný den programu patřila stálicím jako Cocotte Minute, Krucipüsk, nebo Vypsaná fixa. Zmíníme se jen o posile skupiny Wohnout v podobě režiséra Jakuba Koháka, který se chopil sólové kytary v písni U nás na Nouzově, a posuneme se rovnou ku ČS stage, kde se odpoledne neslo v duchu punkrocku zastupovaného skupinou Die Happy a následně pak akustičtějších koncertů Hany Hegerové a Moryho Kanté.
Marta Jandová, původem česká frontmanka německé skupiny Die Happy, má charisma na rozdávání a když se k tomu přičte dnes již nepříliš často viděný projev postrádající přetvářku a souhra jejích spoluhráčů, je úspěch z poloviny zaručen.
Snížení pódií s sebou ovšem bohužel neslo i daň podobě nesnadného hledání přijatelného nazvučení a zřejmě proto došlo na nižší hlasitost zvuku. Zejména při vystoupení Hany Hegerové tak docházelo k přehlušování sousední produkcí. První dáma českého šansonu sklidila obdiv publika složeného z několika generací. Na pódiu působí skromným dojmem a i přes pokročilý věk dokáže rozzářit masy posluchačů. Společně s doprovodnou kapelou, v níž se objevil mimo jiné klávesista Petr Malásek nebo kontrabasista Robert Balzar, odehrála výběr písní své mnohaleté kariéry, aby mohla místo uvolnit Morymu Kanté a guineiské world music, jak v její tradiční podobě, tak i v podobě afropopu.
Hlavními lákadly závěrečného festivalového dne následně byli Basement Jaxx – producentské duo, které se při koncertech dokáže rozšířit až do dvanáctičlenné sestavy. Plnohodnotné koncertní kapele nechyběla dechová sekce, bicí ani perkuse, Simon Ratcliffe pendloval mezi klávesami a kytarou a jen Felix Buxton se téměř během celého devadesátiminutového koncertu držel sampleru, vyjma několika kousků, které si sám odzpíval. Na zpěv tady ale byli jiní odborníci; u mikrofonů vystřídala hned čtveřice vokalistek a MC. Tak trochu kýčovitá diskotéka, ale přesto výborná.
Pro noční dojezd byli na výběr bulharští Wickeda, domácí Tata Bojs, Gulo Čar, Skyline, nebo zajímavý dvoják kytaristy Michala Pavlíčka. Ten se představil nejprve v O2 baru společně s Monikou Načevou a DJem Five a hned v zápětí ve stanu Red Zone s DJane Luccou. To už ale byla opravdová tečka třináctého, přesto v novodobé historii svým zpusobem debutního, ročníku.
I přes nepřítomnost tří zahraničních kapel (Flipsyde, Gogol Bordello a Kissmet) se akce vydařila; minimálně o poznání lépe, než v předchozích letech.
Rock for People stále upevňuje přesvědčení, že slovo Rock v jeho názvu nemáme chápat jako název hudebního stylu, ale spíše jako český překlad anglického slova, tedy kolébat se. Kolébat se v rytmu hudby, a je zcela jedno, jakého žánru.
Pořadatelé udělali správný krok, ale směrodatný bude teprve příští ročník. Teprve tehdy se uvidí, zda-li letošní nedostatky zavinila jen absence zkušeností s akcemi v tamním areálu.
Rock for People, Hradec Králové - letiště, 4. - 6. 7. 07
Fotogalerie:
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Rock-for-People-Hradec-Kralove-4-6-7-07~28~cervenec~2007/
Komentáře
&;
