Rock for People 2014: retro, ale i nové naděje (2. díl)
11.7.2014 | Autor: Martin Hrdlička | sekce: živě
Letošní ročník Rock for People nabídl svým návštěvníkům jak interprety, kteří zažili období své největší slávy v době minulé, tak nadějné kapely teprve čekající na svou šanci. Kdo z nich zklamal a kdo naopak mile překvapil? Pokud vám unikla první část naší reportáže z jubilejního 20. ročníku tohoto festivalu, tak neváhejte a seznamte se s děním prvního festivalového dne zde.
Druhý den na hlavních scénách odstartovala francouzská parta 7 Weeks, která se již v minulosti na letišti v Hradci Králové představila v roce 2009. Tenkrát také otevírala dění na hlavním pódiu. Před pěti lety jsem z jejich setu odcházel s dojmem, že se jedná jen o další kapelu, která nenadchne ani neurazí. Za tuto uplynulou dobu však 7 Weeks dokázali najít svou hudební tvář a vyprofilovali se ve vcelku slušné kazatele stoner rocku na starém kontinentu. Jak už to tak u prvních kapel dne bývá, tak v prostoru Staropramen Stage se sešel dav čítající jen několik desítek lidí. Ač je většina tvorby 7 Weeks v duchu tvrdých kytarových riffů, tito rodáci z francouzského Limoges se nebáli zatoulat do vod melancholického post rocku. Nutno však říci, že jejich stoner rocková podoba jim sluší více. Svůj set uzavřeli výtečnou skladbou Four Again, jež by se neztratila ani v rodišti stoner rocku pod kalifornským sluncem.
Na Rock for People Stage jako první nastoupila v druhý festivalový den domácí Vypsaná Fixa, tedy osvědčená festivalová klasika. Pardubičtí rodáci odstartovali skladbou Šúrka Mikrofón, po níž následovaly další písničky z nového alba Krásný Smutný Den. Poněkud zarážející byla opět menší účast přítomných, jelikož v minulosti alespoň vystoupení českých interpretů zaručovala vysokou návštěvnost. Řidší publikum se nakonec táhlo celým dnem jako červená nit.
Poté následoval přesun na další českou formaci, a to stále populárnější kapelu Zrní. Pánové snad odpustí, když prozradím, že mě na svůj set při průchodu okolo Staropramen Stage nalákalo spíše japonské dívčí kvarteto Tricot. Japonsky zpívající kapela není na českých festivalech jen tak k vidění a překvapivě spolu s instrumentální stránkou fungoval tento exotický jazyk velmi dobře. Dámy se ve své tvorbě pohybují někde mezi typickou anglickou kytarovkou a, nebojím se tvrdit, math rockem. Celý set působil velmi energicky, což umocňovala samotná prezentace kapely. Kytaristka létala po pódiu jak utržená ze řetězu a nebála se se svým nástrojem zavítat ani mezi přihlížející. To vše podpořila skvělým instrumentálním výkonem, kterým by strčila do kapsy nejednoho pána s kytarou, co se tento rok představil na Rock for People. Došlo i na česká slovíčka, kterými Tricot dostaly publikum definitivně na svoji stranu. Bez váhání zařazuji Tricot do škatulky nejpříjemnějšího překvapení letošního ročníku.
Pak již začala na vedlejší hlavní scéně dunět dvojice Blood Red Shoes. Oznámení této formace vyvolalo na sociálních sítích poměrně slušný ohlas, jen škoda, že se to neprojevilo také na návštěvnosti. Po instrumentální a vokální stránce nelze koncertu nic vytknout, avšak kombinace nepočetného publika, počáteční nesmělosti zpěvačky Laury-Mary Carter a absence basové kytary způsobily, že jejich set nenabral takových obrátek, které by člověk v podvečerním čase na hlavní scéně čekal. Blood Red Shoes rozhodně nezklamali, ale svou tvorbou a pojetím hudby by se hodili do intimnějšího prostředí.
Jelikož tvrdší hudby bylo na letošním ročníku jako šafránu, příznivci core žánru tak upínali svou pozornost k americkým We Came As Romans. Osobně byla má očekávání vzhledem k jejich nepřesvědčivému výkonu na rakouské zastávce Vans Warped Tour poměrně nízká. Hned na začátek musím zdůraznit, že jsem je podcenil. We Came As Romans do toho šli naplno od prvního tónu, skákali a běhali po pódiu jak smyslu zbavení, až člověk musel přemýšlet, zda tuto choreografii necvičí. Bylo totiž až s podivem, že na pódiu nedošlo k nějaké kolizi. Jedinou vadou na kráse však byl občas nejistý vokální projev Kyla Pavona, který má pod palcem čisté vokály. Oproti tomu David Stephens zvládl svou roli s přehledem. Ten také vyjádřil radost z přijetí, která sršela z publika, protože jak on sám doslova podotkl, „kapela nevěděla, co čekat od vystoupení na festivalu, kde je tolik techno kapel“.
Po vystoupení We Came As Romans patřily hlavní scény jen interpretům, kteří slavili své největší úspěchy v minulém století, tedy znovuobnoveným The Afghan Whigs a ska matadořům Madness. Prvně zmiňovaní nabídli výlet do 90. let, tedy období, kdy média zaplavila vlna grunge a samotní The Afghan Whigs jsou k tomuto stylu často přiřazováni. Energie typická pro tento hudební styl mi však v jejich podání chyběla a celý set působil tak nějak rutinně, a vystoupení nepomohla ani už mnohokrát zmiňovaná nízká návštěvnost a také téměř nulová komunikace směrem od kapely k publiku. Pro pamětníky období 90. let zřejmě vítaná záležitost, ale bohužel na jednoho z headlinerů pátečního večera poněkud málo. V podstatě to samé lze říci o Britech Madness, které nezachránilo showmanství frontmana Grahama McPhersona, ani výlet saxofonisty Lee Thompsona na konstrukci Rock for People Stage. Obě kapely patří ve svých žánrech mezi uznávaná hudební tělesa, ale soudě dle odezvy se zkrátka jednalo o střely mimo, alespoň co se týče jejich pozice hlavních hvězd druhého festivalového dne. Bohužel.
Závěrečný den festivalu byl pro mnohé především ve znamení čekání na poslední koncert Lucie. Kultovní kapela se sice po letech vrátila na scénu, zároveň však, jak sami hudebníci prohlásili, šlo také o jejich poslední koncert minimálně na další dva roky. To rozhodně stálo za nejvyšší denní návštěvností celého festivalu.
Ještě předtím, než se však dostaneme k samotné Lucii, podívejme se blíže, co se odehrávalo v areálu během parného sobotního odpoledne. Na Zoot Showcase Stage vystoupili Angličané The Feud, kteří si u nás stihli vybudovat slušné renomé, což potvrdila také solidní návštěvnost jejich setu, a to i přesto, že v České republice vystupují snad ještě častěji než jejich kolegové z The Subways. Otázkou pro mě je, jak dlouho bude trvat, než se české publikum The Feud přejí, jako se tomu začíná pomalu stávat právě u The Subways. Těmto mladíkům z Manchesteru se nedá upřít energie a nadšení, které do své produkce na pódiu vkládají, to samé lze tvrdit o výkonech fanoušků pod ním, ale bohužel po chvíli začnou trochu nudit. Většina skladeb působí dojmem, že členové The Feud používají stále jednu a tu samou šablonu, tedy nasamplovanou melodii doplněnou ostrou kytarou a chytlavým refrénem. V rámci festivalového odpoledne vítaná oddechová záležitost, ale dá se tušit, že stejně jako jejich slavnější kolegové z The Subways se stanou navždy jen kapelou na odpolední poslech.
V rámci české scény jsem si nemohl nechat ujít set valašskomeziříčské formace Tichonov, která mě uhranula coby předkapela The Frames na jejich loňském vystoupení právě ve Valašském Meziříčí. Pánové umně kombinují indie rock se zasněným post rockem, který více vynikne v intimnějších prostorách než tomu bylo v hangáru na Muzikus Talent Stage. I přesto se Tichonov vypořádali s těmito podmínkami se ctí a pár desítkám přítomným předvedli, že v budoucnu může být jejich rodné město spojováno nejen s Mňágou a Žďorp. Na setlist se kromě starší tvorby dostala také nová skladba, co představila Tichonov téměř až v rock'n'rollovém kabátě.
Rock'n'roll slibovala také mladá kapela The Strypes, k níž se podle festivalového průvodce pozitivně vyjádřili Dave Grohl nebo Noel Gallagher, což by mělo být zárukou kvality. To se bohužel nestalo. Hranice mezi inspirací z dob minulých a „vykrádačkou“ je dost tenká a The Strypes ji podle mě překročili. Pánové jsou bezpochyby zruční muzikanti, ale snaha kopírovat své vzory zde byla až příliš markantní a okatá. Uvidíme, zda si na The Strypes za pár let někdo vzpomene.
Před vystoupením The Naked And Famous se odehrála situace, která dodává kouzlo hudebním festivalům, a sice, když se návštěvníci jdou podívat na vystoupení interpreta, na jehož samostatný koncert by asi jen těžko vyrazili. Pod stanem Staropramen Stage se tak setkali věkově starší fanoušci domácí Lucie a mladší generace čekající na novozélandské The Naked And Famous. Bohužel toto kouzlo vyprchalo po pětadvacetiminutovém zpoždění kvůli technickým problémům, a tak dříve, než se začalo, došlo k hromadnému úprku na hlavní scénu za navazující Lucií. Samotní The Naked And Famous předvedli, proč jsou v současnosti tak žádanou kapelou po celém světě. A to i navzdory katastrofálnímu ozvučení pří úvodních písních, kdy zvláště vysoké polohy zpěvu Alisy Xayalith trhaly uši. Povedená taneční jízda, škoda jen, že trvala tak krátce.
Poté už patřila veškerá pozornost domácí legendě Lucii. O uskutečněném turné již bylo řečeno a napsáno hodně, tudíž těm, kdo neměli tu čest zavítat na halové koncerty, sliboval závěrečný koncert v Hradci Králové velké věci. Program open air koncertu plně kopíroval dramaturgii koncertů halových, avšak byl chudší na různé vychytávky, jako například David Koller bubnující nad hlavami přítomných. Je zřejmě zbytečné vypisovat, že Lucie vybrala ze svého repertoáru své největší hity, ale došlo také na raritní věci jako například skladbu L´aura. Lucie předvedla profesionální výkon, očekávatelný od kapely takového formátu. Bohužel i přes pompézní show jsem se nemohl zbavit dojmu, že celý tento hudební cirkus je stavěn až příliš strojově a bez větších emocí. Ti, kteří si jen chtěli zazpívat své hity z mládí, museli odcházet spokojení, ale pokud někdo chtěl vidět muzikanty stejně nadšené a zapálené pro společné hraní jako v 90. letech, mohl být mírně zklamán.
Rock for People, Hradec Králové - Festival Park, 3.-5. 7. 14
Rock For People 2014: reportáž (1. díl) | reportáž (2. díl)
Letošní ročník Rock for People nabídl svým návštěvníkům jak interprety, kteří zažili období své největší slávy v době minulé, tak nadějné kapely teprve čekající na svou šanci. Kdo z nich zklamal a kdo naopak mile překvapil? Pokud vám unikla první část naší reportáže z jubilejního 20. ročníku tohoto festivalu, tak neváhejte a seznamte se s děním prvního festivalového dne zde.
Druhý den na hlavních scénách odstartovala francouzská parta 7 Weeks, která se již v minulosti na letišti v Hradci Králové představila v roce 2009. Tenkrát také otevírala dění na hlavním pódiu. Před pěti lety jsem z jejich setu odcházel s dojmem, že se jedná jen o další kapelu, která nenadchne ani neurazí. Za tuto uplynulou dobu však 7 Weeks dokázali najít svou hudební tvář a vyprofilovali se ve vcelku slušné kazatele stoner rocku na starém kontinentu. Jak už to tak u prvních kapel dne bývá, tak v prostoru Staropramen Stage se sešel dav čítající jen několik desítek lidí. Ač je většina tvorby 7 Weeks v duchu tvrdých kytarových riffů, tito rodáci z francouzského Limoges se nebáli zatoulat do vod melancholického post rocku. Nutno však říci, že jejich stoner rocková podoba jim sluší více. Svůj set uzavřeli výtečnou skladbou Four Again, jež by se neztratila ani v rodišti stoner rocku pod kalifornským sluncem.
Na Rock for People Stage jako první nastoupila v druhý festivalový den domácí Vypsaná Fixa, tedy osvědčená festivalová klasika. Pardubičtí rodáci odstartovali skladbou Šúrka Mikrofón, po níž následovaly další písničky z nového alba Krásný Smutný Den. Poněkud zarážející byla opět menší účast přítomných, jelikož v minulosti alespoň vystoupení českých interpretů zaručovala vysokou návštěvnost. Řidší publikum se nakonec táhlo celým dnem jako červená nit.
Poté následoval přesun na další českou formaci, a to stále populárnější kapelu Zrní. Pánové snad odpustí, když prozradím, že mě na svůj set při průchodu okolo Staropramen Stage nalákalo spíše japonské dívčí kvarteto Tricot. Japonsky zpívající kapela není na českých festivalech jen tak k vidění a překvapivě spolu s instrumentální stránkou fungoval tento exotický jazyk velmi dobře. Dámy se ve své tvorbě pohybují někde mezi typickou anglickou kytarovkou a, nebojím se tvrdit, math rockem. Celý set působil velmi energicky, což umocňovala samotná prezentace kapely. Kytaristka létala po pódiu jak utržená ze řetězu a nebála se se svým nástrojem zavítat ani mezi přihlížející. To vše podpořila skvělým instrumentálním výkonem, kterým by strčila do kapsy nejednoho pána s kytarou, co se tento rok představil na Rock for People. Došlo i na česká slovíčka, kterými Tricot dostaly publikum definitivně na svoji stranu. Bez váhání zařazuji Tricot do škatulky nejpříjemnějšího překvapení letošního ročníku.
Pak již začala na vedlejší hlavní scéně dunět dvojice Blood Red Shoes. Oznámení této formace vyvolalo na sociálních sítích poměrně slušný ohlas, jen škoda, že se to neprojevilo také na návštěvnosti. Po instrumentální a vokální stránce nelze koncertu nic vytknout, avšak kombinace nepočetného publika, počáteční nesmělosti zpěvačky Laury-Mary Carter a absence basové kytary způsobily, že jejich set nenabral takových obrátek, které by člověk v podvečerním čase na hlavní scéně čekal. Blood Red Shoes rozhodně nezklamali, ale svou tvorbou a pojetím hudby by se hodili do intimnějšího prostředí.
Jelikož tvrdší hudby bylo na letošním ročníku jako šafránu, příznivci core žánru tak upínali svou pozornost k americkým We Came As Romans. Osobně byla má očekávání vzhledem k jejich nepřesvědčivému výkonu na rakouské zastávce Vans Warped Tour poměrně nízká. Hned na začátek musím zdůraznit, že jsem je podcenil. We Came As Romans do toho šli naplno od prvního tónu, skákali a běhali po pódiu jak smyslu zbavení, až člověk musel přemýšlet, zda tuto choreografii necvičí. Bylo totiž až s podivem, že na pódiu nedošlo k nějaké kolizi. Jedinou vadou na kráse však byl občas nejistý vokální projev Kyla Pavona, který má pod palcem čisté vokály. Oproti tomu David Stephens zvládl svou roli s přehledem. Ten také vyjádřil radost z přijetí, která sršela z publika, protože jak on sám doslova podotkl, „kapela nevěděla, co čekat od vystoupení na festivalu, kde je tolik techno kapel“.
Po vystoupení We Came As Romans patřily hlavní scény jen interpretům, kteří slavili své největší úspěchy v minulém století, tedy znovuobnoveným The Afghan Whigs a ska matadořům Madness. Prvně zmiňovaní nabídli výlet do 90. let, tedy období, kdy média zaplavila vlna grunge a samotní The Afghan Whigs jsou k tomuto stylu často přiřazováni. Energie typická pro tento hudební styl mi však v jejich podání chyběla a celý set působil tak nějak rutinně, a vystoupení nepomohla ani už mnohokrát zmiňovaná nízká návštěvnost a také téměř nulová komunikace směrem od kapely k publiku. Pro pamětníky období 90. let zřejmě vítaná záležitost, ale bohužel na jednoho z headlinerů pátečního večera poněkud málo. V podstatě to samé lze říci o Britech Madness, které nezachránilo showmanství frontmana Grahama McPhersona, ani výlet saxofonisty Lee Thompsona na konstrukci Rock for People Stage. Obě kapely patří ve svých žánrech mezi uznávaná hudební tělesa, ale soudě dle odezvy se zkrátka jednalo o střely mimo, alespoň co se týče jejich pozice hlavních hvězd druhého festivalového dne. Bohužel.
Závěrečný den festivalu byl pro mnohé především ve znamení čekání na poslední koncert Lucie. Kultovní kapela se sice po letech vrátila na scénu, zároveň však, jak sami hudebníci prohlásili, šlo také o jejich poslední koncert minimálně na další dva roky. To rozhodně stálo za nejvyšší denní návštěvností celého festivalu.
Ještě předtím, než se však dostaneme k samotné Lucii, podívejme se blíže, co se odehrávalo v areálu během parného sobotního odpoledne. Na Zoot Showcase Stage vystoupili Angličané The Feud, kteří si u nás stihli vybudovat slušné renomé, což potvrdila také solidní návštěvnost jejich setu, a to i přesto, že v České republice vystupují snad ještě častěji než jejich kolegové z The Subways. Otázkou pro mě je, jak dlouho bude trvat, než se české publikum The Feud přejí, jako se tomu začíná pomalu stávat právě u The Subways. Těmto mladíkům z Manchesteru se nedá upřít energie a nadšení, které do své produkce na pódiu vkládají, to samé lze tvrdit o výkonech fanoušků pod ním, ale bohužel po chvíli začnou trochu nudit. Většina skladeb působí dojmem, že členové The Feud používají stále jednu a tu samou šablonu, tedy nasamplovanou melodii doplněnou ostrou kytarou a chytlavým refrénem. V rámci festivalového odpoledne vítaná oddechová záležitost, ale dá se tušit, že stejně jako jejich slavnější kolegové z The Subways se stanou navždy jen kapelou na odpolední poslech.
V rámci české scény jsem si nemohl nechat ujít set valašskomeziříčské formace Tichonov, která mě uhranula coby předkapela The Frames na jejich loňském vystoupení právě ve Valašském Meziříčí. Pánové umně kombinují indie rock se zasněným post rockem, který více vynikne v intimnějších prostorách než tomu bylo v hangáru na Muzikus Talent Stage. I přesto se Tichonov vypořádali s těmito podmínkami se ctí a pár desítkám přítomným předvedli, že v budoucnu může být jejich rodné město spojováno nejen s Mňágou a Žďorp. Na setlist se kromě starší tvorby dostala také nová skladba, co představila Tichonov téměř až v rock'n'rollovém kabátě.
Rock'n'roll slibovala také mladá kapela The Strypes, k níž se podle festivalového průvodce pozitivně vyjádřili Dave Grohl nebo Noel Gallagher, což by mělo být zárukou kvality. To se bohužel nestalo. Hranice mezi inspirací z dob minulých a „vykrádačkou“ je dost tenká a The Strypes ji podle mě překročili. Pánové jsou bezpochyby zruční muzikanti, ale snaha kopírovat své vzory zde byla až příliš markantní a okatá. Uvidíme, zda si na The Strypes za pár let někdo vzpomene.
Před vystoupením The Naked And Famous se odehrála situace, která dodává kouzlo hudebním festivalům, a sice, když se návštěvníci jdou podívat na vystoupení interpreta, na jehož samostatný koncert by asi jen těžko vyrazili. Pod stanem Staropramen Stage se tak setkali věkově starší fanoušci domácí Lucie a mladší generace čekající na novozélandské The Naked And Famous. Bohužel toto kouzlo vyprchalo po pětadvacetiminutovém zpoždění kvůli technickým problémům, a tak dříve, než se začalo, došlo k hromadnému úprku na hlavní scénu za navazující Lucií. Samotní The Naked And Famous předvedli, proč jsou v současnosti tak žádanou kapelou po celém světě. A to i navzdory katastrofálnímu ozvučení pří úvodních písních, kdy zvláště vysoké polohy zpěvu Alisy Xayalith trhaly uši. Povedená taneční jízda, škoda jen, že trvala tak krátce.
Poté už patřila veškerá pozornost domácí legendě Lucii. O uskutečněném turné již bylo řečeno a napsáno hodně, tudíž těm, kdo neměli tu čest zavítat na halové koncerty, sliboval závěrečný koncert v Hradci Králové velké věci. Program open air koncertu plně kopíroval dramaturgii koncertů halových, avšak byl chudší na různé vychytávky, jako například David Koller bubnující nad hlavami přítomných. Je zřejmě zbytečné vypisovat, že Lucie vybrala ze svého repertoáru své největší hity, ale došlo také na raritní věci jako například skladbu L´aura. Lucie předvedla profesionální výkon, očekávatelný od kapely takového formátu. Bohužel i přes pompézní show jsem se nemohl zbavit dojmu, že celý tento hudební cirkus je stavěn až příliš strojově a bez větších emocí. Ti, kteří si jen chtěli zazpívat své hity z mládí, museli odcházet spokojení, ale pokud někdo chtěl vidět muzikanty stejně nadšené a zapálené pro společné hraní jako v 90. letech, mohl být mírně zklamán.
Echo: Rock for People jako zážitkový festival?
Asi málokterý předchozí ročník festivalu Rock for People vyvolal takové kontroverzní reakce, jakým jsme mohli být svědky za uplynulý půlrok. Přes slibovanou velkolepou show na oslavu 20. ročníku se pro mnohé po předchozích letech dostavilo zklamání v podobě zveřejněného line-upu. Poděkování pořadatelům festivalu rozhodně patří za Biffy Clyro, kteří jsou aktuálně jednou z nejpopulárnějších rockových kapel na světě. Sice v naší kotlině nepatří k takovým tahákům, ale to jí na věhlasnosti neubírá, jelikož, jak už bývá v České republice zvykem, některé věci jsou zde doceněny až několik let poté.
Dále se na letošním ročníku představila spousta zajímavých interpretů menšího věhlasu, ke kterým si české publikum pomalu nachází cestu. Nutno ovšem přiznat, že neoblomná tvrzení pořadatelů o tom, že Brity Madness lze považovat za headlinery pátečního dne, se ukázala jako lichá, což potvrdila také návštěvnost jejich vystoupení. Tak málo lidí před hlavní scénou jsem zatím na hlavní hvězdu dne na Rock for People neviděl. Negativních reakcí, jež tato prohlášení vyvolala na sociálních sítích, jsem si nemohl nevšimnout a na obhajobu se začala objevovat tvrzení typu, že Rock for People je zážitkový festival. Podle mě by však hudební festival měl zůstat především hudebním festivalem. Ano, Rock for People je festivalem s nezaměnitelnou atmosférou, otázkou však je, pro kolik lidí zůstane tento fakt dostatečným lákadlem. Je jasné, že Rock for People je festival dělaný s nadšením a dobrou myšlenkou, avšak na špatném místě, tedy spíše ve špatném státě. Ihned mě napadá návštěvnický trapas v případě loňského vystoupení Queens Of The Stone Age, kdy kapela takového jména měla přilákat desítky tisíc lidí, avšak místo toho srazila festival spíše dolů, o čemž svědčí také to, že podle pořadatelů je Rock For People poslední roky v mínusu. Pak se tedy není co divit, že se nevyplatí vozit velké kapely a festival se mění z hudebního na zážitkový.
Asi málokterý předchozí ročník festivalu Rock for People vyvolal takové kontroverzní reakce, jakým jsme mohli být svědky za uplynulý půlrok. Přes slibovanou velkolepou show na oslavu 20. ročníku se pro mnohé po předchozích letech dostavilo zklamání v podobě zveřejněného line-upu. Poděkování pořadatelům festivalu rozhodně patří za Biffy Clyro, kteří jsou aktuálně jednou z nejpopulárnějších rockových kapel na světě. Sice v naší kotlině nepatří k takovým tahákům, ale to jí na věhlasnosti neubírá, jelikož, jak už bývá v České republice zvykem, některé věci jsou zde doceněny až několik let poté.
Dále se na letošním ročníku představila spousta zajímavých interpretů menšího věhlasu, ke kterým si české publikum pomalu nachází cestu. Nutno ovšem přiznat, že neoblomná tvrzení pořadatelů o tom, že Brity Madness lze považovat za headlinery pátečního dne, se ukázala jako lichá, což potvrdila také návštěvnost jejich vystoupení. Tak málo lidí před hlavní scénou jsem zatím na hlavní hvězdu dne na Rock for People neviděl. Negativních reakcí, jež tato prohlášení vyvolala na sociálních sítích, jsem si nemohl nevšimnout a na obhajobu se začala objevovat tvrzení typu, že Rock for People je zážitkový festival. Podle mě by však hudební festival měl zůstat především hudebním festivalem. Ano, Rock for People je festivalem s nezaměnitelnou atmosférou, otázkou však je, pro kolik lidí zůstane tento fakt dostatečným lákadlem. Je jasné, že Rock for People je festival dělaný s nadšením a dobrou myšlenkou, avšak na špatném místě, tedy spíše ve špatném státě. Ihned mě napadá návštěvnický trapas v případě loňského vystoupení Queens Of The Stone Age, kdy kapela takového jména měla přilákat desítky tisíc lidí, avšak místo toho srazila festival spíše dolů, o čemž svědčí také to, že podle pořadatelů je Rock For People poslední roky v mínusu. Pak se tedy není co divit, že se nevyplatí vozit velké kapely a festival se mění z hudebního na zážitkový.
Rock for People, Hradec Králové - Festival Park, 3.-5. 7. 14
Rock For People 2014: reportáž (1. díl) | reportáž (2. díl)
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Rock-for-People-2014-retro-ale-i-nove-nadeje-2-dil~11~cervenec~2014/
Komentáře
&;
