7.7.2014 | Autor: Martin Hrdlička | sekce: živě
Festival Rock for People má za sebou svůj jubilejní 20. ročník, který navštívilo přes 27 tisíc hudebních fanoušků. Ti měli možnost zavítat jak na vystoupení interpretů patřících mezi české stálice, tak na slušnou řádku zahraničních jmen. Pořadatelé vkládali největší naděje do vystoupení Skotů Biffy Clyro, kapely okolo Manu Chaa, hopsajících matadorů Madness nebo také na poli hudebním bojujícího Stevena Seagala. Zastoupena byla ve velké míře rovněž elektronická hudba v podobě Chase & Status, Netsky nebo novozélandského zjevení The Naked And Famous. Jaký byl tedy letošní ročník? Podařilo se pořadatelům naplnit sliby, že oslavy návštěvníka na začátku festivalu na čtyři dny (včetně večírku pro nedočkavé pod taktovkou výhradně kapel zastupujících českou scénu) pohltí a vyplivnou jej na samotném konci? Nejen na tyto otázky se pokusí odpovědět následující dvoudílná reportáž.

---

Prvním zahraničním interpretem, který okusil nepříliš zvukově útulné prostory hangáru hradeckého letiště, bylo německé trio Goldmouth. Tito mladí pánové se netají láskou ke kapelám z dob minulých, ve kterých byl rock'n'roll na vrcholu slávy a tento fakt byl na jejich setu jasně patrný, z čehož vyplývala i samotná image muzikantů. Goldmouth kladli během svého přiděleného času na Muzikus Talent Stage důraz nejen na syrový zvuk, ale také poměrně zdlouhavé instrumentální pasáže, které spíše, než aby hnaly kapelu vpřed, zbytečně shazovaly řetěz tohoto hudebního soukolí. Přesto se však jednalo o slibný začátek prvního festivalového dne, a aby návštěvníci jejich koncertu neodešli pouze s hudebním zážitkem, tak jim členové Goldmouth přibalili na cestu notnou dávku všemožných propriet přes kompaktní desky s jejich studiovou tvorbou po samolepky nesoucí jméno kapely.

Ostrý start programu na Zoot Showcase Stage slibovala vystoupení hned dvou holandských kapel. Jako první se nástrojů chopila trojice mladíků Paceshifters. Ti byli sice oznámeni jako vůbec poslední vystupující na letošním ročníku festivalu, ale dle ukázek jejich tvorby se alespoň v případě mojí osoby zařadili na vrchní příčky seznamu interpretů, jejichž koncerty nesmím promeškat. Tato holandská parta vedena bratry Dokmany zahájila set singlem Drone, který předchází vydání nové desky Breach, jež má vyjít za necelý měsíc. Od prvních tónů bylo zřejmé, že Paceshifters se s tím moc párat nebudou a na oddych nebude čas. Skladby kloubící hardrock s punkovým nádechem zněly ještě syrověji než na studiových nahrávkách. O vokální party se bratři podělili, i když větší část připadla kytaristovi Sebu Dokmanovi, který si více libuje ve vyšších polohách, zatímco jeho bratr Paul je jako ryba ve vodě spíše v těch nižších. Paceshifters si střihli také skladbu Aneurysm od Nirvany. Hlasová podoba Kurta Cobaina a Seba Dokmana byla místy až mrazící. Pod Zoot Showcase Stage došlo také na první circle pit. Úvodní vystoupení na této scéně dávalo tušit, že se zde v následujících třech dnech budou dít velké věci.

Toto měli potvrdit kolegové z Nizozemska Kensington. V prostoru pod pódiem bylo vidět, že zde na rozdíl od Paceshifters mají slušnou základnu fanoušků. Zpěvák Eloi Youssef úvodní skladby strávil v mikině s kapucí, což bylo v panujících teplotách až obdivuhodné. Zřejmě se potřeboval zahřát na provozní teplotu, jelikož začátek koncertu byl z jeho strany poněkud chladnější a o komunikaci s publikem se staral především kytarista Casper Starreveld. Po počátečním ostychu se však osmělil i Youssef a vše začalo běžet tak, jak by mělo, aby následně kapela vyhecovala celý stan k hromadnému kleknutí a výskoku, z čehož se již pomalu stává klišé, ale v ten moment to zkrátka zafungovalo. Největší odezvy se dostalo skladbám Streets a Home Again, přičemž refrén první zmíněné písně byl opakovaně sborově zazpíván značnou částí přihlížejících. Jako přídavek Kensington zařadili skladbu Kilimanjaro, která však po předcházející protančené Home Again působila poněkud utahaně. Duo holandských kapel tak zanechalo na 20. ročníku Rock for People výraznou stopu, která jen tak nevychladne.


Úvodní den festivalu došlo na prknech Staropramen Stage zřejmě k největší žánrové rošádě v historii Rock for People, a to když po uskupení The Tap Tap vystoupili zástupci deathcoru Emmure. Původně měl po The Tap Tap zahrát Steven Seagal, jenž se však vinou dopravních komplikací zdržel ve Francii a jeho set byl přeložen na Red Bull Tour Bus na pozdní večerní hodinu. Emmure byli jedním ze dvou želízek core žánru na letošním ročníku, a tak se při jejich vystoupení shromáždil solidní dav návštěvníků bažících po tomto hudebním stylu, který však během čtyřicet minut dlouhého setu mírně prořídl. Přes pomalejší start, kdy se zastřelovala jak kapela, tak fanoušci, nabral koncert slušné obrátky. Olej do ohně přiléval i samotný frontman Frankie Palmeri hecující k circle pitu, wall of death nebo sborovému zpěvu a dle všeho byl ve velmi dobrém rozmaru, což se podepsalo i na samotné atmosféře koncertu. Ano, Emmure sice nenabízí instrumentální ekvilibristiku, intelektuální texty a pro mnohé jsou trnem v oku, ale ti, kteří ví, co mohou od Emmure očekávat, nemohli odcházet zklamáni.


Během následujících hodin vystoupili na hlavních scénách domácí Divokej Bill, na plakátech největším písmem napsaný Manu Chao se svým projektem Manu Chao La Ventura nebo lamač dívčích srdcí Tom Odell. Odvážnější jedinci toužící po hudebních experimentech jistě neminuli set belgických Compact Disk Dummies, kteří uhranuli doslova skupinku přihlížejících svou představou o moderní elektronické hudbě s vazbou na kytarovou scénu a komicky působícími tanečními kreacemi zpěváka Lennerta Coorevitse. Početný dav si dal dostaveníčko pod scénou Red Bull Tour Bus, kterou v té době opanovali pánové z Prago Union. Kombinace živého hrání, rapu a výtečných textů očividně přilákala i posluchače, kteří jinak tomuto hudebnímu stylu příliš neholdují.



Závěr prvního dne festivalu patřil, trochu nečekaně z výše zmíněných důvodů, Stevenovi Seagalovi a jeho Blues Bandu. V prostoru pod Red Bull Tour Busem se tak shromáždilo zřejmě největší publikum, které kdy u tohoto speciálně upraveného autobusu stálo. Zvědavi na tuto legendu akčních filmů byli nejen návštěvníci, ale i ostatní účinkující, například i členové Emmure. Početný dav se dočkal čtyřicet minut po půlnoci, kdy se Seagal za mohutného potlesku vyškrábal na střechu autobusu. Po počátečním „wau efektu“, kdy si každý udělal na památku povinnou fotku, však začalo publikum ztrácet na svém rozměru a vydrželi jen ti nejoddanější. Přece jen blues není žánrem, který bývá na Rock for People často zastoupen a po náročném dni a v takto pokročilou hodinu může poněkud uspávat. Za zmínku stojí také snaha Seagala odčinit své zpoždění, a tak svolil k uspořádání autogramiády. Pro jeho nejvěrnější fanoušky zcela jistě vítaná náplast.

Rock for People, Hradec Králové - Festival Park, 3.-5. 7. 14