23.6.2013 | Autor: Michal Jelínek | sekce: živě Šestnáctý ročník festivalu Respect se uskutečnil o víkendu 15.- 16. června v areálu parku Ladronka na Praze 6. Organizátoři sem museli akci přesunout z důvodu rozsáhlých povodní, které postihly tradiční místo konání, pražskou Štvanici.

Dvoudenní festival odstartoval v sobotu ve 14 hodin. Jako první zahrálo akustické trio MLM. Poté se na pódiu objevil Mohammad Reza Mortazavi. Íránský perkusista používal tři bubny a jeho energické hraní se setkalo s nadšeným přijetím publika. Téměř celý areál naslouchal nenapodobitelným zvukům, které během svého koncertu produkoval. A k tomu pohled na soustředěného hudebníka a jeho rychle kmitající prsty. Skutečně hypnotizující podívaná.

Jako další se představila zpěvačka Hasna el Becharia. Ta, kromě toho, že zpívá, hraje také na elektrickou kytaru a guimbri. Guimbri je třístrunný nástroj označovaný jako basová loutna. Jak prozradila doprovodná zpěvačka kapely, el Becharia, původem z Alžírska, je vůbec první ženou, která na tento nástroj hraje. Jedná se o tradiční instrument severoafrické komunity Gnawa, jejíž mužští členové jej používají k rituálním účelům.

Komunikaci s obecenstvem obstarávala svou lámanou angličtinou právě ona vokalistka. Hasna sama se o své hudbě rozhovořila pouze jednou ve francouzštině, za což sklidila potlesk. Dalšími členy ansámblu byli bubeník a perkusista. Už jako třetí píseň zazněl asi největší hit Djazair Johara. To už se ale pod pódiem vytvořil první hlouček tanečníků z řad posluchačů.

Ale nebyly to pouze koncerty, co bylo k vidění ve festivalovém areálu. Kromě stánků s občerstvením zde byly rovněž stany několika neziskových organizací, umělecké instalace či speciální dílny určené dětem.

Po alžírské pěnici se na pódiu objevili Michael Delia a Petr Nikl, kteří si připravili hudební představení Bludný rybář. V jejich případě se více než o mistrovskou muzikální záležitost jednalo o show, kterou trochu odlehčili už tak velmi uvolněnou atmosféru Respectu a snad i pobavili přítomné děti. Ale, abych byl zcela upřímný, přijal jsem jejich vystoupení s rozpaky. Mohl za to, podle mě, poněkud nešťastně sestavený program prvního dne. Stále si myslím, že by jejich hře více svědčila role zahajovací kapely.

Pro milovníky Španělska byl určen koncert Salao & Jaco Abel - Flamenco Eléctrico. Zpěvák Jose Antonio Martin Yanez neboli Salao se spojil s fenomenálním kytaristou Jaco Abelem, aby dohromady vytvořili kapelu, jejímž cílem je hrát flamenco za pomoci elektrické kytary. Sestavu doplnili ještě hráč na klasickou kytaru a perkusista. Zjednodušeně řečeno, jednalo se o moderní pojetí tradiční hudby několika regionů.

Dalším střípkem odlišnosti, která je pro Respect tak typická, byl projekt Zea. One man band Nizozemce Arnolda De Boera potěšil zejména příznivce elektroniky. Zpěv v angličtině, elektrická kytara a sampler. Taneční hudba, která také trochu navnadila na to, co mělo následovat.

Jako poslední se totiž divákům představila největší hvězda sobotního programu, King Ayisoba. Ghanský zpěvák a hráč na kologo se ukázal na pódiu už při vystoupení De Boera, kterého doplnil v duetu. Kromě angličtiny zazpíval i dvěma domorodými jazyky, twi a frafra. Jeho doprovodnou kapelu tvořili tři spoluhráči, kteří zvládali kromě hraní na tradiční nástroje také velmi divoce tančit. Sám frontman komunikoval s publikem většinou pouze dotazem: ,,Are you happy?“, který několikrát zopakoval. Odpovědí mu byl vždy hlasitý jásot fanoušků. Vrcholem vystoupení byl bezesporu hit I Want To See You My Father. Zpěvákův nezaměnitelný chraplák a šamanská hudba budou znít v uších posluchačů ještě velmi dlouho.

Po posledních tónech sobotní noci se ještě mnozí odebrali na afterparty festivalu, jež se konala v jednom z pražských klubů. To se naštěstí neprojevilo na návštěvnosti druhého dne. I když ta byla po celý víkend spíše zklamáním. Posluchačů dorazilo výrazně méně, než by si taková koncentrace world music zasluhovala. To je ale problém, se kterým se organizátoři potýkají každým rokem.

Druhý hrací den zahájil Iván Gutierréz se svou českou kapelou Madera. Kolumbijský kytarista a zpěvák se u nás proslavil svým vystupováním po boku Zuzany Navarové. Tuto spolupráci připomněla píseň El amor y la muerte. Z repertoáru skupiny byl cítit zejména vliv hudby z regionů Latinské Ameriky.

Následně přišla na pódium libanonská zpěvačka Yasmine Hamdan. Velmi zvláštní styl její skupiny měl v sobě něco z elektronického popu, folku i rocku. Nejvíce se mi líbila koncertní verze skladby Beirut, ve které se asi nejlépe snoubil zpěvaččin jemný hlas spolu se zvukem syntezátoru, bicích a kytary.

Maďarští Söndörgö, to byl opět skok jinam a daleko. Členové kapely jsou potomky srbských přistěhovalců, a tak čerpají inspiraci především z tradiční balkánské hudby. Dalším významným vlivem je vážná hudba. Však zahráli i úryvek z tvorby Bély Bartóka. Nejprve předvedli několik písní, aby druhou polovinu vystoupení věnovali čistě instrumentálním skladbám. Hráli převážně na tambury, což jsou tradiční strunné nástroje jihovýchodní Evropy. Ale slyšet byl také akordeon či klarinet.

Jako předposlední zahráli Terakaft. Čtyřčlennou skupinu tvoří příslušníci národa Tuaregů ze severního Mali. Jejich styl je označován jako pouštní rock. Písním dominovaly silné melodie a zpěv v jazyku tamašek, který působil v kombinaci se zvukem elektrických kytar opravdu jedinečným a těžko popsatelným dojmem.

A konečně! Jen krátce po osmé hodině večerní na pódium dorazil headliner letošního ročníku Mory Kanté. Ten ve svém tradičním bílém obleku a bílém klobouku zahrál také na kytaru a na koru. V jeho kapele tradičně nechyběly dva doprovodné ženské hlasy a dechová sekce. Z ostatních muzikantů dostal velký prostor zejména balafonista, k němuž Kanté několikrát přistoupil s mikrofonem v ruce, aby tak nechal vyniknout jeho hře. A zazněl nejen hit z osmdesátých let Yeke Yeke, ale i skladby z nového alba La Guinéenne, jako výborná Oh Oh Oh. Po ní zpěvák odešel z pódia, aby se po bouřlivém potlesku ještě vrátil a zazpíval poslední píseň.

Letošní ročník nabídl opět velké množství kvalitní hudby z celého světa. Po celý víkend bylo navíc slunečno, a tak dojem z akce trochu pokazila jen nízká návštěvnost. Ale, možná právě díky ní měl Respect příjemnou atmosféru, o které si mohou ostatní velké festivaly nechat jen zdát.

Respect Festival, Praha - park Ladronka, 15. -16. 6. 13