6.11.2011 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě Spolupráce Jiřího Buriana a Mikoláše Růžičky už před časem vyústila v multimediální projekt Ghostmother. Mnohem více se o nich začalo mluvit ale až s příchodem akustického Republic of Two. Zdá se, že si padli do noty a hned rok po debutu přicházejí s druhou deskou The End of The War, kterou ve čtvrtek pokřtili v pražském Paláci Akropolis.

No, kdyby šlo jenom o druhé album za poslední rok, vlastně taky o druhý křest pro letošní rok. A rovnou o křest dvojitý. Nové řadovce totiž předcházela kolekce předělávek a remixů United Flags. Dobrou dramaturgickou volbou se ukázal záměr předvést některé z nich na živo a nahradit tak obligátní support krátkým trojblokem. Photolab hned v úvodu převlékli do líbivého popového kabátu píseň Home, Luno pak přeměnili All I Can Hear Is Gunshots (v jejich podání jako Gunshottape) do kytarového, díky zpěvačce Emě Brabcového atmosféricky zasněného rocku. U obou coververzí se dá ocenit zcela vlastní pojetí, nikoliv pouhá interpretace originálu. Zafungovalo to.  Do třetice se s The Fish & The Boy předvedl producent Jock The Lock, kterého už na živo podpořili sami Republic of Two – Jiří Burian dokonce na bicí.

Silnou zbraní – přistoupíme-li už na válečné názvosloví - Republic of Two je jejich naprostá civilnost. Vyniká to zvlášť při živém vystoupení. Jistě, můžete namítnout, že si udržují image nedbalých elegánů, stejně tak můžete namítnout, že ovlivnění je z jejich tvorby stále znatelné (a těch Kings of Convenience se už asi jen tak nezbaví). Nesálá z nich však žádná očividná snaha přiblížit se komukoliv, neřkuli jít po nějakém soudobém trendu. To je antiparalela se Southpaw, jejichž tvář Burian ztělesňoval uplynulou dekádu. Jako kdyby hodil za hlavu tápání, které mnozí zvlášť jejich posledním deskám vytýkají.

Písničkářské duo se během koncertu nechalo doprovázet duem smyčcovým (housle a cello) a tu a tam i duem rytmickým (bicí a basa), aranžérsky se však minimalisticky drželo spíše při zemi a spoluhráči měli úlohu ryze doprovodnou. Úlohy byly v ten večer jasně rozdány.

Republic of Two dělají po svém to, co chtějí, a hned je to znát. Záleží na vás, jestli to přijmete, nic se vám nepodbízí. Akropole to přijala a symbióza mezi pódiem a publikem zafungovala. Už tak rodinnou atmosféru podtrhl samotný akt křu, kterého se ujali otcové obou hlavních protagonistů.

Hudbu můžete posuzovat z řady hledisek, síla každého tkví v něčem jiném. Jít může o techniku hry, techniku zpěvu, hitovost, nápaditost, charisma, emoce, cokoliv. Republic of Two nejsou nejlepší českou kapelou podle žádného z představitelných kritérii. Vydali se ale tou nejlepší cestou. Kam? Když už nikam jinam, tak k respektu. Nebylo to nevšední, bylo to lidské. A lidská republika je fajn.

Republic of Two, Praha – Palác Akropolis, 3. 11. 11