31.8.2011 | Autor: Michal Šimeček | sekce: živě Funk-rockoví veteráni z Kalifornie podstoupili facelift, který jim náramně sluší. Nová akvizice se jménem Josh Klinghoffer bez skřípání zapadla do léta zavedeného systému, dala mu ze sebe to nejlepší (a dávat mu snad ještě dlouho bude), přičemž vykročila směrem, do kterého ji v roce 2009 prakticky popostrčil kytarista John Frusciante odchodem z kapely. Svého kamaráda Klinghoffer připomíná v lecčem - od póz na pódiu přes feeling až k typům používaných kytar. Jen to vnímání slávy a komerce má zřejmě nastaveno na trochu jinou citlivost.


Koncert Red Hot Chili Peppers v německém Kolíně nad Rýnem, promítaný živě do světových kin, pražské Bio Oko nevyjímaje, byl přehlídkou skladeb z právě vydaného alba I'm With You a jako takový by se dal chápat jen jako pouhá snaha vydělat na návratu na scénu po čtyřech letech co nejvíce peněz. Klinghoffer ale dokáže věci vnímat objektivně - to že hraje ve světové kapele ještě neznamená, že se zaprodává, spíše právě naopak; může být hrdý na to, že se mohl stát aktivně přispívající součástí skupiny, jejíž produkce již léta uchvacuje srdce milionů lidí.

Ostatně sám Anthony Kiedis v jednom z četných rozhovorů před začátkem živého promítání řekl, že kytarista na nabídku hrát v RHCP nekývl ihned, ale nejdříve si celou věc pořádně promyslel. Jeho účast je tedy výsledkem úvah, v nichž se pravděpodobně zaobíral i tím, co se před dvaceti lety stalo s Frusciantem, svého času také nejmladším článkem kapely, po vydání legendárního Blood Sugar Sex Magik.

Z této desky večer mimochodem zazněla Give It Away, jedna ze dvou klasik, kterými Red Hot’s okořenili své vystoupení. Druhou byla stařičká Me & My Friends. Prostor jinak dostaly věci z nového alba, které bylo až na Even You Brutus? odehráno od začátku až do konce. Kiedis, jenž si nechal narůst hustý knír a k němu dlouhou patku, což je na téměř už padesátiletého muže celkem (ne)vkusný experiment, po celou dobu příjemně překvapoval mimořádně dobrým pěveckým projevem. Jeho učitel by na sebe měl být pyšný – pokud ho tedy za ta léta ještě nevyměnil. Na čem by však spolu ještě měli zapracovat je zpěvákova muzikálnost. U rytmicky složitější skladby Ethiopia se Anthony hlavně ze začátku dost trápil když nevěděl, kdy přesně má se svým partem nastoupit.

Tato drobná muška ale na jinak výborném výsledku nic nezkazila. Horší to bylo se zvukem strunných nástrojů, zejména Fleovy baskytary, jejíž tóny se v nižších polohách slévaly dohromady, ve vyšších pak nebyly pořádně slyšet. V plejádě zvuků, k nimž díky dvěma přizvaným hostům přibyly i perkuse, trumpeta a klavír, bylo někdy těžké rozeznat co kdo vlastně hraje.

Atmosféra v sále kina byla ale přesto velice příjemná. Lidé na sedačkách i ve stoje před nimi tleskali, hvízdali a bavili se. Někdy ani nebylo možné poznat, jestli se povyk line z reproduktorů či jej tvoří lidé kolem. Obzvlášť kouzelné pak bylo, když si Flea usedl za klavír a spolu s kapelou (bez basy) odehrál Happines Loves Company. Věrného fanouška musel tento okamžik stejně jako celý koncert pohladit po duši, vždyť to bylo po celou dobu tak markantní: kapela prošla obrodou, cesta pozvolného úpadku se jim stále vyhýbá obloukem, a i když už to dnes nejsou žádní rebelové jako kdysi, pořád mají hudebnímu světu co nabídnout a říci.

Red Hot Chili Peppers, Köln (DE) - E-Werk /projekce: Praha - Bio Oko/, 30. 8. 11