11.11.2006 | Autor: Zuzka Balounová | sekce: živě
 fotogalerie Radůza. Dáma, jejíž hlas rozpláče, rozesměje, rozkřičí i pohladí. A také písničkářka, která je už příliš oblíbená na to, aby mohla nadále zůstávat ve stínu alternativní scény. Místo malých klubů plní kulturní domy. Zvuk harmoniky se ale víc hodí k půllitru piva a chraplavý projev světoběžnice Radůzy jakbysmet.
Nic naplat, tahle alternativní písničkářka se postupně stává pojmem a její koncerty chce vidět čím dál víc lidí. Pokud mezi ně patříte i vy, pojďte se se mnou přenést do českobudějovického kulturního domu Vltava.
Netvrdím, že ve velkých prostorách se nedá vytvořit komorní atmosféra a že písnička s textem "...naproti v bufiku slyšim harmoniku..." musí na podobných místech nutně vyznít naprázdno, ale tentokrát se to tak bohužel seběhlo.
Možná to bude tím, že Radůzu jsem naposledy viděla v klubu pro 200 lidí, kde byla atmosféra zcela odlišná od té, která v jihočeské metropoli panovala 8. listopadového večera. Místo piva se teď pil čaj, místo těžkých bot se obouvaly boty na podpatcích, dámy se nesoukaly do džínů ale do svátečních sukní a pánové nechali seprané svetry doma a zapnuli si kvádra. Písničky sice byly hudebně čisté a přesné, Radůza čarovala s klavírem, harmonikou i kytarou, ale nemohla jsem se ubránit dojmu, že puštění CD by mi vyšlo téměř nastejno, co se týče energie, kterou tahle temperamentní písničkářka obyčejně vrhá do publika. Přívaly tajemných sil, které mě obyčejně třeba při písničce Dědek s cibulí nutí vraštit čelo a napínat hlasivkové vazy, byly pryč. Nevím, jestli za to mohla špatná nálada nebo jenom nejistota z velkého prostoru, každopádně teď to nebyla ta Radůza s jiskřičkami v očích ani ta, která by byla ochotná položit život za každý tón svojí harmoniky. A to je škoda.