29.7.2011 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
 fotogalerie
Ano, najdou se mezi námi tací, jenž váží dva dny cesty, aby nakonec skončili na nevelkém festivalu v nevelkém městečku kdesi na severu Lotyšska. Proč? A proč ne? Za zajímavými festivaly se nemusí jezdit jen směrem na západ, mnohdy tomu může být právě naopak.

Historie Positivus Festivalu není nijak zvlášť dlouhá; letos se koneckonců konal teprve popáté. Přesto mu tak krátká doba stačila k tomu, aby se se zhruba dvaceti tisíci návštěvníky stal nejnavštěvovanějším festivalem v Pobaltí. V programu se dají vystopovat zavedená jména jak z mainstreamu, tak alternativy, doplněná o kapely, o kterých se teprve začíná mluvit, stejně jako o zástupce místní, pro nás trochu exotické scény. Z těch známějších letos Positivus představil třeba Editors, Röyksopp, Hurts, James, Marka Ronsona, OK Go nebo Beach House. V žádném případě však na headlinerech program nebyl postaven, naopak, bylo co objevovat.

Les a pláž

Salacgrīva je třítisícové město ležící při Baltském moři, zhruba 100 km od metropole Rigy z jedné a přibližně 15 km od estonských hranic z druhé strany. Chcete-li pro cestu použít veřejnou dopravu, nezbývá vám nic jiného, než z Rigy absolvovat dvouhodinovou cestu místním autobusem zastavujícím v každé vesničce, leckdy i v pustém lese (pravda, zvláštní festivalový shuttle existoval, ale e-ticket bylo možné zaplatit pouze převodem z účtu v lotyšské bance, holt pech). Nakonec se ale ocitnete na jednom z nejkrásnějších míst, jaké si pro festival dokážete představit. Les a hned vedle něj pláž, tak nějak se dá popsat areál, kde se Positivus odehrává. Pořadatelé si navíc dávají záležet na detailech a tak při obchůzce narážíte na zajímavá umělecky vyšperkovaná zákoutí: na stromech zavěšené houpací sítě, les ověšený barevnými žárovkami, pyramida ze stohů slámy na pláži, dřevěný kostel, kde zamilované dvojice mohly podstoupit fiktivní festivalovou svatbu, nebo lesní galerie, to je jen pár nejzajímavějších. Vše jen dokresluje milou, takřka rodinnou atmosféru festivalu.

I Love You...

Positivus se odehrává na dvou hlavních scénách – jedné mainstreamovější, druhé alternativnější. Místním klubovým kapelám je nadto vyhrazen stan s poetickým pojmenováním I Love You Stage a elektronice spousta malých scén rozmístěných v místním amfiteátru nebo na pláži. Zajímavostí pak byla malá lesní scéna umístěná přímo pod svahem.

Nadčasová dramaturgie

Na druhé z hlavních scén, té alternativnější, bylo po celý pátek v nemalé míře zastoupeno písničkářství. Kromě osvědčených Britů Tunng se z Ostrovů představilo i několik zajímavých nadějí. Freak Owls - stojící na introvertním projevu písničkáře Joshe Ricchia podpořeném houslemi a bubny - mají čerstvě vydanou debutovou desku, oproti tomu Dry the River - honosící se početnější sestavou a s tím i pestřejším nástrojovým obsazením a zvukem - na ní momentálně spolu s Peterem Katisem (The National atd.) teprve pracují. Obě londýnské skupiny jsou jedním z důkazů progresivity a nadčasovosti dramaturgie, která tak svým způsobem nabízí i sympatický showcase. Palec nahoru. Leckterý promotér se totiž obecně neznámé kapely jednoduše zalekne a o nějakém vyhledávání muziky nechce ani slyšet.

Za talent, který by byl hřích propásnout, nelze neoznačit Alinu Orlovu, mladou písničkářku a klávesistku ze sousední Litvy (psali jsme o ní už na jaře v rubrice Seznamte se). Alina má rozpoznatelný hlas, osobitý rukopis a na koncertu obrovské charisma. Její hudba je intimní a neveselá; ani to jí ale nebránilo, aby svou melancholii přenesla s nenucenou radostí. Východní Evropa toho může nabídnou mnohem více, než se nám z našich zeměpisných šířek může zdát.

Nikoliv už do kolonky písničkářství, zato stále do kategorie hudebních nadějí, se vejdou jarní debutanti Frankie and the Heartstrings, mladá kytarová krev z Británie. Staví na dobré tradici ostrovního rocku, neexperimentují, přitom nejdou cestou prvoplánovosti ani trendovosti. Projev frontmana Frankieho Francise může určitou přidrzlostí připomenout Pelleho Almqvista z The Hives, ne ale až natolik, abyste si museli na jeho styl humoru zvykat, ne-li ho rovnou zavrhovat. Heartstrings jsou sympatičtí a jednoduše hraví.

Synthi-pop a kytary

Z Británie pocházela i dvojice pátečních headlinerů, Hurts a Editors.

Synthi-popaři Hurts, jeden z mála úspěšných záchvěvů ryzího hypeu majors z poslední doby, na davy fungují. Jakkoliv jde o sezónní záležitost, kterou dosti pravděpodobně nadobro zůstanou, nabízejí dobře odvedené řemeslo. Neohromují ničím zvláštním, co by do budoucna mohli rozvíjet, a domeček bez základů dlouho stát nebude. Jak už ale padlo v reportáži z polského Open’eru, na živo Hurts umí, a zaplněný prostor před hlavní scénou toho byl nejlepším důkazem.

To, že si Editors své místo v hudebním světě během posledních let solidně vybudovali a upevnili, prokazuje, s jakou lehkostí obstáli v pozici headlinerů. Jestliže ale jejich koncert mohl být pro někoho překvapením, pak spíše pro místní, než pro středoevropského výletníka. Při lotyšské premiéře nabídli podle očekávání průřez svým kytarovým obdobím i obdobím, kdy u nich zavládly synťáky. Nic nečekaného, zkrátka klasika. Kterou se ostatně pomalu stávají...

Domácí lahůdky

Positivus patří mezi festivaly, kde není čas na nudu. Chcete-li stihnout většinu zahraničních kapel na hlavních stageích a ještě navíc alespoň něco málo místního poznat, máte co dělat. Jistě, našly by se mezi lokálními kapelami takové, které se svým obligátním pop-rockem zavděčí snad jen domácím. Šlo ale spíše o výjimky. Lotyšská scéna totiž odkryla spoustu zajímavostí.

Na hlavní scéně měli domácí denně jen jediný slot a ten páteční připadl rapperovi s kytarou, který si říká Gustavo. Ač rapper, přiřadit jej k hip-hopu by bylo poněkud zkreslené. V doprovodu početné kapely a doprovodných backvokalistek z toho vzniklo ne nezajímavé spojení nesoucí se v duchu rapovaného pop-rocku.

Z minima, které se dalo časově zvládnout, si zmínku rozhodně zaslouží post-rocková trojice Parára. Jako většina kapel svého žánru hraje instrumentálně, nedrží se ale zažitého střihu á la Mogwai a nezdráhá se výletů k math- a art- rocku. Melancholickým, přitom dostatečně melodickým indie-folkem zaujal pro změnu od pohledu nenápadný, zato talentovaný mladý písničkář Goran Gora se svojí kapelou The Yrs.

Další překvapení nastalo ve tři ráno, takřka už za denního světla, kdy Positivus nabídl utajený koncert (přiznávám, mně jako „tomu z Česka“ bylo předem všechno prozrazeno) projektu Instrumenti. To je mimochodem na tamější scéně tak trochu zvláštní úkaz. Vznikli před dvěma lety, záhy na sebe upozornili kontroverzními videoklipy, setkali se s cenzurou, až nakonec dostali několik lotyšských hudebních cen včetně té za skladbu roku. Instrumenti si libují ve svém líbivém popu, který vychází z elektroniky i živých nástrojů. Nechybí jim nadsázka a zdravá infantilita, nezvyklá image – běžně jsou jejich poznávacím znamením pandí masky, tentokrát (bohužel) jen v případě jednoho člena –, a notná dávka falzetu. Ale co je hlavní, nepůsobí to trapně. I přesto, že celý koncert trval jen něco málo přes čtvrt hodiny a dopředu o něm de facto nikdo nevěděl, spustila se ve stanu a brzy i jeho širokém okolí solidní mela. Uvidíme, jak uspěje na Islandu natočený a nyní v londýnských Abbey Road Studios masterovaný debut, který má vyjít za měsíc.

A najednou je party...

Positivus žije ve dne v noci, a to nejenom nějakým tím utajeným koncertem. Po setmění a skončení hlavních koncertů se celý areál proměnil v jednu velkou party. Až do ranních hodin hrála spousta malých scén rozmístěných po celém areálu. Počínaje lokálními „noname“ DJi po britského The Gaslamp Killer, počínaje kolovrátkem indie hitů po elektroniku, počínaje lesem po pláž. Komu se nechtělo spát, měl toho na výběr víc než dost.

Taková byla tečka za prvním dnem. O tom druhém, kdy zahráli třeba Röyksopp, James, Mark Ronson, OK Go nebo Beach House, brzy v pokračování.