30.7.2007 | Autoři: Ladislav Řehounek, Pavel Uretšlégr | sekce: živě
 fotogalerie V jedné ruce drží vodní pistolku, ve druhé kelímek s točenou Kofolou, nekouří (pokud si s sebou nevzal zásoby nebo nevyužil služeb vesele kvetoucího černého trhu, na kterém se dá jedno cígo sehnat za 20 či více SK) a zásadně nepije tvrdý alkohol (pokud se mu do areálu nepodařilo nějakou tu lahev propašovat). Nějak takto by se dal ve stručnosti popsat průměrný návštěvník Pohody po sobotním poledni, kdy se na trenčínském letišti rozjížděl program druhého festivalového dne.
Po páteční jízdě s The Hives, Wu-Tang Clan, Mari Boine, Client nebo Bajofondo Tango Club jsou na pořadu dne tentokrát Basement Jaxx, The Pipettes, či Mando Diao. (Ladislav Řehounek)

Sobotu na hlavní scéně otevírá soubor Slovenského národního divadla. Zajímavé. I proto člověk jezdí do Trenčína. Po netradiční úvodu už přichází tradiční účastník letních festivalů – Tata bojs. Mardoša a spol. dokázali úmorné vedro i menší počet diváků ustát se ctí. Tata bojs vytáhli jeden ze svých standardních, tedy velmi dobrých výkonů. Skupina se nespoléhala jen na starší hity; základem setu se staly písně z nového alba, které naživo vyzněly daleko lépe než ve studiové podobě. A na situaci, při které Milan Cais, jako správná rock´n´rollová hvězda, spadl při děkovačce do své bicí soupravy, se bude ještě dlouho vzpomínat....

Na WWW došlo do tanečního stanu (ne)čekané množství posluchačů. Deska Neurobeat udělala své. Hudební pestrost nahrávky posunula čistě hip-hopový projekt mezi širší fanouškovskou obec. Neurobeat je jedna z nejlepších současných nahrávek na česko-slovenské scéně, tudíž nadprůměrný koncert se jaksi čekal. WWW přehráli kompletní Neurobeat, Sifonovo promlouvání skrze mikrofon mělo blíže k slam poetry než-li ke klasické hip-hoppové dikci a posluchačům se tak dostalo i mimohudebního zážitku. Očekávání se potvrdila.

Kýčařky nebo novodobé představitelky hudebního umění?

The Pipettes. Kýčařky nebo novodobé představitelky hudebního umění? Tři krásky v retro oblečcích s nacvičenou spartakiádní sestavou, s jednoduchou a předem jasnou melodikou uchvátily trenčínské publikum. Návrat o desítky let zpátky se na Pohodě vydařil. Přes nacvičenou choreografii sálala s The Pipettes bezprostřednost, hudební nadhled a ironický podtext celého projektu. Lidé tancovali, aniž by tušili proč. Hudba je především zábava, kázali The Pipettes v Trenčíně.

Mando Diao vtrhli na pódium s drzostí teenagerů. Chytlavé rockové kusy s popovou budoucností a s neurvalými kytarami, se staly nejpříjemnějším překvapením na hlavním pódiu. Pětice muzikantů s ležérním výrazem rockových hvězd předčila výrazně své krajany The Hives. Beatles 21. století? Ano, i tak je možno definovat vystoupení Mando Diao na Pohodě. Bláznivě křepčící Švédové strhli všechny pod pódiem a z publika se stala jedna velká skákající masa. Mando Diao nabídli originální fůzi šedesátých let a Kurta Cobaina bez pachutě krádeže. A když po hodině kapela opustila bez přídavku pódium, nikoho to zřejmě nepřekvapilo. Vždyť Beatles také nepřidávali......

Černokněžníci elektronické hudby...

Basement Jaxx jen dokončili to, co před nimi Švédové načali. Patřičně rozehřáté posluchačstvo bylo strhnuto taneční apokalypsou válící z pódia. Lidé tancovali, jak Basement Jaxx pískali. Černokněžníci elektronické hudby sice chvílemi vypouštěli trochu jednodušší rytmy, ale to evidentně nikomu nevadilo. I některé slabší studiové nahrávky dokázala kapela naživo přetavit do silně energicky nabitých částic, zvedajíci ruky všem lidem okolo. Naživo zní Basement Jaxx o hodně lépe než-li z desek. Alespoň v Trenčíně tomu tak rozhodně bylo. (Pavel Uretšlégr)

Zatímco večerní program na Bažant stage byl nabit hvězdami současné popmusic, Orange stage patřila world music zastoupené francouzskými Orange Blossom či konžskými Konono No. 1, ale i nevidomým gospelovým hvězdám The Blind Boys of Alabama.
Může to znít neuvěřitelně ale tato skupina funguje již od roku 1939. Dodnes zde z původní sestavy působí vokalisté Clarence Fountain a Jimmy Carter, které doplňuje mladší Bishop Billy Bowers a doprovodná bluesová kapela. S ohledem na pokročilý věk členů se skupina představila v obdivuhodné formě a do vystoupení šla s nasazením, jaké by jí mohli mnozí mladší kolegové závidět. „Pokud se vám to líbí, tak si kupte CD a vezměte si ho domů. A pokud se vám to nelíbí, tak si taky kupte CD a vezměte si ho domů,“ prohlásil a sám se svému vtipu zasmál Fountain, kterému smysl pro humor očividně nebyl cizí. Blind Boys of Alabama jsou živoucími legendami a jejich vystoupení bylo bezpochyby jedním z vrcholů letošní Pohody.(Ladislav Řehounek)

Duo z Mali Amadou et Mariam bylo považováno za jedno z tajných es organizátorů festivalu. To se také stoprocentně potvrdilo. Když dvojice slepých muzikantů přišla za pomoci svých kolegů na pódium, nebyla to dojemné ani lacině emotivní, jen si jedinec mohl uvědomit, co vše může člověk pomocí hudby překonat. Ovšem tvorba Amadou et Mariam je postavena především na kvalitní hudbě. Tradiční africké rytmy, které se nesly na vlně bluesově podbarvené kytary Amadou a éterického zpěvu Mariam, vynášely skupinu mimo rámec původní africké písně. Amadou et Mariam využívájí africkou příslušnost pouze jako základní rovinu své tvorby, posluchači v Trenčíně mohli slyšet v hudbě dua střípky funky, reggae nebo soulu. Vše, co čenošská hudba nabízí, namíchali Amadou et Mariam na Pohodě do jen těžce popsatelného soundu.

Opravdová hvězda Pohody...

Pro velkou část návštěvníků se vrcholem Pohody stal koncert Mariána Vargy s Moyzesovým kvartetem. Stálý host festivalu se tentokrát rozhodl vystoupit se svým posledním projektem, na kterém staré písně Mariána Vargy dostaly novou podobu díky spojení s houslemi, violou violoncellem. Vážná hudba se tak pojila s minimalismem, artrockovými postupy nebo jazzem. Marián Varga plně oddán jen své tvorbě, připomínal za svými klávesami největší mistry v dějinách hudby. Moyzesovo kvarteto se ukázalo jako citlivý spoluhráč a hlavní roli na pódiu nechali Vargovi. Ten za celý koncert nepromluvil, přesto s posluchači po celou dobu komunikoval velmi silně – skrze svoji hudbu. Písně Mariána Vargy byly ještě umocněny noční oblohou plnou hvězd a z koncertu se tak pro každého posluchače stal intenzivní, individuální zážitek, přesahující daleko hranice samotné hudby. Když po šestém přídavku odcházel naposledy Marián Varga a Moyzesovo kvarteto z pódia, na zrušený koncert původních headlinerů festivalu Air si nikdo nevzpoměl. Tu opravdovou hvězdu Pohody – Mariána Vargu - by stejně jen stěží překonali.

I jedenáctá Pohoda ukázala jak vyjímečný je to festival. Ani neúčast avizovaných hvězd Air a Cansei de ser Sexy neovlivnila výrazně úroveň festivalu. S velmi kvalitní, koncepční dramaturgií za zády, organizátoři tyto ztráty ustáli bez větší nevole fanoušků. Vyjma Colours of Ostrava, stojí všechny větší české festivaly minimálně o dva kroky pozadu. Pohoda také vyvrací názor, že velké akce stojí na prvoplánovitě na principu výdělku za každou cenu. Ten jen těžce definovatelný a neuchopitelný každoroční pocit, který Pohoda nabízí, se opět dostavil. Být v jádru aktuálního festivalového dění, znamená v našich zeměpisných končinách, být v Trenčíně nebo v Ostravě. Je dobré vědět, že ani jedenáctý ročník na tomto všem nic nezměnil. (Pavel Uretšlégr)

Fotogalerie: