22.8.2008 | Autoři: Petr Bořuta, Pavel Uretšlégr | sekce: živě
Festivaly, jejichž úroveň rok od roku stoupá, v Česku i na Slovensku nepochybně najdeme. Zatímco ale jiné dělají malé krůčky, Pohoda expanduje progresivně a jako jediná se přibližuje velkým zahraničním akcím, aniž by se přitom zbavovala svého přátelského ducha.
Chválu jsme pěli třeba před rokem. Naštěstí je každý ročník Pohody jedinečný - nejen po dramaturgické stránce - a tak se snad nebudeme moc opakovat. Mimochodem, skóre přes tři desítky tisíc návštěvníků z Pohody činí největší festival v bývalém Československu (Sorry, ale na akce typu Votvírák nehrajeme)... (redakce)

Pohoda 2008 byla ještě méně založena na statusu opravdové hvězdy nežli předchozí ročníky. Největší star byl Václav Havel a Joan Baez, dále pak o generaci mladší Fatboy Slim či Editors. Hlavní penzum práce obstarali v Trenčíně mladí, neklidní a někdy i trochu talentovaní.
Návštěvníka tak pořadatelé letos opět dostali do trochu schizofrenní situace. Ve snaze zachytit vše nové zpoza našich hranic se dva dny na trenčínském letišti mění v zběsilý běh mezi jednotlivými pódii, jež často nemusí přinést kýžený efekt. Příjemné riziko....
Původně jsem na dvanáctou Pohodu odjížděl s pevným festivalovým harmonogramem. Nakonec z mého plánu zůstala viděna a slyšena asi polovina položek. Zbylý prostor zaplnily volby podle momentální intuice a nálady. Nutno dodat, že vyjma těchto dvou faktorů až nečekaně často pomohly ke změně pódia i samotní vystupující. (PU)

Přestože se první festivalový den v areálu trenčínského vojenského letiště rozbíhal poměrně líně, české trojici MIDI LIDI se už od čtrnácté hodiny odpolední dařilo rozhýbávat svým spojením osmibitu a originálních textů. Jako již tradičně se u této party vyplatilo sledovat projekce, a tak mnoho párů očí upřeně sledovalo plátno, na němž se střídaly jednoduché geometrické obrazce všemožných barev. Příjemně strávená hodinka hned na úvod. (PB)

Zoufale nudný set nástupců novovlnné legendy...

Nejblíže z mého stanového městečka byla umístěna druhá otevřená scéna, kterou nešlo cestou do centra festivalového dění minout. I proto člověk někdy zhlédl vystoupení, které neměl původně vůbec v plánu, což může být k dobu věci, ale také nemusí. Při cestě na The Subways jsem tímto způsobem narazil na Pražský výběr II. Zoufale nudný set nástupců novovlnné legendy bylo zklamáním na plné čáře. Co k tomu dodat? Pražský výběr už není Pražský, a už vůbec ne výběr, písně z novinky Vymlácený rockový palice jakoby stáhly do šedivého průměru i geniální skladby z osmdesátých let, rozpačitost pod pódiem neznala mezí a „velké očekávání pořadatelů Pohody“ se nekonalo.

The Subways byli asi jedni z mála mladých kapel, kteří ustáli hlavní scénu s lehkostí a grácií ostřílených mazáků. V klasickém nástrojovém obsazení kytara, baskytara, bicí dokonale oživili devadesátá léta. Ačkoli jsou The Subways označování za „anglickou kytarovku“, žádnou zasněnou nebo tesknou náladu jejich dvě alba nenabízí. Garážový post – punk s velkým obdivem ke Kurtu Cobainovi byl velkým návratem o patnáct let zpět. Billy Lunn průběžně postával na aparatuře (to už se dnes skoro nevidí), baskytaristka Charlotte Cooper jako by vypadla ze sestavy Hole nebo L7 a bubeník Josh Morgan zase připomínal, jaká délka vlasů se nosila v první půli devadesátých let. I kotel bezprostředně pod pódiem odkazoval k divoké jízdě seattleské scény. (PU)

Jako festivalová jistota se ukázali tradičně výborní Tata Bojs, kteří do svého setlistu zařadili především hity a i přes logistické a technické problémy dokázali se svou typickou elegancí před slovenským publikem obstát. Ostatně, hanspaulští kluci patří už k tradičním návštěvníkům Pohody a sami se zmínili o tom, že ví, že „tady je to vždycky výborný“. (PB)

Na My toys like me jsem se moc těšil. O to větší bylo mé zklamání. Elektronika, experiment a pop jsou v podstatě tuctovou kombinací dnešní populární hudby, ale uchvacující zpěv Frances Noon tomu v případě dua My toys like me dodává příjemnou nadstavbu. Zvláštní zjištění, že to co může fungovat ve studiu, je v živém provedení průměrnou záležitostí.

Jak by obstáli bez pomoci letní festivalové euforie?

Gossip se mi nikdy zvlášť nelíbili, ale pocit slyšet a vidět „hvězdy dnešní indie-rockové scény“ převládl. Nemůžu si pomoci, ale ani na živo Gossip nezaujali ničím novým, starým, jiným, prostě a zkrátka čímkoli. Ne snad , že by Gossip propadli nebo zklamali, dle reakcí publika zřejmě můj názor nekorespondoval s pocity téměř žádného z fanoušků; chytlavé melodie a uhrančivá zpěvačka Beth Ditto jsou jako stvořené pro letní festivaly, což bohatě návštěvníkům v Trenčíně stačilo. Ovšem jak by obstáli Gossip bez pomoci letní festivalové euforie?

The Uniques. Neuvěřitelná zvědavost a lačné choutky ověřit nadšenost všech, kteří měli možnost tyhle mladé hochy z Bratislavy slyšet či vidět na živo. Překvapuje už modrá barva u zpěvákova pravého oka. Styl a drzost. Chuť provokovat. Pohledy z očí do očí, láska na první pohled, potenciál zaujmout celou indie kytarovou scénu a ještě daleko více. Elektronika nekrade příliš prostoru kytaře a zpěvu, naštěstí, každá druhá kapela se ji dnes lacině snaží využít, tady je to ve správném poměru. Znamenité nabuzení zažívacího systému na teprve zvolna rozbíhající se noc. Jeden z nečekaných vrcholů. Doopravdy. (PB)

The Uniques jsou mladí a talentovaní. Bez přehánění. Nejsou ovšem z Anglie, nýbrž ze Slovenska. Ale znějí jako odněkud z londýnského klubu. Tepající elekrokytarovka s vlastním výrazem a autentickou odpovědí na aktuální hudební dění. V Trenčíně hostila The Uniques jedna z menších scén, možná za rok dva už budou tito Slováci na hlavním pódiu. Před nedávnem chválil The Uniques kolega Filip Drábek, nyní s oslavnými ódy přicházím i já. (PU)

Roztrhat, pomačkat, nahrát, upravovat...

Když se po desáté hodině večerní na pódiu objevil pětadvacetičlenný soubor v čele s principálem Matthew Herbertem, většina lidí byla zřejmě připravena na tradiční jazzový zážitek namísto hravého experimentu. Matthew Herbert je zvukový chameleon, který dokázal vystřídat už mnoho oblečků, od zarytě mainstreamových, přes trendy outfity, až po vyloženě excentrické kousky. Od pánů oděných do obleků byste čekali klasický střih i v hudebním projevu, díky geniálnímu mozku Mr. Vertiga, jak si Herbert také přezdívá, bylo ale vše jinak. Pomocí sampleru smyčkoval hlas zpěvačky a znovu jej pouštěl přes její živý – mocné echo, při kterém prasklo pár šroubů v hlavě –, do trumpet, trombónů, saxofonů, trumpet a mnoha dalších nástrojů vkládal své elektronické výpady... A tak by se dalo pokračovat dlouho.
Zdaleka nejúžasnějším okamžikem se však stala jakási upomínka na vůbec první vystoupení, kde tento čtyřicetiletý Brit živě nahrával zvuk mačkaného obalu bramborových lupínek. Brambůrky v Trenčíně vystřídaly noviny. Roztrhat, pomačkat, nahrát, upravovat, přikládat do formálně dokonalého jazzu. Ještě zdaleka úsměvnějším, nepatřičným, a proto tak zajímavým byl akt, kdy se do trhání několika desítek výtisků pouštěli i ostatní spoluhráči. Sledovat dětské nadšení v očích vážených mužů okolo čtyřicítky, když mají možnost svobodně něco roztrhat, je jedním z nezapomenutelných momentů vystoupení, jež proneslo diváky krajinou zázraků, krajinou, kde se plní nejodvážnější přání a sny. Cáry létají nad pódiem, éterická Závrať končí. Goodbye Swingtime. (PB)

UNKLE byli úžasní, zřejmě vůbec nejlepší z celé letošní Pohody. Alespoň pro mou maličkost určitě. Neuchopitelní, nepopsatelní, kouzelní, euforičtí! Jen velmi těžko lze referovat o něčem tak intenzivním, jakým byl koncert UNKLE na Pohodě. Elektronická hudba vystavěná na rockové rytmice plná inovativních exkurzů mimo původní verze písní!? Možná, možná to bylo taky trochu jinak, těžko říct, resp. napsat. Kvůli UNKLE se oplatilo na letošní Pohodu vyrazit. (PU)

Legenda pro masy...

S půlnocí přichází headliner číslo jedna. Fatboy Slim. Ano, roztančil davy. Ano, přilákal nejvíc lidí. Ano, vlastně to byla dobrá show. Ano, dokázal čistě spojit tak rozdílné písničky jako Seven Nation Army, No Cars Go, Billie Jean nebo svou vlastní Star 69. Fatboy Slim je legenda pro masy. A to je přesně onen kámen úrazu. Ve svém dvouhodinovém setu potvrdil, že už není schopen předvést jakýmkoliv způsobem inovativní či originální postup, něco, čím se dokáže odlišit od spousty současných DJů, třebaže ti se kdysi inspirovali právě jím. Sám se dobrovolně topil v stále stejných nánosech havajského bahna. Otřesné projekce pak byly špičkou ledovce důkazů, které Normana Cooka odsuzují k doživotnímu přebývaní na katafalku zasvěcenému pozdním devadesátým letům. Z jeho okázalosti čerpá již několik let a pravděpodobně se z něj už nikdy nezvedne.

Fatboy Slim byl headliner Pohody. Dlouho jsem váhal, zda by nebylo lepší po zdrcujícím zážitku s UNKLE další příjem hudby toho večera omezit, nicméně nakonec vyrazil vstříc Normanovi Cookovi. Fatboy Slim splnil přesně svou roli. Bavil se on, bavili se všichni příchozí, a tak to má u největších hvězd jeho kalibru být. Lidé dostali přesně to, co očekávali, Fatboy Slim efektně zakončil první festivalový den, publikum jásalo a já pořád vstřebával setkání s UNKLE. (PU)

Nejpříjemnější překvapení na závěr prvního dne zprostředkoval Mr. Oizo. Quentin Dupieux ve svém setu sice nezabloudil až do nejhlubších a nejtemnějších experimentů, které jsou vlastní jeho deskám, ale i přes hitovky jako Harder, Better, Faster, Stronger nezůstal stranou své pověsti a slučoval opravdu nespojitelné. Moment překvapení a údivu, který dodával vystoupení neskutečný tah odspodu, vždy okamžitě vystřídalo vědomí, jak dobře celý přístup funguje, i když to nedává rozum. Chlapíkovi s vizáží bezdomovce, co se v opuštěných skladech balí večer co večer do novin, se při zachování zvukové originality povedlo obstarat nejtanečnější páteční vystoupení, a tak si Mr. Oizo rozhodně zaslouží hluboké uznání. (PB)