31.10.2007 | Autor: Zuzka Balounová | sekce: živě
 fotogalerie Jedenáctý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava tuto neděli zavřel své brány. Pojďme se nyní prostřednictvím reportu přenést pod plačtivou masku podzimní městské šedi, kde nalezly na šest dní útočiště pestrobarevné skvosty z pokladnice světového dokumentárního filmu i hudební tělesa a interpreti, kteří umí stejně jako ony zvát do jiných světů.

Filmy jsou jako drogy. Návykové, euforizující. Vykreslí ostré obrysy reality, aby je vzápětí roztříštily do pichlavých střepů nebo naopak uhladily do oblých křivek. Každý film má svou duši, náladu, barvu, která charakterizuje jeho nitro. Filmový festival se pak podobá karnevalovému reji, tím reálnějšímu, je-li společným jmenovatelem dokument. Královna potkává žebráka a padá mu k nohám. To všechno je možné – stačí myslet filmem. Vítejte na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.

Ač se to zdá jakkoliv scestné, my se místo filmů zaměříme na doprovodný hudební program, konkrétně na jeho část, která předposlední festivalový den přinesla do Jihlavy kapely Please the Trees a The Mood.

Je po půl desáté večer, noha festivalového návštěvníka vstupuje do prosvětleného sálu Dělnického domu, do téměř obrozenecké čistoty dokreslené nesmělými obláčky cigaretového kouře, které se líně povalují u stropu přilehlého baru. Oči se rozkoukávají, zorničky rozšiřují, před očima se objevuje věta "vyhledávej hudbu aktivně", která dnes večer vylákala z potemnělých kinosálů nejednu duši.

Proud myšlenek je přerušen prvním záchvěvem strun kapely The Mood. V souvislosti s touto jihomoravskou záležitostí se v poslední době používají slova jako emo nebo indie. Pokud nemáte rádi škatulkování spojené se slovy, která na vás vykukují na každém rohu (co se týká ema, většinou v nepříliš lichotivých kontextech), nelamte si s tím hlavu. The Mood mají cit pro rytmus i tvorbu chytlavých melodií, netráví hodiny před zrcadlem opravováním nepovedené černé linky a v jejich textech necítíte myšlenky opuštěnosti a zoufalosti člověka, který si po koncertě zálibně pohrává se střepem, který našel na chodníku. Jsou schopní navodit lehkou melancholii i stavy, při kterých skáčete tak dlouho a intenzivně, až vám zůstane místo plného piva prázdný kelímek. Aby se ani pankáči nemuseli stydět.

S Please the Trees, kteří nastupují na pódium chvíli poté, se skvěle doplňují. Nebudu zastírat, že právě kapela kolem Selfbrushe a Some Other Place byla hlavním důvodem, který mě přivábil do neznámých vod jihlavských kulturních domů a sálů. Nebudu přirozeně zastírat ani to, že Please the Trees mají oproti The Mood přece jenom bohatší muzikantské zkušenosti a že jejich hudba je tím pádem slyšitelně propracovanější a návykovější. Imaginární krajina Please the Trees se podobá letní louce. Ráno ponořená do závoje mrazivé lyriky, kde každý tón představuje jednu perlu - kapku rosy - na stéblech trávy, v poledne plná optimismu, to když po ní přeběhně holčička s pruhovaným míčem, večer nostalgická pod zataženou oblouhou, v noci střídavě impulzivní a bouřlivá, osvícena kulovými blesky, nebo plačtivá pod přívalem letního deště. Je však vždycky krásná, trochu neznámá. Podobá se nonšalantní hvězdě stříbrného plátna i sběračům brambor z dokumentu, který jste odpoledne s prokřelými prsty sledovali na jihlavském náměstí. Kruh je uzavřen - myslete filmem.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, Jihlava, 23. - 28. 10. 07

Fotogalerie: