OFF Festival, Katowice (PL), 6. – 8. 8. 10 (2. část)
31.8.2010 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
První část ohlédnutí za letošním OFF Festivalem jsme utnuli ve čase druhého, sobotního večera. Polské Katowice v tu dobu měly za sebou Tindersticks, The Fall, FM Belfast nebo Tunng a atmosféra byla příjemně rozjetá.
Jak to pokračovalo?
Kdyby A Hawk and a Hacksaw zůstali doma v Novém Mexiku a po víkendech objížděli místní lokály, kde by jako atrakci představovali hudbu Balkánu, určitě by se jejich koncerty staly vyhledávanou atrakcí. Bohužel pro ně, jsme ve středu Evropy a originálů přímo z Balkánů k nám jezdí požehnaně. Ne že by hráli špatně, naopak už v začátku se jejich koncert pěkně rozjel, ale ne a ne se zbavit dojmu, že jediným zajímavým zůstává fakt, že Jeremy Barnes hrál kdysi v Neutral Milk Hotel. Sorry.
Mew je výborná kapela, to víme dobře. Jak ale odhalil festivalový set, mnohem lépe jí to sluší v klubovém prostředí. Na dojmu nepřidal ani tanečník, kterého si s sebou Dánové přivezli a který tvořil rozpačitý protiklad k introvertnímu frontmanovi Jonasovi Bjerremu. Stěží se tak člověk ponoří do hudby, která se bez hlubšího poslechu neobejde. Mnohem lépe (mám-li posoudit alespoň z toho malého útržku koncertu, který jsem měl možnost vidět) tak protentokrát vyzněli další shoegazující seveřané, Švédové The Radio Dept., kteří navázali ve stanové scéně.
Místo v line-upu festivalu právem náleželo i Hey, nejznámějším z domácích účastníků, byť patří mezi kapely, které polští fanoušci mohou vidět na leckterém lokálním festivale. Jejich hudba, kde se snoubí vrstevnaté space-rockové aranže se střídmějšími, takřka minimalistickými, v sobě ukrývá temnotu a psychadelii, stále si ale drží jistou popovou přístupnost. Vokál osobité zpěvačky Kasii Nosowské vše jen potrhuje.
Neřeší, neřeší, neřeší...
Podle očekávání přilákali největší dav, alespoň co se soboty týče, večer headlinující Dinosaur Jr. Neřeší obal, ale obsah, neřeší jak hrají (a ani na co hrají, jak dokázal koncert na OFFu, kam jim nedorazily nástroje celý set odehráli na vypůjčené), ale co hrají. Dokáží tak dát přesně to, co se z mnohých jiných vytrácí. I po těch dvou dekádách se drží grunge v jeho syrové, dřevní podobě bez ústupků, bez kompromisů, bez stylizace. Nic z toho nemají zapotřebí. Slovo „legenda“ se dneska používá pro kdejakou vyčpělou vykopávku; Dinosaur Jr. jsou z těch, pro něž jej můžete použít v jeho nezdevalvovaném smyslu.
(ne)experimenty
Ne že by pátek a sobota nabízely slabý program, ale neděle, den, o který se letos hlavní program rozšířil, byla pro mnohé dnem nejočekávanějším. A zajímavý program hned odpolene nabídla stanová scéna nazvaná Experimentální. Co z toho, že leckdo měl k experimentům daleko...
Kyst jsou další polskou kapelou, jež se směle může rovnat svým západním kolegům. Před pár měsíci vydali výborný debut Cotton Touch (který produkoval již zmiňovaný Maciej Cieślak), na kterém se pohybovali někde na pomezí folku a post-rocku. V porovnání s ním, ale i s únorovým koncertem v Praze (na který tehdy přišlo všehovšudy asi pět lidí, z toho dva od nás), jako kdyby trochu přiostřili a přestože stále z nich sálá určitá intimita a tajemno, vyzněli post-rockověji než kdy dříve. Bude zajímavé sledovat, kam se jejich tvorba posune. Rozhodně jsou velkým příslibem, který se vyplatí mít na vědomí.
Jako malá se experimentální scéna ukázala pro projekt Tallest Man on Earth švédského písničkáře Kristiana Matssona. Nejmenší festivalová stage byla obklopena postávajícími, posedávajícími i polehávajícími lidmi tak daleko, kam dolehl alespoň útržek zvuku. Kdo by to čekal? Kristian se nesnaží o nic inovátorského, leckomu svým frázováním i poezií připomene toho (Dylana) či onoho (jiného), prostě si brná na kytaru svoje melancholické melodie. Je to příjemný člověk, má charisma, zaujme a hlavně mu člověk věří každé slovo.
Dokonalý soundtrack ke stmívání
Pokud jde o písničkářství a emoce, pak se nabízí spojnice s projektem Shearwater. Dokonalý soundtrack ke stmívání! Jonathan Meiburg (ex Okkervil River) a spol. přecházejí od ryzího písničkářství přes barokní pop k hypnotizujícímu rocku, mají náboj, dávají do toho cit a emoce. Spolu s pátečními Lenny Valentino šlo asi o nejsilnější koncert festivalu. Jedinou vadou na kráse byla délka vystoupení, která navzdory vyhrazené hodině nepřesáhla čtyřicet minut. Škoda.
Zkrátka ale nepříšel ani ten, kdo inklinuje k muzice živelnější. Jakkoliv pojem „Méďa na nebi“ může znít roztomile, Newyorčané Bear in Heaven rozhodně neplatí za ukázněné a vyklidněné svatoušky a už odpoledne se svým lo-fi/psycho/garážovým electro-rockem vygradovali dění na ve stanu Trojky.
To největší šílenství ale nastalo s příchodem noise-rockerů No Age na Lesní scénu, kdy se před pódiem vytvořil takový dav, že i posílená ochranka měla co dělat, aby uhlídala převrhující se zábrany. Vystačí si sice v minimalistické sestavě kytara/synťák/bicí, ale přístup „energicky, nahlas, až do roztrhání těla a ušních bubínků“ nezapřou.
Kdo měl chuť na něco poklidnějšího, ten dal přednost dvojici Damon and Naomi a jejich zasněnému „akustickému shoegaze“. Damon hrál na kytaru, Naomi na klávesy, prosté nástrojové složení podtrhlo starou tezi, že méně je někdy více. Milé, příjemné. A ač oba letití harcovníci, sami byli z nemalého publika a hlavně jeho reakcí očividně překvapeni.
Nejvtipnější koncert
Možná, že dobrý koncert odehráli i dánští shoegaze-popaři The Raveonettes, říká se to, ovšem k tomu, aby byl člověk svědkem koncertu nejzábavnějšího, bylo třeba je oželit. The Very Best totiž v ranku humoru neměli konkurenci. Po poslechu jejich po produkční a zvukové stránce zdařilé desky fúzující elektroniku, world music a hip-hop, živé vystoupení přinéslo nemalý šok. Od DJe se člověk dočkal leda studiových instumentálek a od dvojice malawijských rapperů všech představitelných hip-hopových klišé. Přesto Very Best zpoza nafukovacími palmami lemovaného pódia (které se v půlce koncertu staly obětí crowdsurfingu a následně suvenýry) přinesli party, která v ten víkend v Katowicích neměla obdoby. A korunu tomu všemu v závěru nasadila Will You Be There Michaela Jacksona (ano, Zachraňte Willyho). Když si to tak člověk zpětně promítá, nabízí se mu paralela třeba s jihoafrickými Die Antwoord. Ovšem zatímco u Antwoord se nedopátráte toho, zda to čistě náhodou nemyslí smrtelně vážně, u Very Best máte hned jasno.
Důstojný hřeb náročného hudebního maratonu
Avantgardní písničkářka Tune-Yards se pak s blížící se půlnocí na experimentální scéně postarala o dobrý předvoj toho, co následovalo na hlavní scéně – The Flaming Lips. Už když Artur Rojek v březnu potvrdil jejich vystoupení, dal tím jasný signál toho, že OFF stoupá do vyšší ligy. A akce samotná to jen potvrdila.
Natruc zavedeným klišé vygradovali Flaming Lips svůj koncert hned zezačátku: kapela začala na pódium nastupovat skrz otvory v LED stěně a po chvíli se v nafukovací kouli dovalil i frontman Wayne Coyne. Když si to hned zamířil na crowdsurfing, publikum zavalily konfety a balóny a člověk nevěděl, kam svým pohledem zamířit dřív, vkrádala se prostá otázka: „Jestli tohle je začátek, co teprve přijde potom?“. Určitě se najdou tací, jimž tato pompéznost připadala zbytečně nabubřele a velkolepě. Flaming Lips ale předvedli dokonalé spojení hudby a šou a obal nepovýšili nad obsah. Vizuální, teatrální a hudební stránka si byly sobě rovnými a přirozenými partnery. Festivalový set je pochopitelně krátký na to, aby zazněly všechny zásadní fláky, a zvlášť u kapely, která jich vygenerovala mraky. O žádném rozhořčení ale nemůže být řeč a přestože jejich set utekl jako voda, šlo o důstojný hřeb náročného hudebního maratonu.
Inu...
Máte-li chuť objevovat nové, objevíte. Chcete-li slyšet špičky současné alternativy, uslyšíte. Toužíte-li po zajímavých vycházejících kapelách, dostanete je. A vystačíte-li si s legendami, nepřijdete zkrátka. O tom všem je OFF Festival. Pozici, kterou si po předchozí čtyři roky postupně budoval, si letos upevnil a i přes spoustu strastí proběhl podle plánu a se všemi ohlášenými účinkujícími. Do Katowic přinesl nadžánrové žně, které ve střední Evropě nemají v ranku alternativní kultury obdoby. A pokud ano, rozhodně je nenajdete na východ od Aše. Vedle dramaturgie a atmosféry dostává palec nahoru příjemné parkové prostředí a fungující organizace, kde ani nebylo zapotřebí přivírat oči nad neprověřeností nového areálu, naopak minimálně dva palce dolů si zaslouží byrokracie okolo zákazu vynášení nealko pití z gastro areálu. Věřme, že za rok bude lépe, šlo totiž o jedinou (a možná zbytečnou) vadu na kráse. Uvidíme se! Arture, všechna čest...
Off Festival, Katowice (PL) - Dolina Trzech Stawów, 5. – 8. 8. 10
>> OFF Festival 2010 >> fotogalerie >> fotogalerie The Flaming Lips >> reportáž - 1. část >> reportáž - 2. část
První část ohlédnutí za letošním OFF Festivalem jsme utnuli ve čase druhého, sobotního večera. Polské Katowice v tu dobu měly za sebou Tindersticks, The Fall, FM Belfast nebo Tunng a atmosféra byla příjemně rozjetá.
Jak to pokračovalo?
Kdyby A Hawk and a Hacksaw zůstali doma v Novém Mexiku a po víkendech objížděli místní lokály, kde by jako atrakci představovali hudbu Balkánu, určitě by se jejich koncerty staly vyhledávanou atrakcí. Bohužel pro ně, jsme ve středu Evropy a originálů přímo z Balkánů k nám jezdí požehnaně. Ne že by hráli špatně, naopak už v začátku se jejich koncert pěkně rozjel, ale ne a ne se zbavit dojmu, že jediným zajímavým zůstává fakt, že Jeremy Barnes hrál kdysi v Neutral Milk Hotel. Sorry.
Mew je výborná kapela, to víme dobře. Jak ale odhalil festivalový set, mnohem lépe jí to sluší v klubovém prostředí. Na dojmu nepřidal ani tanečník, kterého si s sebou Dánové přivezli a který tvořil rozpačitý protiklad k introvertnímu frontmanovi Jonasovi Bjerremu. Stěží se tak člověk ponoří do hudby, která se bez hlubšího poslechu neobejde. Mnohem lépe (mám-li posoudit alespoň z toho malého útržku koncertu, který jsem měl možnost vidět) tak protentokrát vyzněli další shoegazující seveřané, Švédové The Radio Dept., kteří navázali ve stanové scéně.
Ach, to gastro...
Pokud mají k organizaci OFF Festivalu směřovat nějaké výtky, budou se týkat „gastronomického areálu“. Na samotný zákaz pití alkoholu na veřejnosti a potažmo fakt, že se na polských festivalech piva napijete jen ve vyhrazeném „areálu v areálu“, si zvyknete. Že ale nemůžete vynést ani nealko, to už je daleko za hranicí byrokracie. Tedy, ne že by v areálu nebyl kohoutek s vodou, ale když nemůžete vynést láhev ani kelímek, moc platný vám není. Pro ty, kteří stojí v davu a oddávají se koncertu, může jít o hazard se zdravím, a možné následky by si pořadatelé jistě vzali na triko neradi. Ještě loni se přitom dalo nealko koupit i mimo gastro areál, v čem byl tedy problém?
Pokud mají k organizaci OFF Festivalu směřovat nějaké výtky, budou se týkat „gastronomického areálu“. Na samotný zákaz pití alkoholu na veřejnosti a potažmo fakt, že se na polských festivalech piva napijete jen ve vyhrazeném „areálu v areálu“, si zvyknete. Že ale nemůžete vynést ani nealko, to už je daleko za hranicí byrokracie. Tedy, ne že by v areálu nebyl kohoutek s vodou, ale když nemůžete vynést láhev ani kelímek, moc platný vám není. Pro ty, kteří stojí v davu a oddávají se koncertu, může jít o hazard se zdravím, a možné následky by si pořadatelé jistě vzali na triko neradi. Ještě loni se přitom dalo nealko koupit i mimo gastro areál, v čem byl tedy problém?
Místo v line-upu festivalu právem náleželo i Hey, nejznámějším z domácích účastníků, byť patří mezi kapely, které polští fanoušci mohou vidět na leckterém lokálním festivale. Jejich hudba, kde se snoubí vrstevnaté space-rockové aranže se střídmějšími, takřka minimalistickými, v sobě ukrývá temnotu a psychadelii, stále si ale drží jistou popovou přístupnost. Vokál osobité zpěvačky Kasii Nosowské vše jen potrhuje.
Neřeší, neřeší, neřeší...
Podle očekávání přilákali největší dav, alespoň co se soboty týče, večer headlinující Dinosaur Jr. Neřeší obal, ale obsah, neřeší jak hrají (a ani na co hrají, jak dokázal koncert na OFFu, kam jim nedorazily nástroje celý set odehráli na vypůjčené), ale co hrají. Dokáží tak dát přesně to, co se z mnohých jiných vytrácí. I po těch dvou dekádách se drží grunge v jeho syrové, dřevní podobě bez ústupků, bez kompromisů, bez stylizace. Nic z toho nemají zapotřebí. Slovo „legenda“ se dneska používá pro kdejakou vyčpělou vykopávku; Dinosaur Jr. jsou z těch, pro něž jej můžete použít v jeho nezdevalvovaném smyslu.
(ne)experimenty
Ne že by pátek a sobota nabízely slabý program, ale neděle, den, o který se letos hlavní program rozšířil, byla pro mnohé dnem nejočekávanějším. A zajímavý program hned odpolene nabídla stanová scéna nazvaná Experimentální. Co z toho, že leckdo měl k experimentům daleko...
Kyst jsou další polskou kapelou, jež se směle může rovnat svým západním kolegům. Před pár měsíci vydali výborný debut Cotton Touch (který produkoval již zmiňovaný Maciej Cieślak), na kterém se pohybovali někde na pomezí folku a post-rocku. V porovnání s ním, ale i s únorovým koncertem v Praze (na který tehdy přišlo všehovšudy asi pět lidí, z toho dva od nás), jako kdyby trochu přiostřili a přestože stále z nich sálá určitá intimita a tajemno, vyzněli post-rockověji než kdy dříve. Bude zajímavé sledovat, kam se jejich tvorba posune. Rozhodně jsou velkým příslibem, který se vyplatí mít na vědomí.
Jako malá se experimentální scéna ukázala pro projekt Tallest Man on Earth švédského písničkáře Kristiana Matssona. Nejmenší festivalová stage byla obklopena postávajícími, posedávajícími i polehávajícími lidmi tak daleko, kam dolehl alespoň útržek zvuku. Kdo by to čekal? Kristian se nesnaží o nic inovátorského, leckomu svým frázováním i poezií připomene toho (Dylana) či onoho (jiného), prostě si brná na kytaru svoje melancholické melodie. Je to příjemný člověk, má charisma, zaujme a hlavně mu člověk věří každé slovo.
Dokonalý soundtrack ke stmívání
Pokud jde o písničkářství a emoce, pak se nabízí spojnice s projektem Shearwater. Dokonalý soundtrack ke stmívání! Jonathan Meiburg (ex Okkervil River) a spol. přecházejí od ryzího písničkářství přes barokní pop k hypnotizujícímu rocku, mají náboj, dávají do toho cit a emoce. Spolu s pátečními Lenny Valentino šlo asi o nejsilnější koncert festivalu. Jedinou vadou na kráse byla délka vystoupení, která navzdory vyhrazené hodině nepřesáhla čtyřicet minut. Škoda.
Zkrátka ale nepříšel ani ten, kdo inklinuje k muzice živelnější. Jakkoliv pojem „Méďa na nebi“ může znít roztomile, Newyorčané Bear in Heaven rozhodně neplatí za ukázněné a vyklidněné svatoušky a už odpoledne se svým lo-fi/psycho/garážovým electro-rockem vygradovali dění na ve stanu Trojky.
To největší šílenství ale nastalo s příchodem noise-rockerů No Age na Lesní scénu, kdy se před pódiem vytvořil takový dav, že i posílená ochranka měla co dělat, aby uhlídala převrhující se zábrany. Vystačí si sice v minimalistické sestavě kytara/synťák/bicí, ale přístup „energicky, nahlas, až do roztrhání těla a ušních bubínků“ nezapřou.
Kdo měl chuť na něco poklidnějšího, ten dal přednost dvojici Damon and Naomi a jejich zasněnému „akustickému shoegaze“. Damon hrál na kytaru, Naomi na klávesy, prosté nástrojové složení podtrhlo starou tezi, že méně je někdy více. Milé, příjemné. A ač oba letití harcovníci, sami byli z nemalého publika a hlavně jeho reakcí očividně překvapeni.
Nejvtipnější koncert
Možná, že dobrý koncert odehráli i dánští shoegaze-popaři The Raveonettes, říká se to, ovšem k tomu, aby byl člověk svědkem koncertu nejzábavnějšího, bylo třeba je oželit. The Very Best totiž v ranku humoru neměli konkurenci. Po poslechu jejich po produkční a zvukové stránce zdařilé desky fúzující elektroniku, world music a hip-hop, živé vystoupení přinéslo nemalý šok. Od DJe se člověk dočkal leda studiových instumentálek a od dvojice malawijských rapperů všech představitelných hip-hopových klišé. Přesto Very Best zpoza nafukovacími palmami lemovaného pódia (které se v půlce koncertu staly obětí crowdsurfingu a následně suvenýry) přinesli party, která v ten víkend v Katowicích neměla obdoby. A korunu tomu všemu v závěru nasadila Will You Be There Michaela Jacksona (ano, Zachraňte Willyho). Když si to tak člověk zpětně promítá, nabízí se mu paralela třeba s jihoafrickými Die Antwoord. Ovšem zatímco u Antwoord se nedopátráte toho, zda to čistě náhodou nemyslí smrtelně vážně, u Very Best máte hned jasno.
Nejvíc cool týpek? Jerzy Buzek!
Kdyby se vyhlašoval „nejvíc cool týpek“ festivalu, jednoznačným vítězem by se stal Jerzy Buzek. Buzek není typem politika, kterého by čtyři pětiny národa nejraději ukřižovaly. Naopak. V současnosti jedenasedmdesátiletý profesor, bývalý polský premiér a nynější předseda Evropského parlamentu se mezi Poláky těší respektu a oblibě a v Brusellu pověsti nejpracovitějšího europoslance. Co je zde ovšem podstatné, nevynechal ani jeden ročník OFF Festivalu a když byl na pódiu dotázán, které koncerty se mu na předchozích ročnících líbily, uvedl kromě zpěvačky Marie Peszek i izraelské rock’n’rollové provokatéry Monotonix, folkaře Iron & Wine a punkové veterány Dezerter.
Kdyby se vyhlašoval „nejvíc cool týpek“ festivalu, jednoznačným vítězem by se stal Jerzy Buzek. Buzek není typem politika, kterého by čtyři pětiny národa nejraději ukřižovaly. Naopak. V současnosti jedenasedmdesátiletý profesor, bývalý polský premiér a nynější předseda Evropského parlamentu se mezi Poláky těší respektu a oblibě a v Brusellu pověsti nejpracovitějšího europoslance. Co je zde ovšem podstatné, nevynechal ani jeden ročník OFF Festivalu a když byl na pódiu dotázán, které koncerty se mu na předchozích ročnících líbily, uvedl kromě zpěvačky Marie Peszek i izraelské rock’n’rollové provokatéry Monotonix, folkaře Iron & Wine a punkové veterány Dezerter.
Důstojný hřeb náročného hudebního maratonu
Avantgardní písničkářka Tune-Yards se pak s blížící se půlnocí na experimentální scéně postarala o dobrý předvoj toho, co následovalo na hlavní scéně – The Flaming Lips. Už když Artur Rojek v březnu potvrdil jejich vystoupení, dal tím jasný signál toho, že OFF stoupá do vyšší ligy. A akce samotná to jen potvrdila.
Natruc zavedeným klišé vygradovali Flaming Lips svůj koncert hned zezačátku: kapela začala na pódium nastupovat skrz otvory v LED stěně a po chvíli se v nafukovací kouli dovalil i frontman Wayne Coyne. Když si to hned zamířil na crowdsurfing, publikum zavalily konfety a balóny a člověk nevěděl, kam svým pohledem zamířit dřív, vkrádala se prostá otázka: „Jestli tohle je začátek, co teprve přijde potom?“. Určitě se najdou tací, jimž tato pompéznost připadala zbytečně nabubřele a velkolepě. Flaming Lips ale předvedli dokonalé spojení hudby a šou a obal nepovýšili nad obsah. Vizuální, teatrální a hudební stránka si byly sobě rovnými a přirozenými partnery. Festivalový set je pochopitelně krátký na to, aby zazněly všechny zásadní fláky, a zvlášť u kapely, která jich vygenerovala mraky. O žádném rozhořčení ale nemůže být řeč a přestože jejich set utekl jako voda, šlo o důstojný hřeb náročného hudebního maratonu.
Inu...
Máte-li chuť objevovat nové, objevíte. Chcete-li slyšet špičky současné alternativy, uslyšíte. Toužíte-li po zajímavých vycházejících kapelách, dostanete je. A vystačíte-li si s legendami, nepřijdete zkrátka. O tom všem je OFF Festival. Pozici, kterou si po předchozí čtyři roky postupně budoval, si letos upevnil a i přes spoustu strastí proběhl podle plánu a se všemi ohlášenými účinkujícími. Do Katowic přinesl nadžánrové žně, které ve střední Evropě nemají v ranku alternativní kultury obdoby. A pokud ano, rozhodně je nenajdete na východ od Aše. Vedle dramaturgie a atmosféry dostává palec nahoru příjemné parkové prostředí a fungující organizace, kde ani nebylo zapotřebí přivírat oči nad neprověřeností nového areálu, naopak minimálně dva palce dolů si zaslouží byrokracie okolo zákazu vynášení nealko pití z gastro areálu. Věřme, že za rok bude lépe, šlo totiž o jedinou (a možná zbytečnou) vadu na kráse. Uvidíme se! Arture, všechna čest...
Off Festival, Katowice (PL) - Dolina Trzech Stawów, 5. – 8. 8. 10
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/OFF-Festival-Katowice-PL-6-8-8-10-2-cast~31~srpen~2010/
Komentáře
&;
