29.11.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: živě Během čtyř dnů se v prostorách brněnské Flédy odehrál třetí ročník jednoho z hrstky našich festivalů věnující se okrajové hudbě. Na letošek byl ohlášený bohatý lineup, z něhož vyvstávaly dvě hlavní hvězdy, japonka Tujiko Noriko a mexický minimalistický elektro-symfonik Murcof.

Na první pohled vše nasvědčovalo tomu, že to bude pekelná několikavečerní jízda plná laptopů, gramofonů a mixážních pultů. Hned první, čtvrteční večer ale ukázal, že do jeho dramaturgického záběru se vejdou i žánry, které by tam moc lidí nečekalo. Na programu byla opera Smrt v kuchyni od slovenského skladatele Lubomíra Burgra.
Hudebně to byl moderní minimalismus jak vyšitý, zhruba někde na pozicích Johna Adamse nebo Arvo Pärta, s přesahy ke komediálním muzikálům a celkově to bylo vtipné až běda. Druhá půlka sice už lehce ztrácela na tempu, ale jako zahájení festivalu se Smrt v kuchyni jevila parádně.

Tanec z Berlína, tanec z Londýna

První den tedy dopadl dobře, ale moc toho nenabídl - teprve na pátek byla připravená celovečerní hudební produkce a s ní tedy i bohatší výběr. A zatímco na vedlejší scéně si snad celý večer odehrával svůj tanečně laděný set brněnský Sonority, na hlavním pódiu se střídaly hlavní hvězdy večera.
Tajné eso v rukávu pořadatelů a objev britského magazínu Wire Philip Quehenberger, od kterého jsem nejen já čekal hodně, byl bohužel dost monotónní a oproti tomu, co předvádí na letošní desce, nesrovnatelně horší - možná i díky ne příliš povedenému zvuku, který utápěl jeho občasné promluvy do hudby, každopádně ale přichystal první velké zklamání festivalu.
Následující berlínské trio Bodi Bill náladu moc nezlepšilo. Tři laptopy, za kterými skoro nikdy nikdo nestál, housle, kytara a dost rozpačité míšení popových písniček s pasážemi plnými elektronických beatů. Nejzajímavější na nich snad bylo to, že na pódiu opravdu poctivě tančili a všemožně se rytmicky posouvali. Zleva doprava nebo naopak - podle toho, kde zrovna stáli. Bohužel se pohybovali téměř sami a opravdu nevím, jestli to, že mi z jejich vystoupení zůstala v paměti jen ta hezká šála, kterou měl jeden z nich omotanou kolem krku, je znamením mého nepochopení něčeho hlubšího nebo že jejich hudba byla opravdu tak nesmyslně splácaná.
Po nich nastoupila poslední velká událost pátku, londýnský producent Milanese, a zakončil ho opravdu povedeně. Odehrál hodně vyrovnaný set na pomezí dubstepu, techna, IDM a kdo ví čeho dalšího, jel celou dobu s nezměněnou intenzitou, skvěle pracoval s publikem a naprosto s přehledem rozhýbal celý přiopilý sál. Tím naprosto definitvně odstřelil všechno, co se ten den dělo před ním. a snad i předem odsoudil to, co se ještě mělo udát po něm.
Není pochyb, že pátek jednoznačně patřil Milanesovi, ovšem vzhledem k tomu, že oba headlineři Murcof i Noriko byli vtěsnáni do stejného, sobotního dne, dalo se čekat, že vrchol festivalu teprve přijde.


Nehybná Japonka a Mexičan v kulichu

První z oněch dvou přišla na řadu Tujiko Noriko a ukázala se jako druhé velké zklamání. Příkladně totiž potvrdila, že existují umělci, jejichž desky si doma klidně pouštíte, protože se vám líbí, ale kteří by snad ani koncertně nemuseli vystupovat. Je samozřejmě otázka, co může návštěvník koncertu čekat od éterického zpěvu, vznášejícího se někde v oblacích, pod nimiž zní downtempový elektronický podklad. Rozhodně to ale není cudný výraz doprovázený naprostým zkameněním celého těla, které je překonáváno jen v těch chvílích, kdy je na notebooku potřeba překliknout myší na další skladbu. Hudba to byla příjemná, to je bez debat, ale při vší snaze nevidím důvod, proč to v téhle formě sledovat naživo.
I když to nakonec nebylo vůbec poznat, vystoupení Murcofa, který se dostal na pódium hned po Noriko, předcházel jeden nemalý problém: údajně si zapomněl své DVD s projekcí v Bratislavě, kde hrál den předtím. Vedení festivalu ale umně zaimprovizovalo a odkaďsi vytáhlo projekci vlastní, která, nutno říct, seděla k jeho setu naprosto perfektně. Hrál skvěle, ovšem ten, kdo snad čekal tiché beaty a IDM-glitch elektroniku v kombinaci se samply soudobé vážné hudby, si na své moc nepřišel. Murcof se věnoval především svému letošnímu albu Cosmos, takže zvuky, které lezly z reproduktorů, byly jednoznačně z ranku drone-ambientu: nekonečně dlouhé tóny, dunící a vrstvené přes sebe tak, že všichni přítomní museli cítit vibrace až v kostech a snad ještě hloub. Mohlo to být ještě lepší, kdyby jeho vystoupení nebylo tak krátké (snad něco přes půl hodiny) a kdyby ukončení neproběhlo přinejmenším podivným způsobem, když se Murcof zničehonic beze slova otočil, odešel a už se nevrátil.
Klub se pak postupně začal vyklidňovat. Někteří ještě zůstali na techno-set českého zázraku Elekrabel, který kupodivu nakonec techno vůbec nehrál a který navíc nevystoupil sám, nýbrž v duu s improvizující zpěvačkou, a další se oddávali gramofonům Click Joea v druhém sálu, festival byl ale pro většinu už u konce.

Oficiálně ale rozhodně ne, protože na obzoru se rýsoval ještě poslední festivalový den. Ne ovšem už hudební, ale filmový.
Zcela objektivně se jednalo se o dvou hodinový set naplněný čtyřmi rakouskými experimentálními filmy s krátkou předmluvou jejich autorů před každým z nich. Zcela subjektivně pak o zatím nejnudnější - a když říkám nejnudnější, tak tím myslím, že koukání do zdi možná člověku dá víc – filmy, se kterými jsem měl tu čest. Nebylo v tom nic, jen snad jakýsi smutný odkaz na šedesátá léta, kdy podobně uspávající snímky bavily diváky z avantgardních kruhů a pobuřovaly zbytek. Doprovodná hudba zněla neuvěřitelně nenápaditě a vizuální stránka byla místy horší než projekce některých vystupujících. To byl závěr a poslední zklamání - do třetice všeho dobrého a zlého.

Sečteno a podtrženo: Skvělý Murcof, skvělý Milanese, skvělá atmosféra a na druhé straně nudná Noriko, špatný Quehenberger a tragický poslední večer. Co z toho převažuje? Nejspíš pozitiva. Ty špatné věci stejně časem vypustíme z hlavy, a ať už se ve výsledku líbilo nebo nelíbilo, věřím, že na příští ročník stejně přijde většina lidí znova. Festivaly tohohle ražení si totiž jejich fanoušci musí hýčkat. Menšina sobě.