16.11.2005 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Akustičtí Tatabojs excelovali! Pražské Divadlo Ponec zažilo jeden z nejzdařilejších tuzemských koncertů poslední doby.

Tatabojs byli ve své audiovizuální podobě oproti ostatním kapelám vždy o krok napřed. Tentokrát přijali nabídku tanečního souboru TODAnce company OK, které převedlo do baletní podoby příběh o iTomovi, Elišce, Halovi a dalších postavičkách, o nichž pojednává jejich loňské Nanoalbum. Společné představení tanečního souboru a kapely Tatabojs, která své písně zahrála v akustické podobě, se v poondělí i v úterý těšilo mimořádnému zájmu. A není se čemu divit.

Zhruba třičtvrtěhodinové baletní představení choreografů Tomáše Rychetského a Davida Stránského zahájilo večerní program. Atypicky řešené „pódium“ divadla Ponec, které není oproti úrovni první řady nikterak vyvýšené, vtisklo do celého představení kus jedinečnosti tím, že se vše odehrávalo v bezprostřední blízkosti diváka. Jen ve stručnosti o samotném příběhu: Uměle vytvořený pes Hal vypráví o tom, jak se zprvu zatoulá svému pánovi iTomovi a nachází jej dívka 90-60-90 pracující jako asistentka profestra Tečky, odborníka ústavu CVAN na nanogamii. 90-60-90 se spojí s iTomem, ten má ale problémy s nemocnou přítelkyní Eliškou a jedině profesor Tečka je její nadějí.Ten však nakonec spáchá sebevraždu a iTom po něm přebírá řízení CVAN. Elišce sice zachrání život, ale dál v životě zůstává s 90-60-90. Vystoupení bylo provázeno scénickou hudbou nejen skupiny Tatabojs, ale také kapely Nine Inch Nails.

Tatabojs před obecenstvo předstoupilo po nezbytné technické přestávce. Vzhledem ke zranění kytaristy Vláďi Bára kapela vystoupila v malinko pozměněné sestavě, kde se role „náhradníka“ chopil producent a dvorní zvukař skupiny Dušan Neuwerth. Toho za mixážním pultem vystřídal prozměnu Martin Černý, kterého můžete znát také coby baskytaristu kapely Nana Zorin.
Pro úvod svého vystoupení Tatabojs zvolili píseň klidnější píseň Náměsíčná. Pomalé skladby se střídaly se svižnějšími a právě ty svým aranžná v akustické podobě překvapily nejvíce. Velmi zdařilá byla Šťastnější, ale třeba i Attention Aux Homes, kterou by zde vzhledem k řadě použitých samplů na albové verzi čekal snad málokdo. Převážná část koncertu ale patřila písním z již zmiňovaného Nanoalba, které bylo na jaře Akademií populární hudby oceněno čtyřmi Anděly.
Místy akustičtí Tatabojs zdánlivě připomínali Mňágu a žďorp, jindy bych je přirovnal prozměnu k Lucii. Sama absence elektroniky totiž se soundem zamíchá výrazně. Své úlohy se pánové zhostili se ctí. Dokázali totiž, že své písně dokáží zahrát i v jiné formě, než v jaké je hrají na koncertech pravidelně, a především z nich byla cítit uvolněnost a radost ze hry. Dalo by se to poslouchat o poznání déle, než nějakých pětačtyřicet minut, ale jak řekl baskytarista Mardoša, víc toho Tatabojs unplugged zahrát neumí.
Závěr hlavní části koncertu patřil v poslední době již trošku pozapomenuté veselé písni Jaro z alba Nekonečná stanice. Úspěch je ale úspěch a kapela musela ještě dvakrát přidat. Na poprvé to bylo Probuzení a na samotný závěr pak „píseň na přání diváků“. Ti si mohli vybrat, kterou skladbu by chtěli slyšet ještě jednou, což na plné čáře to vyhrála Šťastnější.

Symbolicky se bubeníkovi a zpěvákovi Milanu Caisovi při poslední písni rozbila palička a tak už zbývalo jen loučení.
Po pravdě řečeno, Tatabojs mě překvapují každým svým koncertem. Měl jsem tu čest vidět kapelu v T-Mobile areně, ale i v tom nejzapadlejším klubu, stejně jako na „velkém“ i „malém“ festivalu. Mé akustické „poprvé“však bylo mimořádně vydařené.
Z některých koncertů nemáte dobrý pocit, jiné se vám celkem líbí, ale přitom nijak zvlášť nenadchnou, a pak jsou takové, z nichž si odnášíte opravdové zážitky. Akustický koncert Tatabojs se mezi ně rozhodně zařadil.

TODAnce company OK + Tatabojs
Praha - Divadlo Ponec, 15. listopad 05