23.7.2014 | Autoři: Radek Brázdil, Jan Simandl | sekce: živě
V pokračování naší reportáže shrneme to nejdůležitější z druhé poloviny vizovického festivalu Masters of Rock, tj. ze soboty a neděle. V těchto dvou dnech hrála prim především velká jména jako Arch Enemy, Sebastian Bach, Helloween nebo Eluveitie.

Začněme ovšem s příjemným konstatováním, že se počasí, trápící už od středy návštěvníky přeháňkami a bouřkami, od sobotního rána konečně umoudřilo. Hned si člověk hudbu užívá jinak, když po cestě k pódiu několikrát nezajede po kotníky do bláta.


Sobotní program nabídl od rána festivalové matadory, jako například ostravskou Salamandru, která na pódiu pokřtila novou desku Imperatus. Zajímavějším tělesem se jevila až čtveřice řeckých Suicidal Angels, jejíž vystoupení před dvěma lety muselo být z časových důvodů zrušeno. Suicidals Angels předvedli, jaká to tehdy byla škoda, protože jejich provedení old-schoolového thrashe v moderním střihu mělo náboj, energii a patřičnou dravost.

Dunící řecké komando vystřídala česká legenda Citron, posílená na několik skladeb o zpěvačku Tanju. Popravdě jsem nic moc nečekal, ale opět se ukázalo, že tahle kapela je sázka na jistotu. Letité hity vyvolaly u diváků bouřlivou odezvu a Ocelové město si pobrukoval snad každý. (JS)


Následující tříčlenná heavy-metalová kapela ze Švédska Grand Magus jasně ukázala, jak se dělá kvalitní hudba svého žánru bez jakéhokoliv divadla kolem. Její hlavní předností jsou chytlavé ostré riffy, což se potvrdilo i během tohoto vystoupení. Žádné velké pobíhání po pódiu, jen surový zvuk kytary a bezchybný zpěv. Tahle sestava by si zasloužila větší dav před stagí. (RB)


Večer patřil jiné legendě rockové hudby. Michael Schenker’s Temple of Rock, tak zněl oficiální název projektu kytaristy slavných německých Scorpions. Slovutný muzikant přehrál celé škorpioní album Lovedrive a celý set korunoval snad čtvrt hodiny dlouhým sólem. Ostatně po celou dobu byla slyšet hlavně jeho kytara, naštěstí vhodně zvolená písničková forma nedala (až na závěrečnou skladbu) příliš prostor zbytečné exhibici. Michael Schenker překvapil v dobrém slova smyslu.

Od klasického rocku skok k melodickému death-metalu. Arch Enemy v čele s modrovlasou ďáblicí vpadli na pódium něco po deváté a nenechali nikoho na pochybách, kdo je momentálně v daném stylu nejlepší. Všechny zajímal výkon zpěvačky Alissy, ještě donedávna členky o poznání méně slavných The Agonist, která na svém postu vystřídala dlouholetou frontmanku Angelu Gossow. Alissa odvedla naživo perfektní práci a alespoň v mých očích dost vylepšila dojem, který mám z jen průměrné studiovky War Eternal. Když k tomu přičteme povedený zvuk, skvěle zahraná sóla a dobře vybraný playlist, výsledek vyznívá pro Arch Enemy velmi slušně.


K následujícím Helloween si dovolím jen několik stručných poznámek. Zpěvák Andi Deris byl evidentně v hlasové pohodě a celý koncert proběhl přesně tak, jak by člověk očekával, bez ničeho neobvyklého nebo překvapivého. Zda je to dobře nebo špatně nechám na posouzení čtenářům, každopádně vzhledem opakovanému prznění hitovek je můj celkový dojem rozpačitý.

Poslední festivalový den začal, nepočítáme-li třeba směšně zoufalé Legendy, až pořádným nářezem od Kataklysm. Kanadské death-metalové hvězdy se na Masters objevily jen jako záskok za švýcarské Krokus, ale kapela pod vedením Maurizia Iacona si nakonec vyšlápla mezi jednu z pěti nejlepších kapel dvanáctého ročníku. Kataklysm do diváků bez zbytečného protahování nasypali pořádnou porci extrémního metalu bez sól a zbytečných zdržovaček, dvoukopáková palba a rychlé riffy udělaly z místa pod pódiem vroucí kotel plný zmítajících se těl.


Slibně vypadal na soupisce nedělního dne zejména nový projekt uznávaného bubeníka Mika Teranny. Bohužel však tato kapela hrála obyčejný rock-metal, který nebyl i přes evidentní hudební ekvilibristiku všech muzikantů moc zajímavý. Navíc dost času ze setu Teranny zabrala sóla na kytaru, bicí i basu, která byla sice technicky slušná, ale takových je plný youtube. Bez slavné ústřední persóny by se skupina k tak slušnému hracímu času asi nedostala.

Zatímco Teranna byl pro většinu přítomných velkou neznámou, následující Eluveitie měli pod pódiem obrovskou fanouškovskou základnu. Hrál se klasický průřez hitů (zapomnělo se snad jen na Quoth the Raven) a návdavkem Eluveitie předvedli dva zbrusu nové kousky z chystané desky Origins. Krom téměř neslyšně hrající niněry a mandolíny nelze Švýcarům vytknout vůbec nic, jen nerozumím tomu, proč dohráli o 15 minut dříve, než podle uvedeného harmonogramu mohli. (JS)


Během dvou dní se na jednom pódiu ukázali Helloween a Unisonic. Co mají společného? Současní členové projektu Unisonic – Kai Hansen a Michael Kiske stáli u zrodu kapely Helloween. Je tak zajímavé sledovat vývoj jednotlivých hudebníků. Pozoruhodné také je, že během dvou dnů zazněla skladba I Want Out jako poslední song obou kapel. Návštěvníci tak měli jedinečnou příležitost srovnat obojí a popřemýšlet, nemají-li současní Unisonic s původními Helloween více společného, než oni samotní dnes.

Ani se nechtělo věřit, že přichází opravdu poslední koncert celých dlouhých čtyř dní. Sebastian Bach, bývalý zpěvák slavných Skid Row, měl tu čest celý festival uzavřít. A chopil se toho s elánem opravdové rockové hvězdy. Ačkoliv pěvecký výkon nebyl stoprocentní (a Bach si často pomáhal nejrůznějšími efekty), celkově zanechal americký umělec parádní dojem. Došlo samozřejmě i na největší hity Skid Row jako 18 and life nebo In a Darkened Room, věnovanou Bachovu zesnulému příteli Dimebagu Darellovi. Byť bylo vše podřízeno hlasu velkého šéfa (pořád mě napadá paralela se současnými Guns'n'Roses), ve skvělém světle se ukázal i zbytek kapely.


Závěrečné hodnocení bývá vždy to nejtěžší. Zcela subjektivně pokládám za nejsilnější zážitky koncerty trojlístku Behemoth, Arch Enemy a Kataklysm, ale většina ostatních by za jasnou jedničku asi zvolila Sabaton. Letošní ročník byl však, co se obsazení týče, podle mého názoru trochu slabší, než ty předešlé. Hlavně poslední den bylo vidět, o kolik lidí více odjíždí už v neděli dopoledne. To nepatrně zasáhlo do atmosféry festivalu, kupříkladu Sebastian Bach asi nečekal, že na něj přijde tak málo lidí. Nicméně jako vždy ty dobré vzpomínky zůstanou. Doufejme, že pověstná třináctka v pořadí přinese Masters štěstí.

Masters of Rock, Vizovice, 10. - 13. 7. 2014