17.5.2006 | Autor: Hugo Hawk | sekce: živě Jeden pěkný květnový večer, pražská Akropole a jedna z nejlepších dánských kapel. Kombinace, které nelze odolat. Skupina Mew přijela do Prahy zakončit turné ke své loňské albové novince And The Glass Handed Kites, za kterou v domovském Dánsku získala čtyři hudební ceny.

Skupina se v Praze představila v pětičlenné sestavě včetně nového baskytaristy Bastiana, který zhruba před měsícem nahradil odchozivšího Johana Wohlerta. Prostor dostaly především skladby z posledních dvou desek, které vyšly mezinárodně, ale stranou nezůstalo ani pár starších kousků. Svůj set kapela zahájila singlem Special, jednou z nejsilnějších věcí z nového alba.
Na skladbách Mew je fascinující, jakým způsobem dokáží gradovat, měnit své polohy od melancholické balady až po rozverný kytarový pop. Dvojnásobný účinek se dostaví, když kapela zahraje složeninu z několika skladeb. Mew si dávají pozor, aby jejich hudba na živo zněla kytarověji než na deskách a také se jim to daří. Písně tak získávají zcela odlišný rozměr.

Svižnější kousky jako Am I Wry? No a 156, které otevírají předposlední desku Frengers, vystřídala emotivně laděná White Lips Kissed či vánoční She Came Home For Christmas z debutu A Triumph For A Man. Jeden z vrcholů nastal při dvojici písní Snow Brigade a výborné The Zookeper’s Boy, která v živé podobě působí neskutečně dojemně. Pozorovat, jak frontman Jonas přebíhá od na falzetu postaveného refrénu ke svému běžnému hlasu, bylo obdivuhodné.

Kapela Mew působí celkem nenápadně. Jejich hudba je velmi emotivní, a proto od koncertů nelze očekávat žádnou šou. Přesto koncertu nelze nepodlehnout. Stačí se zaposlouchat a nechat všední starosti plavat.