14.5.2011 | Autor: Adam Pešek | sekce: živě Když Jonathan Donahue na konci roku 1998 v poslední skladbě desky Deserter’s Songs svým vysokým hlasem někde na pomezí zženštilosti a charismatické meluzíny zpíval: „Wavin' goodbye I'm not sayin' hello,“ poměrně jasně to charakterizovalo tehdejší náladu Mercury Rev. Po komerčním neúspěchu předchozího alba See You On The Other Side se mělo jednat o poslední desku, navíc čistě jenom pro kapelu samotnou. Pouhým rozloučením bez pozdravu a následnou dezercí ale nezůstala, svým úspěchem u lidí i kritiků překvapila a pro většinu se zaslouženě stala první asociací spojenou se jménem Mercury Rev.

Snové skladby někde mezi psychedelií a epičností zní z desky celkem příjemně a nevtíravě, o to větší, nikoliv příjemnější, tedy bylo živé zavzpomínání i na své noisem načichlé první nahrávky. Zasněně romantický opar sice zůstal, jenže zvuk byl podstatně silnější a celkové vyznění podstatně intenzivnější. Příkladem budiž například skladba The Funny Bird. Na albu víceméně dojemná posmutnělá balada se lidem otevřela a naživo předvedla svou původně pouze domýšlenou vnitřní rozervanost. Občasné kytarové vazbení do vystoupení poměrně snadno zapadlo, stejně jako Donahueovo teatrální gestikulace nebo jeho ojedinělý úder hlavou kytary do činelů. Kompletní přehrání jedné, byť už v jistých kruzích kultovní, desky by však bylo málo a s písní Delta Sun Bottleneck Stomp a jejími závěrečnými slovy: „Wavin' goodbye I'm not sayin' hello,“ se kapela nerozloučila ani s Prahou. Respektive rozloučila, ale vzápětí se na pódium vrátila, aby zahrála ještě něco z novější tvorby, opět v lehce zostřených rysech, které vynikly především v původně jemných skladbách typu The Dark Is Rising.

Stejně jako před dvěma lety na Colours of Ostrava pod pódiem ani v Roxy rozhodně nebylo narváno. Volná místa ale zaplnila samotná hudba a učinila tak vystoupení o něco osobnějším. A to mu dost možná jenom prospělo.