24.5.2006 | Autor: Zuzka Balounová | sekce: živě
 fotogalerie Jen hrstka budějovických diváků v neděli upřednostnila hudbu Lenky Dusilové před sportovním přenosem. Kdo ten večer zavítal Mezi Světy do chapiteau Divadla Continuo, byl svědkem komorního koncertu, na který se nedá jen tak zapomenout.

Do Českých Budějovic přibylo nové chapiteau. Není to obyčejný cirkusácký stan, jehož majitelé vytrvale zaplavují město kýčovitými plakáty. Jedná se divadelní chapiteau Divadla Continuo a 21. května tu proběhl koncert Lenky Dusilové a jejích hostů, který patřil k těm, na které se nezapomíná. Ne proto, že nás ten večer drtili Finové. Spíš kvůli pouhým třem desítkám divákům, kteří se na koncert přišli podívat. Neříkám to s despektem, protože právě tahle okolnost přispěla k vytvoření zvláštní osobní atmosféry, kterou na normálních koncertech prostě nenajdete.

Jako první se na pódiu předvedla Zuzana Dumková. Vzala nás na lehce folkovou procházku s hrdiny svých písniček, promlouvajících k sobě vlastní řečí, které neporozumíte, dokud se nezaposloucháte, nezkusíte se vcítit do jejich pocitů a neprobudíte v sobě klimbající dítě s jiskřičkami v očích.
Když nám Zuzana Dumková dovyprávěla svůj poslední příběh z říše dětských snů a her, vyhoupli se na pódium Martin Ledvina (g) a David Landšof (perkuse). Vzápětí jsme se před našimi zraky objevila Lenka Dusilová s bílou holí. Nebojte, Lenčin zrak je v pořádku. Přivedla slepého harmonikáře Maria Bihariho, vytáhla z kapsy zmačkaný playlist a nic už nebránilo výletu Mezi Světy.

Při druhé písničce Výkřik nastal výpadek proudu. Problém, který dokáží muzikanti zřídkakdy přejít s takovou lehkostí, jako Lenka Dusilová a její hosté v Českých Budějovicích. Po konstatování, že jsou začarovaní (se stejným problémem se potýkali také o den dříve v Nové Roli) se rozhodli písničku dohrát potmě a potichu. Na okraji pódia zatím vzniklo improvizované osvětlení ze svíček, což změnilo lehce bizardní výjev na poetickou atmosféru. Po pár desítkách vteřin proud zase naskočil a mohlo se pokračovat.

Dočkali jsme se všech písniček z Lenčina posledního alba, kterým jejich zdánlivě jednodušší kabát velmi slušel. Jsem opravdu ráda, že jsem měla to štěstí a viděla pohromadě zrovna tuhle čtveřici vynikajících muzikantů. Lenka Dusilová vyzařovala klid a vyrovnanost, zároveň nezapomněla občas zavtípkovat stejně jako Martin Ledvina (co slovo, to perla), Mario Bihari prožíval každý tón jakoby měl být jeho posledním a perkusista David Landšof doslova laškoval se všemi bubínky, činely, chrastítky a cinkátky, jakoby chtěl ve svém království rytmů předvést divadelní představení.

Když dozněl poslední tón přídavku Vášeň, odcházela jsem (stejně jako ostatní diváci) z chapiteau Divadla Continuo trochu zmrzlá, zadumaná, ale hlavně s úsměvem na rtech, který se mi nedaří sundat už třetí den.