Lanugo, Brno, 8. 04. 08
17.4.2008 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: živě
fotogalerie Povídání o Staré Pekárně, kapele Lanugo, rohlících, houskách a niternosti hudebního vzkazu:
Můžeme začít dvojím způsobem. Buď se dá upozornit na to, že v posledních letech se na české jazzové scéně objevilo několik seskupení, které zdvíhají laťku (tak nebezpečně nízko posazenou) toho, co se v naší kotlině ještě nedávno dělo. Jsou to spolky a jednotlivci jako NUO, Limbo, Matěj Benko, Vertigo Quintet nebo třeba sólové desky Jaromíra Honzáka. Nebo se dá upozornit na to, že na druhém hudebním pólu se s těmihle spolky personálně pojí i komunita mladých profesionálních muzikantů – často z okolí Ježkovy konzervatoře, kteří si pro hudbu svých kapel uzurpují nálepku chytrý nebo sofistikovaný pop. Za všechny jmenujme Soil, Extroverts nebo Toxique.
Rozdíl v nich je ten, že zatímco ty jazzové projekty jsou dobrým důkazem, že v některých hudebních oblastech začínáme být konkurenceschopní vůči okolnímu světu, ty popové většinou kolabují v momentu, kde končí jazz a začíná autorská píseň. V téhle souvislosti ve vzduchu visí několik zásadních otázek: Dá se neoriginalita a neinvenčnost vykoupit dokonalým ovládnutím řemesla? Nechá se nepříliš zkušený posluchač opít rohlíkem? Nebo houskou? A jak s tím vším souvisí Lanugo?
Totiž, šestičlenný spolek Lanugo v čele se zpěvačkou Markétou Foukalovou leží v prostoru mezi těmihle dvěma skupinami. Basista Uhrík je odchovanec Vertigo Quartetu a podobně i zbytek skupiny sedí mimo té kapelní i na několika jiných jazzových židlích. Nehledě na to, všichni se potkali na půdě Ježkovy konzervatoře. Sami o sobě tvrdí, že hrají nu-jazz: To mě nutí podotknout, že když jejich tvorbu porovnáme s tím, co se pod stejným názvem dělo koncem devadesátých let například ve Skandinávii, máme před sebou brilantní příklad toho, že některé termíny profanují nebezpečně rychle.
Jejich skladby mají blízko k nikterak hlubokému klubovému popu, který mastí na nižší instrumentální úrovni každá slušnější regionální kapela se zpěvačkou a věkovým průměrem nad pětadvacet let. Ten typ plytkého a povrchního to ale není, nebo alespoň dost nezvyklý, protože všechny skladby jsou prostoupené často i několikaminutovými jazzovými sóly na všechny nástroje - Fender klávesy, kontrabas/baskytaru, trubku, kytaru a bicí. Ovšem „nu“ jsou. Přinejmenším v tom, že se nebojí jít s proudem posledního desetiletí a do jazzových harmonií oblékají i pop/rockové hity realtivně nedávné doby – v tomhle případě to byla All Apologies od Nirvany.
Na internetových stránkách vysvětlují Lanugo svůj název, který znamená ochmýření plodu nebo novorozence, jako metaforu k jejich hudbě. Ta se, jak píší, vyznačuje „čistotou a niterností hudebního vzkazu“. Nevím v tom případě, proč se ona niternost a ostatně i jakýkoliv hudební vzkaz neprodraly přes zaplněnou Starou Pekárnu až k posledním řadám, nebo proč „éteričnost a dynamika“ jinak kvalitního (ano, to je to slovo) zpěvu splývala projevem tuctů dalších unifikovaných zpěvaček, které se míhají po české klubové scéně. Stejně tak je pozoruhodné, nakolik byly jejich písně tuctové. Že až člověku skoro přišlo, že nechat se opít pečivem a tleskat tak nadšeně a intenzivně jako ti spokojení, kteří šli ten večer do Pekárny "na jazz", muselo vyžadovat nějakou formu přemáhání.
Fotogalerie:
fotogalerie Povídání o Staré Pekárně, kapele Lanugo, rohlících, houskách a niternosti hudebního vzkazu:
Můžeme začít dvojím způsobem. Buď se dá upozornit na to, že v posledních letech se na české jazzové scéně objevilo několik seskupení, které zdvíhají laťku (tak nebezpečně nízko posazenou) toho, co se v naší kotlině ještě nedávno dělo. Jsou to spolky a jednotlivci jako NUO, Limbo, Matěj Benko, Vertigo Quintet nebo třeba sólové desky Jaromíra Honzáka. Nebo se dá upozornit na to, že na druhém hudebním pólu se s těmihle spolky personálně pojí i komunita mladých profesionálních muzikantů – často z okolí Ježkovy konzervatoře, kteří si pro hudbu svých kapel uzurpují nálepku chytrý nebo sofistikovaný pop. Za všechny jmenujme Soil, Extroverts nebo Toxique.
Rozdíl v nich je ten, že zatímco ty jazzové projekty jsou dobrým důkazem, že v některých hudebních oblastech začínáme být konkurenceschopní vůči okolnímu světu, ty popové většinou kolabují v momentu, kde končí jazz a začíná autorská píseň. V téhle souvislosti ve vzduchu visí několik zásadních otázek: Dá se neoriginalita a neinvenčnost vykoupit dokonalým ovládnutím řemesla? Nechá se nepříliš zkušený posluchač opít rohlíkem? Nebo houskou? A jak s tím vším souvisí Lanugo?
Totiž, šestičlenný spolek Lanugo v čele se zpěvačkou Markétou Foukalovou leží v prostoru mezi těmihle dvěma skupinami. Basista Uhrík je odchovanec Vertigo Quartetu a podobně i zbytek skupiny sedí mimo té kapelní i na několika jiných jazzových židlích. Nehledě na to, všichni se potkali na půdě Ježkovy konzervatoře. Sami o sobě tvrdí, že hrají nu-jazz: To mě nutí podotknout, že když jejich tvorbu porovnáme s tím, co se pod stejným názvem dělo koncem devadesátých let například ve Skandinávii, máme před sebou brilantní příklad toho, že některé termíny profanují nebezpečně rychle.
Jejich skladby mají blízko k nikterak hlubokému klubovému popu, který mastí na nižší instrumentální úrovni každá slušnější regionální kapela se zpěvačkou a věkovým průměrem nad pětadvacet let. Ten typ plytkého a povrchního to ale není, nebo alespoň dost nezvyklý, protože všechny skladby jsou prostoupené často i několikaminutovými jazzovými sóly na všechny nástroje - Fender klávesy, kontrabas/baskytaru, trubku, kytaru a bicí. Ovšem „nu“ jsou. Přinejmenším v tom, že se nebojí jít s proudem posledního desetiletí a do jazzových harmonií oblékají i pop/rockové hity realtivně nedávné doby – v tomhle případě to byla All Apologies od Nirvany.
Na internetových stránkách vysvětlují Lanugo svůj název, který znamená ochmýření plodu nebo novorozence, jako metaforu k jejich hudbě. Ta se, jak píší, vyznačuje „čistotou a niterností hudebního vzkazu“. Nevím v tom případě, proč se ona niternost a ostatně i jakýkoliv hudební vzkaz neprodraly přes zaplněnou Starou Pekárnu až k posledním řadám, nebo proč „éteričnost a dynamika“ jinak kvalitního (ano, to je to slovo) zpěvu splývala projevem tuctů dalších unifikovaných zpěvaček, které se míhají po české klubové scéně. Stejně tak je pozoruhodné, nakolik byly jejich písně tuctové. Že až člověku skoro přišlo, že nechat se opít pečivem a tleskat tak nadšeně a intenzivně jako ti spokojení, kteří šli ten večer do Pekárny "na jazz", muselo vyžadovat nějakou formu přemáhání.
Fotogalerie:
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Lanugo-Brno-8-04-08~17~duben~2008/