19.8.2006 | Autor: Zuzka Balounová | sekce: živě
 fotogalerie Státní zámek Kratochvíle ožil letos již podesáté projektem divadla Continuo nazvaným Kratochvílení. Na oslavu tohoto výročí si přizvalo na pomoc Leszka Madzika, režiséra a výtvarníka z poského Lublinu, který se zhostil režie jedné poloviny představení, přičemž ta druhá patřila Pavlu Šťouračovi, režisérovi divadla Continuo. Podařilo se jim tak vytvořit dva paralelní děje, hlavní zbraň letošního ročníku. Jeden bych přirovnala k našemu zažitému stereotypnímu životu a ten druhý by se možná dal nazvat jistou duchovní rovinou, v jazyce konzumní cesty mu říkejme třeba "Úlet". Což si můžete přebrat různě. V každém takovém "úletu" přece můžete vzletět i spadnout. Tohle představení mě donutilo přemýšlet o létání a svobodě stejně jako o beznadějné honbě za nečím, co se nám stále nějak nedaří definovat. Ale těžko popisovat, Continuo je o hledání mezi řádky.
Takže se vraťme k holým faktům, nejlépe k těm hudebním. Ano, přiznávám, strávila jsem většinu času na dráze obyčejného konzumu, ale i tam stála zvuková kulisa za to. Obstáravali jí bubeníci používající kromě obvyklých bubnů a bubínků také sudy nebo instalaterské trubky. Ve chvílích zklidnění, snad i zamyšlení a nové naděje, kterou nakonec stejně zabila zlomyslná paní Touha, se rozeznívaly tóny lidových písní, jejichž jediným jejich zdrojem byl hlas herců na plovoucích vorech. Nic monstrózního. V jednoduchosti je krása. Nezvyklým zvukovým zážitkem byl jakýsi předěl mezi dvěma světy, který byl znázorněn padajícím pískem, který svým dopadem na vodní hladinu zámeckého příkopu dokázal vyvolat mrazení, šumění a snad i pohlazení. Stejně jako celé představení.
Na jeho začátku jsem si říkala, že předchozí dva ročníky, které mě vlastně zavedly do náruče divadla Continuo, se mi líbily daleko víc. Po týdnu rovnání zážitků v hlavě mi ale dochází, že jsem neměla pravdu. Tohle, desáté, Kratochvílení mělo pro mě daleko větší přesah než ty předchozí. Nashledanou za rok.

(Kratochvílení, Zámek Kratochvíle, 2. - 12. srpen 06)