Keane, Praha, 2. 11. 12
11.11.2012 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Trvalo to dlouhé roky, než se Praha dočkala britských Keane. Patnáct let po vzniku a osm let po vydání debutu Hopes and Fears sem nakonec skutečně uvážili svou cestu. Přivítala je slušně zaplněná, ani zdaleka však vyprodaná Lucerna. Jaká atmosféra v ní panovala? V zásadě dobrá.
Ještě před samotnými Keane pódium patřilo londýnské předkapele Zulu Winter. Rozpačitá nebyla ani tak recyklace již zrecyklovaného, jako spíše pódiová prezentace. Jejich post-punková temnota lehce šmrncnutá stadionovou melodičností nebyla přímočará, zato podbízivost a zpěvákova nacvičená gesta byla pěkně iritující. Být art a zároveň pozérem, to k sobě prostě nejde. Zoufalství, kdy kapela neví co se sebou, je jejich velkým problémem. A je to škoda, protože to neznělo špatně. Uvidíme, vznikli loni a teprve nedávno vydali debut, takže ještě mají nějakou tu chvíli na to, aby překvapili.
Alespoň v sále panovalo o to větší natěšení na Keane. Přesto byl rozjezd vcelku klidný. Ne že chladný, jako kdyby se ale publikum s kapelou vzájemně oťukávalo. Narozdíl od Coldplay - to srovnání se samo nabízí, jde rovněž o britskou popovou kapelu s více méně totožnou skupinou fanoušků -, kteří na nedávném pražském koncertu v Edenu hned v úvodu vyrazili dech blikajícími náramky, ohňostroji, konfetami a balóny, se Keane soustředili ryze na hudbu. Žádný cirkus okolo. Všechno se změnilo po půlhodině, kdy zazněl jejich první hit Everybody's Changing. V tu chvíli bariéra padla a zbývající takřka hodina a půl se nesla v příjemném, v rámci možností snad i přátelském duchu.
Třetinu setlistu zabrala letošní novinková deska Strangeland, třetinu zabral debut Hopes and Fears, třetinu zabral zbytek. Z onoho prvního alba dokonce zazněla i píseň, kterou Keane živě zahráli poprvé od roku 2005 – balada She has no Time. Že se Tom Chaplin – který se mimochodem jinak předvedl jako technicky dobrý zpěvák - trochu natrápil, aby ji uzpíval, a že jeho falzet v tu chvíli nebylo zrovna nejpříjemnější poslouchat, to je druhá věc. Berme to jako dobře míněnou poctu pro Prahu.
Gradace ale přišla s úplným závěrem, poté, co se po prvním bloku přídavků dobrá třetina lidí vydala vstříc svým domovům. To se totiž Keane vrátili ještě jednou a celý koncert završili slavnou queenovskou Under Pressure. Vzít si takový hit, to chce odvahu, a nesprznit ho, to vyžaduje umění. Chaplin a spol. se toho zhostili tak, že šel mráz po zádech. Konec dobrý, všechno dobré.
Stále v případě Keane platí to, co jsem napsal po jejich letním koncertu na lotyšském Positivus Festivalu. Tato kapela nepřijela překvapit. Má ale silnou zásobu hitů na to, aby na nich postavila set, který nebude nudit. To je přesně ten důvod, proč na takovou kapelu člověk zajde. Keane Lucerně dali všechno, co od nich očekávala. Nebyla to show, ale nebyla to nuda. Normální dobrý koncert. Takže spoko.
Keane + Zulu Winter, Praha - Lucerna, 2. 11. 12
Keane v Praze: reportáž | fotogalerie
Trvalo to dlouhé roky, než se Praha dočkala britských Keane. Patnáct let po vzniku a osm let po vydání debutu Hopes and Fears sem nakonec skutečně uvážili svou cestu. Přivítala je slušně zaplněná, ani zdaleka však vyprodaná Lucerna. Jaká atmosféra v ní panovala? V zásadě dobrá.
Ještě před samotnými Keane pódium patřilo londýnské předkapele Zulu Winter. Rozpačitá nebyla ani tak recyklace již zrecyklovaného, jako spíše pódiová prezentace. Jejich post-punková temnota lehce šmrncnutá stadionovou melodičností nebyla přímočará, zato podbízivost a zpěvákova nacvičená gesta byla pěkně iritující. Být art a zároveň pozérem, to k sobě prostě nejde. Zoufalství, kdy kapela neví co se sebou, je jejich velkým problémem. A je to škoda, protože to neznělo špatně. Uvidíme, vznikli loni a teprve nedávno vydali debut, takže ještě mají nějakou tu chvíli na to, aby překvapili.
Alespoň v sále panovalo o to větší natěšení na Keane. Přesto byl rozjezd vcelku klidný. Ne že chladný, jako kdyby se ale publikum s kapelou vzájemně oťukávalo. Narozdíl od Coldplay - to srovnání se samo nabízí, jde rovněž o britskou popovou kapelu s více méně totožnou skupinou fanoušků -, kteří na nedávném pražském koncertu v Edenu hned v úvodu vyrazili dech blikajícími náramky, ohňostroji, konfetami a balóny, se Keane soustředili ryze na hudbu. Žádný cirkus okolo. Všechno se změnilo po půlhodině, kdy zazněl jejich první hit Everybody's Changing. V tu chvíli bariéra padla a zbývající takřka hodina a půl se nesla v příjemném, v rámci možností snad i přátelském duchu.
Třetinu setlistu zabrala letošní novinková deska Strangeland, třetinu zabral debut Hopes and Fears, třetinu zabral zbytek. Z onoho prvního alba dokonce zazněla i píseň, kterou Keane živě zahráli poprvé od roku 2005 – balada She has no Time. Že se Tom Chaplin – který se mimochodem jinak předvedl jako technicky dobrý zpěvák - trochu natrápil, aby ji uzpíval, a že jeho falzet v tu chvíli nebylo zrovna nejpříjemnější poslouchat, to je druhá věc. Berme to jako dobře míněnou poctu pro Prahu.
Gradace ale přišla s úplným závěrem, poté, co se po prvním bloku přídavků dobrá třetina lidí vydala vstříc svým domovům. To se totiž Keane vrátili ještě jednou a celý koncert završili slavnou queenovskou Under Pressure. Vzít si takový hit, to chce odvahu, a nesprznit ho, to vyžaduje umění. Chaplin a spol. se toho zhostili tak, že šel mráz po zádech. Konec dobrý, všechno dobré.
Stále v případě Keane platí to, co jsem napsal po jejich letním koncertu na lotyšském Positivus Festivalu. Tato kapela nepřijela překvapit. Má ale silnou zásobu hitů na to, aby na nich postavila set, který nebude nudit. To je přesně ten důvod, proč na takovou kapelu člověk zajde. Keane Lucerně dali všechno, co od nich očekávala. Nebyla to show, ale nebyla to nuda. Normální dobrý koncert. Takže spoko.
Keane + Zulu Winter, Praha - Lucerna, 2. 11. 12
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Keane-Praha-2-11-12~11~listopad~2012/
