10.10.2008 | Autor: Petr Bořuta | sekce: živě Vlastně jsem se chtěl obecnému úvodu o islandské muzice vyhnout, ale nepodaří se mi to. Z hudebních zástupců severoevropské země je těch, kteří ve svých kompozicích nerozvíjí obraz tolik specifické islandské krajiny, jen velmi málo. Jedním z těch, kdo Islanďanům vlastní způsob ve svých dílech často používá, je i Jóhann Jóhannsson, který se svým pětičlenným doprovodem zavítal 3. října do kostela sv. Šimona a Judy v Praze. Nejen po akustické stránce s citem vybraný prostor barokního chrámu nabídl posluchačům klidné kompozice. Klidné kompozice, které však mozku odpočinek nedopřály. Elektronikou poznamenané smyčcové party totiž umožnily daleko víc než virtuální průzkum zákoutí islandské krajiny. Promyšleným způsobem sestrojené skladby pracovaly s gradací sofistikovaně, tvar: spirála. Nahoru, kousek dolů, nahoru kousek dolů, a až k finiši (největší odstředivé síle na konci této spirály) – dramatickým elektronickým zásekům a vokodérem modulovanému hlasu odkazujícímu k budoucnosti, v níž i roboti budou mít city.

Pravda, daleko častěji vystoupení vévodily formálně pevné smyčcové struktury a ambientní plochy, snad až s příliš velkým důrazem na perfekcionistické opracovávání motivů; kromě jediného momentu, kdy uspávací část přešla v taneční cákance s hrozivostí noční můry, chyběl aspoň ždibíček překvapivosti. Zato náznaků námětů, kterými se Jóhann Jóhannsson ve své muzice zaobírá, bylo tolik, až se některé z nich v celém nepřeberném množství ztrácely. Uhlí, písek, průmysl, globalizace a její vliv na individuum, dětství, nostalgie, a...

... také cestování, po jehož dobu, po dobu přesunu z místa A do místa B, ve skutečnosti nepatříte nikam, jste ničí. A takový byl vlastně celý koncert islandského mága – v úseku osmdesáti minut nebyla šance uniknout opuštěnosti a vlastním úvahám, které měly za cíl pochopit, co se Jóhann Jóhannsson a jeho spoluhráči snažili říct. Jedno je však jisté, ve specifickém pojetí klasiky, kterou v poněkud netradičním koncertním prostoru předložili, se sakrální aureola podbízela způsobem vlezlým, avšak nepatetickým.

Jóhann Jóhannsson, Praha – kostel sv. Šimona a Judy, 3. 10. 08