2.3.2012 | Autor: Jan Simandl | sekce: živě Asi těžko můžeme začít článek o Joe Bonamassovi jinak než výčtem jeho úspěchů. V deseti letech předskakoval B.B. Kingovi a od té doby hrával pravidelně se slavnými bluesovými muzikanty, například s Buddy Guyem či Johnem L. Hookerem. Laickou i odbornou veřejností uznáván jako jeden z největších talentů elektrického blues, několikanásobný držitel ocenění Nejlepší bluesový kytarista a Nejlepší kytarista světa (oboje podle časopisu Guitar Player). Na svém kontě má devět sólových alb, množství živých nahrávek a hraje též v hard-rockové superskupině Black Country Communion. A to vše v pouhých 34 letech.

Není divu, že Joeova kariéra vylétla strmě vzhůru a stala se z něj jedna z nejžádanějších hudebních celebrit. Během pouhých čtyř let od své první návštěvy v Čechách v klubu Vagon se vypracoval na hvězdu vystupující na stadionech po celém světě. Ale už k samotné akci.

Pražskému koncertu v Tipsport Areně se nedá až na drobnosti vytknout prakticky nic. Prostor haly byl upraven stejně jako při nedávném koncertu Jeffa Becka. Pódium se nacházelo na delší straně pomyslného obdélníku kluziště a před jevištěm se do šířky rozprostíraly řady židlí. Ač komorní úprava, přesto se na židle a přilehlou tribunu vešly dle organizátorů přibližně tři tisíce lidí.


Joe Bonamassa nastoupil přesně v osm hodin a výtečně nazvučenou show otevřel pěkně zostra songem Slow Train z poslední desky. Celkem z novinky Dust Bowl zazněly nakonec jen tři písně (Slow Train, Dust Bowl a You Better Watch Yourself) a je velká škoda, že Joe nezařadil do setlistu z posledního alba i některou z pomalých balad. To ale neznamená, že by celý koncert představoval jen "rychlejší" písně. Dostalo se i na zahloubanou Sloe Gin či cover Birds on the Wire od Leonarda Cohena. Playlist tedy mohl být vybrán lépe, ale famózně hrající Bonamassa žádné zklamání nepřipustil. Působí pozitivně, že ačkoliv Joeho skladby povětšinou stojí na skvělé sólové hře, nezvrhávají se v pouhé nekonečné běhání po hmatníku odnikud nikam. Za celý set si kytarista dovolil jen jedno dlouhé sólo (ještě k tomu na akustickou kytaru), které volně vyústilo ve Woke Up Dreaming.

V průběhu celého koncertu Bonamassa dokazoval, že patří mezi naprostou kytarovou extratřídu. Pod jeho rukama každá z mnoha použitých kytar doslova zpívala a bylo jedno, co zrovna hrál. Do každé skladby a sóla vložil úžasný feeling a cit pro tón. V některých okamžicích (třeba při Happier Times či již zmíněné Birds on the Wire) vládla v hale velmi intimní a důstojná atmosféra. Škoda jen, že ji v závěru narušovaly výkřiky z tribuny. Ty byly současně s velkou zimou také jedinou věcí, které výsledný dojem trošku kazily. Nad chladem v aréně se ostatně pozastavil i (jinak nemluvný) Joe a výrokem Its fuckin cold here, isnt it? diváky rozesmál.

Na rozloučenou zahrál Joe klasický hit od ZZ Top Just Got Paid a poté už jen rozhodil několik trsátek a odešel. Dvou a čtvrt hodiná kytarová extáze skončila. A ačkoliv je teprve konec února, už teď máme adepta na koncert roku.

Joe Bonamassa, Praha, 28. 2. 12