16.8.2007 | Autor: Zuzka Balounová | sekce: živě
 fotogalerie Manchesterský rodák James Harries vystoupil tuto středu na nádvoří prachatické radnice. Komorní prostory, žádný mikrofon, jen diváci a silné melodie. Jako doma. Račte dál. Čeká se jen na vás.

James Harries odloží hrníček s velkým uchem, usedne na židli a od okamžiku, kdy poprvé sáhne do strun, se jako mávnutím kouzelného proutku spolu s posluchači dostává do jiných dimenzí. Do prostor, kde nevládnou povrchní věty ani písně z rádií, kterým se nedá věřit ani za mák.

Jeho hudební výraz balancuje na samé hranici folku. Žánru, kde jsou ve hře především (po)city a křehké hry melodií o šesti strunách. Ať už plačtivě tiché jako zpod prstů Selfbrushe nebo plné hravosti a euforie, vždycky mají navíc naléhavost Harriesova hlasu a pořádnou dávku charisma.
James Harries je silná osobnost, která nepostrádá energii dítěte ani lyrické vyjadřování básníka. Pobíhá na pódiu, srší vtipem, vypráví historky, všímá si lidí v publiku. O pár tónů později sedí se zavřenýma očima a vypráví hudební příběhy, které umí natlačit do očí slzy.

Kromě skladeb z posledního alba nazvaného Days Like These Harries servíruje k uším posluchačů i věci z desek The Straight Street Session a Chapter IV. Nemá playlist ani akordy přilepené na lubech kytary, všechno nosí jen ve vlastní hlavě. Hraje, co ho zrovna napadne. Všechno je tak nějak bezprostřednější než v obvyklém (velkém) světě. Snad právě v tom je kouzlo písní Jamese Harriese.

James Harries, Prachatice, 15. 8. 07


Foto: