13.7.2012 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě

Druhá část reportáže z letošního Open´er Festivalu mapuje druhé dva dny, během kterých se na jeho scénách vystřídali namátkou Franz Ferdinand, Bloc Party, M83, Mumford and Sons, The Mars Volta nebo The XX.


Kytary a Británie

Společnými rysy hlavních chodů pátečního večera byly kytary a Británie. Koncerty Bloc Party a Franz Ferdinand se sice do historie festivalu nezapíší jako výjimečné, jde vlastně o takovou festivalovou klasiku, nicméně fakt, že jde v posledních letech o jedny z nejsledovanějších ostrovních skupin je k večerním slotům plně opravňuje. Navíc obě kapely představily i nové písně ze svých připravovaných alb.


Bloc Party jsou jednou z těch kapel, které sice bývají řazeny ke kytarovkám, zato se nedrží zavedených vzorců jako nespočet jejich kolegů. Během koncertu zahráli z chystané novinky Four, která by měla vyjít v srpnu, celkem pět ukázek, což byla ve výsledku takřka třetina celého setlistu. Hrát písně, které fanoušci neznají, chce vždycky odvahu, a u známých kapel zvlášť. Bloc Party mají tu výhodu, že jejich frontmanem je šouman Kele Okereke, který to s publikem umí a ví, jak dav vyhecovat za každých okolností. Ale ano, pravda je, že největší mela se strhla při známých hitovkách. A to pořádná.

Headlineři dne Franz Ferdinand odstartovali starou známou The Dark Of The Matinee, hned nato ale odehráli první z novinek, a to echt. Skladba Scarlet Blue zde totiž zazněla naživo (údajně) vůbec poprvé, později Alex Kapranos a spol. představili ještě další tři nové kousky. Jak kapela skrze ně naznačuje, i na další desce hodlá pokračovat ve stylistice, kterou s nimi mají fanoušci spojenu. Rozpoznatelný rukopis je obvykle dobrá věc, ovšem britskou kytarovku po tříleté odmlce to může postavit do velmi těžké pozice. Nesuďme předčasně, ale na první poslech novinky nikterak nevyčnívaly. Což si ale neprotiřečí s tím, že jádro koncertu bylo postaveno na známých hitech, kterými Franz Ferdinand uspokojili.


Neodolal a s mobilem se vydal do lidí...

O nejpamátnější koncert pátečního večera se tedy nepostarali headlineři, ale možná trochu nečekaně francouzští M83. Nadšení ve stanu se podobalo tomu, jaké se o den dříve vytvořilo při koncertu Dry the River, nálada byla ale o to rozjetější, o co tanečnější je synthi-pop ve srovnání s indie-folkem. Vřelo to natolik, že v polovině singlu Midnigt City lídr Anthony Gonzalez neodolal a dokonce se s mobilem vydal do lidí natáčet si video. A pak poklekl na zem.
Takovou atmosféru mohl M83 závidět leckdo. Kam se hrabaly kinderrockové kapely ala The Maccabees nebo devadesátková elektronika Orbital. Ha, vsadil by český festival na tuto kartu? Nevsadil. Komu by dal přednost, to je asi jasné.
Konkurence na vedlejších scénách přitom nebyla slabá: hlavní stage okupovali švédští The Cardigans v polské premiéře a na World stage v tutéž dobu hráli Public Enemy.

Domácí hosté

V pátek se ale představilo také několik zajímavých domácích vystupujících. Dvojice UL/KR platí v posledních několika měsících za senzaci polské alternativní scény. Může za to jen něco málo přes dvacet minut trvající eponymní album mísící dream-pop, witch-house i experimentální elektroniku s útržkovitými, jistým způsobem minimalistickými polskými texty. Přestože UL/KR to sedne spíše v komornějším prostředí než ve velkém stanu, rozhodně se jedná o projekt, který si zaslouží pozornost.


A pak tady máme dvě zpěvačky. Katarzyně Nosowské se po dvaceti letech na scéně občas přezdívá „královna polské alternativy“. Je především zpěvačkou úspěšné kapely Hey, ale kromě toho vydává i sólová alba, nejnověji loni nazvané 8. V porovnání s tvorbou Hey sice její sólové počiny také v jádru staví na v zásadě popových písních, obalem jsou však o něco experimentálnější a po hudební stránce minimalističtější. Dominujícím prvkem je zde její výjimečný hlas a výpověď. Byl to hodně silný koncert, který nenechal na pochybách, že označení „královna“ je trefné.

O generaci mladší Julia Marcell je další z řady těch, co se na předloňském Open’eru představili v roli vycházející naděje a tentokrát se vrátili takřka jako hvězdy. Zatímco tehdy Julia představovala svůj debut, na němž se prezentovala sympatickým písničkářským popem, tentokrát přijela s novou deskou, která ji představuje spíše jako polskou odpověď na vlnu popových zpěvaček jako Marina & the Diamonds nebo Ellie Goulding. Že nejde o lokální záblesk svědčí i to, že její novinka vyšla u labelu německého alternativního festivalu Haldern Pop. Má zkrátka našlápnuto a je třeba podotknout, že zaslouženě.


Deštivý závěr

Program závěrečného dne byl poznamenán skoro hodinu trvající bouřkou, která se strhla ještě předtím, než stačili vystoupit první zahraniční hosté. Naštěstí to program poznamenalo jen několika zpožděními v začátcích koncertů.

Lotyšší Instrumenti, kteří pro tento rok uzavírali Talent Stage, sice ve své domovině platí za hvězdy, za hranicemi si ale své místo teprve postupně budují. Svým mixem synthipopu, rocku i experimentů s elektronikou zaujali na loňském debutu Tru, z něhož vybrali anglicky zpívané písně. Instrumenti staví na trochu výstřední image, která ale nezastírá samotnou hudební stránku. Mají hitové melodie i dobře odvedenou produkci, naživo se zpívající klávesák Shipsy a zpívající bubeník Reinsi nechali doprovodit i dechovou sekcí. No a snad díky tomu, že pod scénou převažovali lotyšští fanoušci, zazněla nakonec coby přídavek i mateřským jazykem zpívaná balada Zemeslodes, při které se všichni chytli kolem ramen a sborově zpívali. Docela magická chvíle.


Bez headlinera, ale...

Tou dobou už se ale na hlavní scéně chystal první z trojlístku coheadlinerů, jak o sobotním vyrovnaném bloku Mumford & Sons/The Mars Volta/The XX mluvil pořadatel Mikołaj Ziółkowski.

„Nazywamy się Mumford i Synowie,“ prohlásil Marcus Mumford, lídr britské indie-folkové kapely, která písničkářství vrátila punc stadionovosti. Ta byla tentokrát podtržena tím, že kapela vyfasovala večerní slot na hlavní scéně. Ano, Mumford & Sons jsou ztělesněním toho, že i písničkářství může být i pro masy. Na britské scéně se sice v poslední době vyrojila velká vlna kapel obdobného ražení, nikomu jinému se ale nepodařilo dostat se na takovouto úroveň. Uvidíme, jak to s nimi bude dál a jak se vypořádají se syndromem druhé desky, ze které ostatně také pár ukázek představili. Zatím to ale funguje a nic nenasvědčuje tomu, že by se na tom něco mělo změnit.


Co do pozice na plakátech nejsilnějšími, zato co do velikosti davu před scénou nejslabšími z nedělního trojlístku byli The Mars Volta. Že by se dalo v deset večer volně pohybovat po wavebreakeru, to Open’er jen tak nezažívá. O to víc si alespoň jejich nadpozemskou zvukovou smršť mohli užít ti, co se na texaskou formaci vydali. Je otázkou, zdali by nebylo lákavější, kdyby Omar Rodríguez-López a Cedric Bixler-Zavala namísto s Mars Volta přijeli se znovuobnovenými At The Drive-In, faktem ale je, že Mars Volta mají narozdíl od At The Drive-In čerstvě venku nové album. Zajímavostí setu byl mimochodem cover písně Broken English od písničkářky Marianne Faithfull.


Hlavní stage pro letošek uzavírali netradičně britští The XX, další z kapel, které se na festivalu představily v polské premiéře. Netradičně proto, že závěrečný slot zde býval tradičně vyhrazen taneční elektronice, ať už šlo o Deadmau5e, Fatboy Slima nebo Prodigy. The XX jsou oproti tomu skupinou, do jejíž hudby je třeba položit se. Nesmírná zima to sice nikterak neulehčovala, ale komu se povedlo se přes ni přenést, mohl být spokojen. Snad i to trojici pomohlo vytvořit atmosféru ještě o stupeň sevřenější a intimnější, než o dva dny dříve Bon Iverovi. O to lépe tak vynikly i nové písně z očekávané druhé desky.


A mezitím jinde...

Očekávání ale vzbuzovaly i koncerty, které se odehrávaly mezitím na dalších scénách. Aby ne, když byla na programu třeba britská písničkářka Natasha Khan alias Bat for Lashes nebo Američanka Janelle Monáe. Podařila se očekávání naplnit?

Popravdě, pokud to ve stanu, který má tak zvláštní auru, že atmosférou člověka pohltí i koncerty kapel, jimž jinak ani zdaleka neholduje, nezafunguje, nejspíš je něco špatně. U Bat for Lashes by člověk čekal sílu výpovědi a emoce, jenže ty jako kdyby zůstaly na desce. Ne, nebyl to špatný koncert, byl to jen úplně normální koncert.

Soul-popová zpěvačka Janelle Monáe si na World stage pro změnu připravila rozvernou estrádu. Pohrávala si s patosem, stále se ale držela v mezích soudnosti a vyhýbala se okázalým manýrům popových hvězdiček. Vlastně si vybrala to nejlepší, jí přišlo pod ruku. A dopadlo to dobře.


O absolutní závěr festivalu se postaral Coldair, původně boční lo-fi elektronický projekt Tobiase Bilińského z kapely Kyst, dnes regulérní folk-rocková kapela, která se pomalu stává známější než Kyst samotní. Pryč jsou doby, kdy Tobias vystupoval s laptopem. Tu a tam Coldair připomenul třeba tvorbu The National; nechyběly kytary, dechová sekce ani backvokály v podání Oliviera Heima, jinak kytaristy kapely Très.b, která se na festivalu představila o tři dny dříve. No a jako dvojice udělali definitivní tečku coverem Sufjana Stevense.

Resumé

Sečteno a podtrženo?  Open’er dodržel slovo a projednou nebyl o hvězdách z první ligy. Sám pořadatel Mikołaj Ziółkowski ostatně říká, že cílem nebylo trhat rekordy, ale s příchodem nové dekády nastolit nový směr. Povedlo se. Letošním ročníkem se totiž z hodně dobré akce stala výjimečná akce. Časy, kdy na Open’eru hrála Pink, jsou asi nenávratně pryč, ale schází to někomu? Cesta, po které se Ziółkowski a spol. vydali, je správná. Dokazuje, že se Open’er nebojí riskovat a že má ambici být něčím víc, než jen jedním z dlouhé řady festivalů lákajícím na stále se opakující line-upy.

Spousta kapel hrála v Polsku poprvé, spousta kapel představovala zatím nevydané písně. Fakt, že řada kapel zde hrála v polské premiéře, českého návštěvníka nejspíš nevytrhne, ve festivalové dramaturgii jde ale o poměrně podstatnou věc. Ano, takhle vypadá aktuální line-up velkého festivalu. Headlineři, pro které je důvod, žádné vycpávky a žádné kompromisy.

Heineken Open’er, Gdynia (PL) – letiště Kosakowo, 4. - 7. 7. 12