11.7.2012 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě

„Mnohem více umění, mnohem divadla, mnohem více kina a mnohem více alternativy,“ to po skončení loňského desátého ročníku Open’eru sliboval pořadatel Mikołaj Ziółkowski. A skutečně. Open’er vstoupil do druhé dekády s novými formami umění, ale i poměrně odvážným programem s papírově menšími headlinery, zato množstvím jedinečných okamžiků. Řekněte sami, troufl by si takový Hurricane nebo Sziget dát v osm večer na hlavní stage klasiku a za headlinera dne pasovat Bon Iver? Jistěže netroufl. Ostatně právě se Szigetem bývá Open’er nezřídka porovnáván. Zatímco ale maďarský festival svou dramaturgií čím dál tím více připomíná bezradného skomírajícího dinosaura, ten polksý kráčí vpřed.

Pravda, letos nenabídl hvězdy z extraligy, jako vloni Prince, Coldplay a The Strokes. Zato vsadil na pestrou skládanku současné hudební scény, kterou tvořili namátkou Bon Iver, Justice, Mumford and Sons, The Mars Volta, The xx nebo The Kills, nadto alternativní diva Björk či legendární veteráni New Order. A to je stále jen pár jmen z hlavní scény.

I Rákosníček by záviděl...

Během čtyř festivalových dnů si obloha s přímořskou Gdyní pohrávala. Pršelo, pařilo, bouřilo, pařilo, bouřilo, v jednu chvíli dokonce byla mlha, kterou by snad i Rákosníček záviděl. Živlem, který řekl poslední slovo, ale byla voda. V konečném součtu toho během čtyř festivalů dnů napršelo více, než je zde dlouhodobý průměr za celý červenec. Průtrž, která se spustila v noci před úvodním dnem a bez přestávky trvala až do podvečera, travnatý terén promáčela natolik, že jsme se s jejími následky vyrovnávali až do konce festivalu. Nejhůř dopadl festivalový kemp, kde by jakákoliv snaha o nápravu přišla marná. Bláto, bláto, bláto.


K hlavnímu areálu se dá říct snad jediné: díky za tu ohromnou otevřenou letištní plochu bez úzkých průchozích hrdel, která i sedmdesátitisícový dav spolehlivě rozptýlí tak, aby se bláto – samozřejmě mimo vstupů, kterými zákonitě musí projít každý - tvořilo co možná nejméně.

K nám nemíří, do Polska ano

Letošní Open’er byl stejně jako v předchozích letech čtyřdenní, namísto čtvrtka ale začal už ve středu. A hned u hlavních bodů úvodního večera se dá najít zajímavé pojítko: oba totiž měly být i hlavními body českých festivalů. Björk se měla původně představit na Colours of Ostrava, kam nakonec nevyráží po koncertních škrtech vynucených hlasovou indispozicí, a New Order měli headlineovat Prague City Festival, který skončil dříve, než ještě vůbec začal. Pro české fanoušky – a že jich nakonec navzdory konkurenci Rock for People i Pohody nebylo zrovna málo – jedinečná šance.

Polské vystoupení Islanďanky Björk bylo nakonec jedním z mála, které zpěvačka nezrušila. O co tedy Ostrava přišla? Koncert se točil v první řadě okolo loňské desky Biophilia, z podstatné části natočené pomocí iPadových aplikací. Tomu bylo vše podřízeno: zpěvačku nedoprovázela žádná velkolepá kapela, vystačila si s minimalistickou sestavou čítající elektroniku, bicí a obrovské varhany, které spolu s iPadovými vizuálně projekcemi dominovaly scéně. Co bylo početné, to byl sbor doprovodných vokalistech, jimiž se Björk obklopovala. Biophilia zazněla téměř celá. Osm z jejích deseti skladeb tvořilo polovinu setlistu, druhou tvořily citlivě vybrané písně, které po přearanžování náladově a atmosféricky zapadly do celku.
Zpěvačka sice během koncertu nebyla nijak zvlášť výřečná, přesto se okamžiky, kdy se snažila děkovat v polštině, řadí mezi ty roztomile památné. Třeba když se jí místo „dziękuję“ (děkuji) podařilo vyslovit „dziękujcie“ (děkujte) a dav jí na oplátku začal skutečně děkovat. Celkově vzato ale – a těžko soudit, do jaké míry se o to zasloužila zpěvaččina indispozice – jako kdyby mezi pódiem a publikem byla jakási bariéra, kterou se po celou nepodařilo odbourat.
Pro někoho to může být minus, je ale třeba uznat, že profesionálně by se chyby hledaly stěží. Tím spíš, že máme co do činění s předvedení něčeho nového člověkem, který si za posouvání hranic všednosti zaslouží respekt.


A zatímco Björk demonstrovala, jak se v hudbě dají posouvat hranice, živoucí legendy New Order vzápětí v kontrastu s tím odehrály set založený na nostalgii a vzpomínání. Nemyslím to ve zlém. Pravda je, že Bernard Sumner toho ve svých pětašedesáti ani zdaleka neuzpívá tolik jako za mlada. Už samo setkání s kapelou, která v 80. letech spoludefinovala novou vlnu, jejíž ozvěny se teď zásluhou nespočtu mladých kapel vrací, ale podtrhlo, jaký vliv z dnešního pohledu stará hudba stále má. Snad právě díky recyklacím zvuková stránka New Order svým způsobem nestárne, naopak si člověk pokládá otázku, kam se hrabe leckterá dnešní trendy synthi a electro kapela. Formace servírovala hit za hitem a párkrát zabrousila i do repertoáru svých předchůdců Joy Division. Během setu se dostalo na Isolation, přídavky pak díky Transmission a závěrečnému vrcholu Love Will Tear Us Apart byly ryze vzpomínkové. Jo, vidět a slyšet to v originále, nebo alespoň „originále“, za to stálo.


A co hlavnímu dvojbloku předcházelo? Zpěvačka Alison Mosshart už na Open’eru vystoupila předloni s Jackem Whitem a kapelou The Dead Weather, své domovské The Kills ale do Polska tentokrát přijela představit poprvé. Kdo Alison viděl s jakoukoliv kapelou, asi dá za pravdu, že jde o nezastavitelný živel s ohromných charismatem, který to s lidmi jednoduše umí. Spolu se svým parťákem Jamiem Hincem a čtveřicí bubeníků se zakrytými tvářemi to ale na hlavní scéně rozjeli nejen v duchu garážového rocku řízlého přístupným popem. Když došlo na baladu The Last Goodbye, nešlo si nevšimnout, že má Alison slzy nejenom na krajíčku. To jsou okamžiky, které boří jakékoliv bariéry.

Mezitím ve stanu...

Našli se i tací, co před Björk a New Order dali přednost Ting Tings a Orbital ve stanu. Mnohem zajímavější věci se ale na této scéně děly o nějakou tu hodinku dříve. Po dvou letech se do Gdyně vrátili američtí Yeasayer, aby předpremiérově představili na srpen chystanou desku Fragrant World, a to nejenom v několika ukázkách. Zasvětili jí dobré dvě třetiny setu. Bylo sice znát, že fanoušci novinky nemají naposlouchané, nicméně pokud bychom si Yeasayer představili jako neznámou kapelu a touto optikou na ni pohlédli, nové kousky by se mezi těmi staršími neztratily. Podstatný závěr je, že žádné zásadní kotrmelce se nekonaly a skupina pokračuje ve svých experimentech s popem a elektronikou, jak jsme byli zvyklí u předchozích nahrávek.

Opomenout nelze ani domácí indie-popaře Très.b, kapelu, jež za poslední roky šla strmě vzhůru. Ještě předloni zde hrála na malé Talent stage, letos se člověk při pohledu na pódium neubránil dojmu, že předním stojí opravdu velká kapela. Trojice okolo zpívající baskytaristky Misi Furtak je nyní, s čerstvou druhou deskou 40 Winks of Courage na kontě, spíše psychedeličtější než hravá, stále se ale drží sympatického alternativního popu a zůstává přístupná.


Poprvé i české kapely

Mimochodem, zmíněná Talent stage je něčím, o čem se českým kapelám na českých festivalech může leda tak zdát. Narozdíl od Česka, kde pokud si chce kapela zahrát na velkém festivalu, nezbývá jí, než si pomocí prémiových SMS odhlasovat polední slot, má Open’er jasný koncept, kde za výběrem kapel stojí lidi, kteří místní hudební podhoubí sledují. Marně bychom u nás hledali festival, který takovým způsobem podporuje vycházející kapely. A víte, co je největší paradox? Že letos jeden slot denně připadl kapelám ze zahraničí, z toho dvě byly z Česka.

Česká muzika na Open’eru zazněla vůbec poprvé, a to zásluhou skupin DVA a Pipes and Pints.
Folktroničtí DVA v Polsku hrají poměrně často a bylo to při jejich vystoupení patrné. Mimo toho, že Honza komunikoval v polštině, nezřídka návštěvníci písně znali. O den později hrající Pipes and Pints zase svým způsobem zpestřili záběr festivalu. Keltský punk není právě tím, co by na Open’eru mívalo silné zastoupení, a to našincům u nevybouřených návštěvníků hrálo do karet. Obě kapely tak Česko reprezentovaly se ctí a snad si zde i našly nové fanoušky.

Výjimečný čtvrtek

Hlavní čtvrteční program byl výjimečným nejen v kontextu letošního Open’eru, ale i v rámci celé jeho historie. Byl to večer, kterým dal festival jednoznačně najevo, že mu dramaturgická odvaha rozhodně nechybí a že nehodlá být jedním z řady homogenních velkých festivalů. Hlavní scénu otevírala z folklóru vycházející Kapela ze Wsi Warszawa, v osm večer následovala klasika v podání padesátičlenného orchestru AUKSO a jako zlatý hřeb se představil Bon Iver. A jedinečnost večera jen podtrhávala mlha, která se rozprostřela po celém areálu.


Orchestr AUKSO odehrál program složený z kompozic, které společně složili respektovaný polský skladatel Krzysztof Penderecki a britský hudebník Jonny Greenwood, jenž je světu znám především jako kytarista Radiohead. Účast britského muzikanta dopředu nebyla potvrzena ani vyvrácena, faktem bylo, že Radiohead měli v ten den na přejezdu z Itálie do Německa volný termín a menší oklika přes Gdyni se nejevila nereálně. Veškeré naděje však padly, když zhruba dva týdny před festivalem skupina po pádu scény v Torontu a smrti svého technika zrušila turné. Greenwoodovy kompozice dirigoval Marek Moś, o své vlastní se postaral sám Penderecki. Po Evropském kongresu kultury loni ve Wrocławi to bylo teprve podruhé, co skladby zazněly na živo. Mezi nimi z projekcí promlouvali oba protagonisté, kteří vzpomínali na své setkání, tak samo jako objasnili význam jednotlivých kompozic.
Pasovat do prime timeu na hlavní scénu klasiku je krok nezvyklý. V osm večer se něco takového zatím neodvážila ani taková slovenská Pohoda, kde má jinak klasická hudba své pevné místo. A respekt si zaslouží nejen pořadatelé za dramaturgickou odvahu, ale i orchestr, který se vydal do pro klasiku nezvyklého prostředí. Tohle je festivalové průkopnictví.


O další výjimečný koncert letošního ročníku se vzápětí postaral americký písničkář Justin Vernon se svým projektem Bon Iver. Že půjde o něco jedinečného, bylo jasné hned, když vstoupil na scénu a spustil skladbu Perth, otevírající loňské album Bon Iver, Bon Iver. Přestože Vernon vystoupil na velké scéně a za doprovodu početné kapely, podařilo mu vytvořit intimní atmosféru, kterou dokreslovalo přítmí a stage plná svíček. Stačilo se zaposlouchat a nechat se unášet. Nejde o stadionovou hudbu a něco obdobného se podaří jen málokomu.
Přestože v diskografii má Bon Iver jen dvě alba - Bon Iver, Bon Iver, díky níž letos získal Grammy v kategorii Objev roku, jinak zaznělo úplně celé -, role headlinera pátečního večera se chopil se ctí.


O noční dojezd se postarali ještě Justice. Výbornou alternativou jim však bylo na sousední World stage další písničkářství, tentokrát pro změnu ve veselejším pojetí. Folk-popové duo Paula i Karol, další z výrazných polských objevů poslední doby, srší nesmírně pozitivní energií, která v noční hodinu přišla vhod.

A to jsem ještě nezmínil podvečerní koncert dalšího objevu, folkových Dry the River. Zpočátku se kapela potýkala s technickými problémy a její nálada očividně nebyla právě nejlepší. Zaplněný stan pro takřka dvacet tisíc lidí a atmosféra, kterou fanoušci při polské premiéře těmto Britům vytvořili, se ale zasloužila o to, že nakonec šlo o jeden z nejpamátnějších koncertů letošního ročníku. Sama kapela nakonec neskrývala dojetí a přiznala, že šlo o největší koncert v její dosavadní kariéře.
Dry the River šli za poslední rok – pochválím se, že velkou budoucnost jsem jim věštil už loni po vystoupení na lotyšském Postituvus festivalu, což byl jejich první open air festival mimo domovskou Británii – strmě vzhůru a to by bylo, aby nešli ještě výš.