Heineken Open’er Festival, Gdynia (PL), 30. 6. – 3. 7. 11 (1. část)
8.7.2011 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
fotogalerie
Psát třetí rok po sobě o festivalu, který si nastavil vysokou dramaturgickou i organizační laťku a není ochoten ji snížit, už by mohlo zavánět stereotypem. Naštěstí se v hudebním rybníku rojí nové trendy, nové kapely a nové desky, přicházejí comebacky i jiná nečekaná překvapení. A naštěstí je polský Open’er festivalem, který neusíná na vavřínech. V kapse dvě vítězství v hlavní kategorii European Festival Awards, na čele programu Coldplay, Prince, The Strokes a Pulp a k tomu všemu navrch ještě kulaté jubileum. Očekávání od letošního ročníku byla velká.
Narozdíl od loňska nebo předloňska, kdy se celý festival odehrával při třicetistupňových pařácích, si tentokrát počasí poněkud zahrávalo. Slunečný čtvrtek vystřídala v pátek vichřice, ke které se později přidal postupně sílící déšť, a na jasnou oblohu si Gdynia musela počkat až do neděle. Úsilí, s jakým se s deštěm pral třeba takový Jarvis Cocker z Pulp, ale nemohlo nechat snad nikoho chladným. Jednou už jste promočeni na kost, tak o co jde? Snad jen tak vyprázdněné pláže přilehlého Baltského moře se během Open’eru běžně nevidí.
Nějak to vydržet...
Letošní ročník přinesl podle pořadatelů rekordní počet návštěvníků ze zahraničí. Nebylo složité si nepovšimnout ale ještě jedné zajímavosti. Snad právě díky výběru headlinerů se rozšířilo i věkové spektrum návštěvníků. Vůbec nezáleží na tom, kolik vám je, ani na tom, jestli jste hudebním intelektuálem nebo znáte pár singlů z rádia. Pozorovat takové fanoušky Coldplay, jak se během setu The National s cílem „nějak to vydržet a zabrat dobrý flek“ přesouvají do předních řad, aby nakonec stejně sami podlehli, může být mimochodem i docela dobrá zábava.
The National se u našich severních sousedů těší velmi slušné oblibě. Od jejich tamní premiéry na Off Festivalu uběhly ani ne dva roky, během kterých se do Polska vrátili ještě několikrát na samostatné, vždy vyprodané koncerty. Vystoupení před davem několika desítek tisíc lidí si očividně užívali. Nastalo i první větší davové šílenství, to když se frontman Matt Berninger při skladbě Terrible Love z loňské desky High Violet (ano, skutečně byla porušena tradice vážící se jinak k Mr. November) vydal jako neřízená střela do publika. Ač zvyklí na klubové hraní, zdá se, že by tihle američtí rockoví alternativci byli na stadionech jako doma.
Coldplay, welcome home!
„Coldplay, welcome home,“ hlásil transparent v první řadě během koncertu populárních britských pop-rockerů. A skutečně, jako kdyby alespoň na „półtora“ hodiny (no, jednoslovný výraz pro 1,5 by se nám v češtině taky hodil) byli v Gdyni doma. Coldplay si hned do intra dali ohňostroj a odpálili tak svůj první polský koncert, který se nesl jednoduše ve znamení euforie. „Díky, že jste počkali,“ prohlásil frontman Chris Martin. Kapela, která stála na festivalových plakátech na prvním místě, odehrála za doprovodu nadšeného sborového zpěvu de facto všechny své velké hity, skladby, které se během uplynulé dekády staly hymnami. Pár novinek Martin okomentoval prostě: „Neznáte je, ale brzy budou vašimi oblíbenými.“ Zda se jeho předpověď naplní, to ukáže teprve čas, ovšem alespoň v koncertním provedení se mezi starou klasikou neztratily.
Překvapení ve stanu
Jestliže program na hlavní scéně byl sázkou na jistotu, o to větší překvapení skýtala stanová stage. Z domácí scény si zaslouží vyzdvihnout debutující zpěvačka Marcelina (mimochodem rodačka z nám blízkého Polského Těšína), která přinesla zajímavou fúzi r’n’b a folku zabalenou do líbivého popového obalu, nikterak prvoplánově se vtírajícího pod kůži.
Dobrá koncertní kapela se vyklubala z britských Two Door Cinema Club. Zaujali ani ne tak s nespočtem dalších ostrovních kytarovek zaměnitelnou tvorbou, jako nasazením, s jakým se do vystoupení pustili. Nezklamal ani Kanaďan Dan Snaith se svými Caribou, pojímajíce první půlku setu vystavěnou na rytmických experimentech, aby nakonec celý stan plynule proměnil ve velkou noční diskotéku.
O jeden z nejlepších momentů úvodního dne se ale postaral čtyřiadvacetiletý Skot Paolo Nutini. Má v sobě kus rockového rebela i kus heartbreakera, pohrává si s klasickým rockem, bluesem, jazzem, ska i písničkářstvím. A teď si představte, jak asi v takovém provedení může znít původně synthipopová Time to Pretend od MGMT. Talent se prostě pozná.
Polský export?
Velké festivaly s mezinárodní účastí návštěvníků i kapel skýtají výborný prostor pro konfrontaci domácí a zahraniční scény a co je podstatné, při dobře nastavené dramaturgii i pro představení zajímavých lokálních kapel mezinárodnímu publiku. Za jedny z aspirantů na titul vývozního artiklu můžeme označit indie-folkaře Twilite, jenž zahajovali sobotní program ve stanu. Na první pohled mohou připomenout norské Kings of Convenience. Hlavní společné znaky? Dva písničkáři příležitostně obklopení dalšími muzikanty a melancholická nálada. Na to, aby je člověk označil za revival, ale mají moc velké charisma. Pokud vás Erlend a Eirik berou, určitě zkuste dát Twilite šanci.
Spousta zajímavého byla v pátek večer k vidění také pod otevřeným nebem. Schválně, už jste někdy viděli, jak prší vodorovně? Zdá se, že když se spojí vichřice a přívalový déšť, není nic nemožné. Předčasně svůj koncert na hlavní scéně musela ukončit zpěvačka Brodka, jejíž kapele díky tomuto unikátnímu stylu deště napršelo do aparatury. Mike Skinner, který měl se svými The Streets v tomto čase původně hrát, si zkrátka umí dobře naplánovat termín porodu.
Ještě nikdy jsem během koncertu nebyl tak promoklý...
Naštěstí nic neohrozilo vystoupení headlinerů dne, britských Pulp. Zatímco reakce na jejich comebackové koncerty většinou opěvují formu kapely, tento koncert se do historie zapíše v trochu jiném světle. „Ještě nikdy jsem během koncertu nebyl tak promoklý,“ nechal se slyšet zpěvák Jarvis Cocker a jako by se nic nedělo pokračoval ve své krasojízdě. Byl to déšť, který koncert Pulp povýšil na jedinečný okamžik, na který se bude asi ještě dlouho vzpomínat. Déšť nedéšť, verva, s jakou poletoval po pódiu, byla obdivuhodná. Jako kdyby ho přírodní živly ještě víc hecovaly. A u fanoušků to nezůstalo bez odezvy.
Komu to nebylo málo, mohl v zápětí pokračovat ještě s Foals. Bez zbytečných řečí a gest, sázejíce song za songem, vytvořili takřka hypnotickou atmosféru. Nebylo jednoduché se do ní po několika hodinách stále se neumoudřujícího počasí ponořit, ale kdo to zvládl, nelitoval. Fungovalo to.
Rozmar počasí nahrál nečekaný dav indie-rockerům British Sea Power, třebaže většina přítomných měla starosti spíše to, zda náhodou neustává déšť, než co se děje na pódiu. Co do projevu jsou kapelou dosti introvertní; o to větším kontrastem je pak větvemi stromů vyzdobená, možná až pateticky působící scéna. Jakkoliv ale hráli pro menšinu přítomných, ty, kteří věděli, co čeho jdou, neměli čím zklamat. Jedním z vrcholů se nakonec k závěru ukázala videoprojekcí doprovozená instrumentálka ze sountracku k němému filmu Man of Aran, ve které se de facto popová kapela posunula až někam k hranici post-rocku.
Youssou N’dour v rytmu reggae
Dav před World stage se zase pokoušel rozehřát senegalský zpěvák Youssou N’dour se svou více jak desetičlennou kapelou. Byť nosníkem jeho muziky je tradiční východoafrická world music, s klidným srdcem jej můžeme označit za hudebního světoběžníka. Nebojí se „západního“ pojetí rocku, soulu ani reggae, v jehož rytmech se po vzoru nejnovější desky Dakar - Kingston odehrála podstatná část koncertu. Nakonec tak došlo i na poctu Bobu Marleymu nebo netradiční pojetí největšího hitu Seven Seconds. Colours of Ostrava rozhodně mají po zrušení jeho koncertu čeho litovat.
Krásná i krutá. Taková tedy první půlka festivalu. Ve druhé části shrneme sobotu, na kterou připadly festivalové narozeniny a koncert Prince, a závěrečnou neděli, jejímiž hvězdami byli The Strokes.
Heineken Open'er, Gdynia (PL) – letiště Kosakowo, 30. 6. - 3. 7. 11
Fotogalerie:
fotogalerie
Psát třetí rok po sobě o festivalu, který si nastavil vysokou dramaturgickou i organizační laťku a není ochoten ji snížit, už by mohlo zavánět stereotypem. Naštěstí se v hudebním rybníku rojí nové trendy, nové kapely a nové desky, přicházejí comebacky i jiná nečekaná překvapení. A naštěstí je polský Open’er festivalem, který neusíná na vavřínech. V kapse dvě vítězství v hlavní kategorii European Festival Awards, na čele programu Coldplay, Prince, The Strokes a Pulp a k tomu všemu navrch ještě kulaté jubileum. Očekávání od letošního ročníku byla velká.
Narozdíl od loňska nebo předloňska, kdy se celý festival odehrával při třicetistupňových pařácích, si tentokrát počasí poněkud zahrávalo. Slunečný čtvrtek vystřídala v pátek vichřice, ke které se později přidal postupně sílící déšť, a na jasnou oblohu si Gdynia musela počkat až do neděle. Úsilí, s jakým se s deštěm pral třeba takový Jarvis Cocker z Pulp, ale nemohlo nechat snad nikoho chladným. Jednou už jste promočeni na kost, tak o co jde? Snad jen tak vyprázdněné pláže přilehlého Baltského moře se během Open’eru běžně nevidí.
Nějak to vydržet...
Letošní ročník přinesl podle pořadatelů rekordní počet návštěvníků ze zahraničí. Nebylo složité si nepovšimnout ale ještě jedné zajímavosti. Snad právě díky výběru headlinerů se rozšířilo i věkové spektrum návštěvníků. Vůbec nezáleží na tom, kolik vám je, ani na tom, jestli jste hudebním intelektuálem nebo znáte pár singlů z rádia. Pozorovat takové fanoušky Coldplay, jak se během setu The National s cílem „nějak to vydržet a zabrat dobrý flek“ přesouvají do předních řad, aby nakonec stejně sami podlehli, může být mimochodem i docela dobrá zábava.
The National se u našich severních sousedů těší velmi slušné oblibě. Od jejich tamní premiéry na Off Festivalu uběhly ani ne dva roky, během kterých se do Polska vrátili ještě několikrát na samostatné, vždy vyprodané koncerty. Vystoupení před davem několika desítek tisíc lidí si očividně užívali. Nastalo i první větší davové šílenství, to když se frontman Matt Berninger při skladbě Terrible Love z loňské desky High Violet (ano, skutečně byla porušena tradice vážící se jinak k Mr. November) vydal jako neřízená střela do publika. Ač zvyklí na klubové hraní, zdá se, že by tihle američtí rockoví alternativci byli na stadionech jako doma.
Coldplay, welcome home!
„Coldplay, welcome home,“ hlásil transparent v první řadě během koncertu populárních britských pop-rockerů. A skutečně, jako kdyby alespoň na „półtora“ hodiny (no, jednoslovný výraz pro 1,5 by se nám v češtině taky hodil) byli v Gdyni doma. Coldplay si hned do intra dali ohňostroj a odpálili tak svůj první polský koncert, který se nesl jednoduše ve znamení euforie. „Díky, že jste počkali,“ prohlásil frontman Chris Martin. Kapela, která stála na festivalových plakátech na prvním místě, odehrála za doprovodu nadšeného sborového zpěvu de facto všechny své velké hity, skladby, které se během uplynulé dekády staly hymnami. Pár novinek Martin okomentoval prostě: „Neznáte je, ale brzy budou vašimi oblíbenými.“ Zda se jeho předpověď naplní, to ukáže teprve čas, ovšem alespoň v koncertním provedení se mezi starou klasikou neztratily.
Překvapení ve stanu
Jestliže program na hlavní scéně byl sázkou na jistotu, o to větší překvapení skýtala stanová stage. Z domácí scény si zaslouží vyzdvihnout debutující zpěvačka Marcelina (mimochodem rodačka z nám blízkého Polského Těšína), která přinesla zajímavou fúzi r’n’b a folku zabalenou do líbivého popového obalu, nikterak prvoplánově se vtírajícího pod kůži.
Dobrá koncertní kapela se vyklubala z britských Two Door Cinema Club. Zaujali ani ne tak s nespočtem dalších ostrovních kytarovek zaměnitelnou tvorbou, jako nasazením, s jakým se do vystoupení pustili. Nezklamal ani Kanaďan Dan Snaith se svými Caribou, pojímajíce první půlku setu vystavěnou na rytmických experimentech, aby nakonec celý stan plynule proměnil ve velkou noční diskotéku.
O jeden z nejlepších momentů úvodního dne se ale postaral čtyřiadvacetiletý Skot Paolo Nutini. Má v sobě kus rockového rebela i kus heartbreakera, pohrává si s klasickým rockem, bluesem, jazzem, ska i písničkářstvím. A teď si představte, jak asi v takovém provedení může znít původně synthipopová Time to Pretend od MGMT. Talent se prostě pozná.
Polský export?
Velké festivaly s mezinárodní účastí návštěvníků i kapel skýtají výborný prostor pro konfrontaci domácí a zahraniční scény a co je podstatné, při dobře nastavené dramaturgii i pro představení zajímavých lokálních kapel mezinárodnímu publiku. Za jedny z aspirantů na titul vývozního artiklu můžeme označit indie-folkaře Twilite, jenž zahajovali sobotní program ve stanu. Na první pohled mohou připomenout norské Kings of Convenience. Hlavní společné znaky? Dva písničkáři příležitostně obklopení dalšími muzikanty a melancholická nálada. Na to, aby je člověk označil za revival, ale mají moc velké charisma. Pokud vás Erlend a Eirik berou, určitě zkuste dát Twilite šanci.
Spousta zajímavého byla v pátek večer k vidění také pod otevřeným nebem. Schválně, už jste někdy viděli, jak prší vodorovně? Zdá se, že když se spojí vichřice a přívalový déšť, není nic nemožné. Předčasně svůj koncert na hlavní scéně musela ukončit zpěvačka Brodka, jejíž kapele díky tomuto unikátnímu stylu deště napršelo do aparatury. Mike Skinner, který měl se svými The Streets v tomto čase původně hrát, si zkrátka umí dobře naplánovat termín porodu.
Ještě nikdy jsem během koncertu nebyl tak promoklý...
Naštěstí nic neohrozilo vystoupení headlinerů dne, britských Pulp. Zatímco reakce na jejich comebackové koncerty většinou opěvují formu kapely, tento koncert se do historie zapíše v trochu jiném světle. „Ještě nikdy jsem během koncertu nebyl tak promoklý,“ nechal se slyšet zpěvák Jarvis Cocker a jako by se nic nedělo pokračoval ve své krasojízdě. Byl to déšť, který koncert Pulp povýšil na jedinečný okamžik, na který se bude asi ještě dlouho vzpomínat. Déšť nedéšť, verva, s jakou poletoval po pódiu, byla obdivuhodná. Jako kdyby ho přírodní živly ještě víc hecovaly. A u fanoušků to nezůstalo bez odezvy.
Komu to nebylo málo, mohl v zápětí pokračovat ještě s Foals. Bez zbytečných řečí a gest, sázejíce song za songem, vytvořili takřka hypnotickou atmosféru. Nebylo jednoduché se do ní po několika hodinách stále se neumoudřujícího počasí ponořit, ale kdo to zvládl, nelitoval. Fungovalo to.
Rozmar počasí nahrál nečekaný dav indie-rockerům British Sea Power, třebaže většina přítomných měla starosti spíše to, zda náhodou neustává déšť, než co se děje na pódiu. Co do projevu jsou kapelou dosti introvertní; o to větším kontrastem je pak větvemi stromů vyzdobená, možná až pateticky působící scéna. Jakkoliv ale hráli pro menšinu přítomných, ty, kteří věděli, co čeho jdou, neměli čím zklamat. Jedním z vrcholů se nakonec k závěru ukázala videoprojekcí doprovozená instrumentálka ze sountracku k němému filmu Man of Aran, ve které se de facto popová kapela posunula až někam k hranici post-rocku.
Youssou N’dour v rytmu reggae
Dav před World stage se zase pokoušel rozehřát senegalský zpěvák Youssou N’dour se svou více jak desetičlennou kapelou. Byť nosníkem jeho muziky je tradiční východoafrická world music, s klidným srdcem jej můžeme označit za hudebního světoběžníka. Nebojí se „západního“ pojetí rocku, soulu ani reggae, v jehož rytmech se po vzoru nejnovější desky Dakar - Kingston odehrála podstatná část koncertu. Nakonec tak došlo i na poctu Bobu Marleymu nebo netradiční pojetí největšího hitu Seven Seconds. Colours of Ostrava rozhodně mají po zrušení jeho koncertu čeho litovat.
Krásná i krutá. Taková tedy první půlka festivalu. Ve druhé části shrneme sobotu, na kterou připadly festivalové narozeniny a koncert Prince, a závěrečnou neděli, jejímiž hvězdami byli The Strokes.
Heineken Open'er, Gdynia (PL) – letiště Kosakowo, 30. 6. - 3. 7. 11
Fotogalerie:
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Heineken-Opener-Festival-Gdynia-PL-30-6-3-7-11-1-cast~08~cervenec~2011/
Komentáře
&;
