Frequency Festival, St. Pölten (AT), 20. - 22. 8. 09
31.8.2009 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Malebné údolí, okolo nádherné horské panorama, širé zelené louky, pasoucí se kozy, krávy... Prostě Frequency. Jenže má to jeden háček: jen do minulého roku. Dobrovolně se vzdát nejlepšího festivalového areálu, jaký si jen můžete představit, chce hodně odvahy. V Rakousku ji našli a po sedmi letech strávených na závodním okruhu Salzburgring přesunuli svůj největší festival do St. Pöltenu, padesátitisícového města v půli cesty mezi Vídní a Lincem. Prý proto, že je tam vybudovaná infrastruktura a festival tak lze uspořádat s nižšími náklady a udržet přitom příznivou cenu vstupenek.
Jak tedy vypadalo Frequency s přívlastkem 2009? Inu, hory nahradila nejvytíženější rakouská dálnice, louky velkoobchodní sklady a dobytek děti hrající si před místními paneláky. Vznešenější název než Green Park by pro takový areál nevymysleli snad ani u nás. Paradoxem bylo, že měl nový areál o deset tisíc návštěvníků nižší (čti čtyřicetitisícovou) kapacitu, než tomu bylo v Salzburgu. A to s sebou ruku v ruce neslo další přítěž. Právě snaha rozmělnit davy zřejmě byla i důvodem, proč koncerty na dvojici hlavních scén začínaly takřka v totožných časech. Ale co, festival je za námi, s ním i koncerty Radiohead, Kasabian, Bloc Party, Prodigy a mnohých dalších, tak se za tím vším pojďme ohlédnout.
Žabomyší souboj o vrchol na žebříčku směšnosti
Jako kdyby se program festivalu s tím, jak se rok od roku rozrůstá, rozmělňoval. Stačí zavzpomínat třeba na památný rok 2006, kdy byl na odpoledním programu třeba trojblok tehdy vycházejících Editors, Arctic Monkeys a Kaiser Chiefs. Letos byla jedinou kapelou úvodního odpoledne, která se dala jakž takž zařadit do kategorie kytarových objevů, skotská čtveřice Glasvegas. Ovšem jen do té doby, než vystoupila na pódium. Když si vyhledáte akordy, vyjedou vám opakující se vybrnkávačky dvou, tří tónu, do toho sem tam nějaký jednoduchý riff. To se zefektuje, navazbí a zafunguje. Zní to jednoduše? Ne pro Glasvegas, kteří těch svých pár tónu na živo zahrát nezvládají. Lépe na tom není ani frontman James Allan, neschopný uzpívat to, co si sám složil, natož coververzi Everybody's Got to Learn Sometime od The Corgis (můžete znát i v podání Becka a řady dalších). Vrchol nesoudnosti, hned takhle zezačátku.
Ani následní Jet sice do St. Pöltenu nepřivezli nic převratného, alespoň se ale nezapojovali do žabomyších soubojů o místo na vrcholu žebříčku směšnosti (které nakonec stejně uhájili Ting Tings). Ne vždycky je třeba hledat umění, leckdy ke štěstí stačí i klasická přímočará kytarovka. Nic Cester, který má mimochodem kukuč alá Pete Doherty na absťáku, a spol. jednoduše pobavili. Jako zjevení zato působilo dívčí trio An Experiment on a Bird in the Air Pump, které předvedlo, že i post-punk se dá dělat bez kytar, jen s dvěma baskytarami, perkusemi a mikrofonem.
Úderné funky spodky, na to kytary a elektronika. Není to neobvyklá kombinace, jenže jen málokdo se s ní dokáže vypořádat tak svérázně a se ctí, jako britští Kasabian. Z rozmanitého výběru surovin volí jen ty nejlepší a z recyklovaných materiálů tvoří zboží první jakosti, které na koncertě nechají zkrystalizovat. Nálepku rebelů nosí s hrdostí. Celé to vlastně bylo tak vyumělkované, až to působilo přirozeně. A nejen to, taky suverénně a přesvědčivě. S čistým svědomím lze konstatovat, že šlo o vrchol úvodního dne.
Ten druhý se v St. Pöltenu nesl hlavně v očekávání hlavních headlinerů, Radiohead, kteří se na hlavní scéně zjevili už v poledne, aby si střihli hodinovou zvukovou zkoušku. Stačilo mít po ruce sebeprimitivnější zařízení, kterým se dá pořídit fotka, a hned u vás byla všudypřítomná, rázně zasahující ochranka. Do jejich koncertu ale zbývalo ještě deset hodin. A ty byly shodou okolností vyplněny krom jiných hned několika písničkáři či písničkářkami se svými kapelami.
Písničkářství na čtvrtou
Když na scéně zjevil talentovaný Izraelec Asaf Avidan a sám, za doprovodu akustické kytary spustil svým specificky zabarveným hlasem poklidnou baladu, těžko se dalo předvídat, jaká smršť přijde hned s druhou skladbou. Jakmile jej totiž přišla podpořit jeho kapela The Mojos, romantika byla tu tam a z pódia se valil rozjetý pop-rock’n’roll, stále přitom vycházející z písničkářských kořenů. To Belgičan Milow přivezl tak slaďoulinký popíček, že vidět ho Marek Ztracený, začal by denně pít tři litry kakaa. Heather Nova z Bermudských ostrovů pro změnu potěšila fanoušky Sheryl Crow a jí podobných zpěvaček. Přivezla přesně to, čemu by za oceánem řekli čistokrevné country, jenže mnohem úspěšnější, než kdekoliv jinde, je v německy mluvících zemích, a tak se tomu říká pop-rock. Nicméně příjemný. O generaci mladší irská sympaťačka Wallis Bird pak navázala na tradici popových písničkářek, nezapřela v sobě vlivy irského folku ani country a nenajít si o ní něco víc, ani náhodou by při tom člověka nenapadlo, že prsty na levé ruce, kterou rozeznívá struny, jí v dětství amputovala sekačka na trávu. Důkaz toho, že když tě něco baví a jdeš si za svým cílem, můžeš toho dokázat spoustu, překážky nepřekážky.
Jako fakt můžeme prohlásit, že někteří britští novináři se definitivně pomátli, když zpěvačku Little Boots začátkem roku vynesli na vrchol žebříčku Sound of 2009, který každoročně předpovídá, kdo z vycházejících objevů v hudebním světě prorazí. Letos se naštěstí netrefili, neb i trendaři mají holt víc vkusu, než by člověk tipl. Little Boots představuje reinkarnaci 90’s eurodisca toho nejtěžšího kalibru. Rozdíl je jediný: po pódiu neposkakuje čtveřice, pětice rádoby zpívajících tanečníků, ale jedna podbízející se zpěvačka, která má za zády bubeníka a klávesáka. Inu, co čekat od někoho, kdo za své vlivy označí sebranku Pink Floyd, Britney Spears, Human League a Miley Cyrus (to je když tak taková šestnáctka z jednoho dětského sitcomu, pokud nevíte). Bylo to vyloženě nevkusné, každopádně ve Filteru by se to mohlo líbit.
Disco 2009
Jarvis Cocker se buď úplně zbláznil, nebo má tak geniální smysl pro humor, že nejde poznat, že se nezbláznil. Buď jak buď, jeho ironické přednášky, které si neodpustil v žádné z pauz mezi písněmi, pobavily. Korunu tomu nasadil, když závěrečnou skladbu uvedl příběhem o tom, jak se člověk ve tři ráno může cítit na diskotéce, když se mu někdo zalíbí. Lepší představení You're In My Eyes (Discosong) dostat nemohla. Co z toho, že dobrých 90 procent publika čekalo jenom na hitovky Pulp, kterých se stejně nedočkalo.
To jiný koncert hity sliboval už předem. Marc Almond si své jméno vydobyl v 80. letech coby zpěvák Soft Cell a právě jejich repertoár měl se svými spoluhráči předvést. To se dalo vyložit ledajak, ze skeptického úhlu třeba na způsob „nic od toho nečekej a když už, tak nanejvýš sebeparodii.“ O to většího překvapení se těm několika desítkám přítomných, zato skvěle se bavících, dostalo. Zapomeňte na synťáky; za ty zaskočila trojice dechařek a téměř všechno se hrálo na živo. Skladby Soft Cell (sem tam proložené ukázkami z Almondovy sólové dráhy včetně novinek z připravované desky) dostaly takřka kabaretní kabáty a sám Almond, i přes nízkou návštěvu evidentně nadšený z atmosféry, leckdy neměl daleko k šansoniérovi. Těžko říct, kde ho vyhrabali, každopádně se postaral o jeden z nejsilnějších koncertů celého festivalu.
Bloc Party sami o sobě znějí stále svým způsobem nadčasově. Vždycky překvapí něčím, co nenásilně naroubují na svou jinak klasickou stavbu písní, kde – a to si klidně přiznejme – opakují tytéž postupy a jsou předvídatelní. Není třeba vykládat si to negativně. Jejich agresivní, přitom učesané kytary, skvěle působí i na živo, kde londýnští dokáží rozjet pěknou party. Veškerou iniciativu na sebe bere frontman Kele Okereke. Má charisma, dokáže vyhecovat dav a současně si udržet důstojnost a nepůsobit pateticky. Úsměvná byla v tomto případě jediná věc, a sice že kapela, která naříká, že nemůže najít „toho pravého“ vydavatele své další desky, předskakovala kapele, která si svou hudbu šíří vlastními cestami. Jinými slovy:
... dostáváme se k Radiohead
První z pouhých pěti koncertů Radiohead v letošní sezóně a vůbec první koncert Radiohead v Rakousku dokázal, že i ze skromnosti se dá uvařit bouře zázraků. Byl to vůbec koncert plný kontrastů: odstup si udržující a přitom stále přátelským dojmem působící kapela, velkolepá produkce a přitom stále intimní atmosféra, střídmé a přitom doslova hypnotizující vystoupení. Radiohead překračují hranice vytyčené zavedenými postupy, a to nejen hudebně, stejně tak i celkovým konceptem živého vystoupení. Nenaservírují to, co od nich masa žádá, tedy smrť hitů. Ignorují kompromisy, hrají si tu svou a buď je přijmete, nebo ne. Ale vyčíst, že věci dělají tak, aby se za ně mohli stoprocentně postavit, by jim mohl leda ignorant. Snad posledním klišé, které ještě nestačili odbourat, zůstávají naplánované „přídavky“.
Po dvou slunečných dnech došlo v sobotu na déšť, který zprvu mnohé přiměl k rozhodnutí zůstat ve stanu, na což doplatily hlavně odpolední kapely. Americké Port O’Brien jsme mohli před časem zažít v intimním prostředí pražské Sedmičky, kde jejich folk-rock zafungoval výborně. Nad očekávání se vypořádali s velkou festivalovou scénou a nejen to. Do kapsy hravě strčili všechny ty odpolední revivaly Anti-Flag, bytostně přesvědčené, že z jejich hudby znuděně posedávající lidi nakopnou podbízejícími se výkřiky („háááááááj frykuensýýýýý, hauárjůfýýýýliiiiiiiig? Aaaaaaaaajuona siii jorheeeeeeends...“). To je tak, když ne neznámá, leč stále nezávislá klubová kapela přijede na velký festival. Zaujme upřímností, v tomto případě i jinakostí, a žádná hesla nemá zapotřebí.
Dvojice na čtvrtou
Netrvalo ale dlouho a se svým kolovrátkovitým electro-popem přišli švédští The Sounds, jejichž jediným štěstím byla silná koncentrace už v těchto odpoledních hodinách alkoholem opojených lidí.
Infantilní Elektrik Kezy Mezy z Německa mezitím spojovali glam-rock s elektronikou a nebýt jejich komicky působící snahy - vizuální i komunikativní – vyčnívat, mohli by zanechat i příjemný dojem. Á propos, Elektrik Kezy Mezy byli na halové Weekender scéně první a zdaleka ne poslední hudební dvojicí sobotního programu. Údernou fúzi hardcore, hard-rocku a metalu předvedli v sestavě s kytarou a bicími kalifornští Middle Class Rut a ve dvou se představili i jinak tříčlenní electro-rockoví experimentátoři Pivot. Nepřijel laptop a sytetizátory obsluhující Dave Miller a bratři Pikeovi si tak místy vypomohli samplem, místy vokálem, místy spoléhali jen na svoje nástroje. Pro ty, kdo Pivot viděli v kompletní sestavě (šance byla třeba koncem dubna v Brně a Praze), byla dvojčlenná forma kapely sice značně okleštěná, stále ovšem soběstačná, takřka freak-folková, s mnohem výrazněji se prosazující rytmikou. Co by si mnozí jiní bez laptopu počali?
Klasickým rockem odkojení belgičtí teenageři The Black Box Revelation, seč už před měsíci platili rockovou senzaci, jdou stále nahoru. Leckteré kousky z předloňského debutu upravili tu do syrovějších, tam naopak do efekty zabarvených podob a nadto zahráli i pětici nových, ještě oldschoolovějších skladeb. Slova „chceme, aby zněla agresivněji a aby starou hudbu připomínala ještě víc, než ta první,“ která směrem k druhé desce před časem pronesl kytarista Jan v našem rozhovoru, se tak zřejmě naplní beze zbytku.
Editors editují
Když Editors prohlásili, že jejich nová deska bude bez kytar, člověk netušil, zda-li to myslí vážně, nebo jako žert. Odpověď dali hned po nástupu na pódium, kdy spustili první z nových skladeb. Chris Urbanowicz se namísto kytary chopil synťáku a vyluzoval z něj atmosféru osmdesátých let navozující zvuky. Editors se vzdali jednoho ze dvou poznávacích znaků, zato ale dali více než kdy dříve vyniknout tomu druhému, jímž je bezpochyby vokál Toma Smithe. Že kapelu charakterizuje, bylo patrné vždy, do jaké míry tak tomu je, ovšem nikdy tak výrazně. Přesto byly novinky ve srovnání se starší tvorbou publikem přijaty celkem vlažně.
Švédští Mado Diao se naopak nenechali zlákat k hudebním posunům, se svým materiálem si pohráli a předvedli jej mimo jiné za podpory doprovodných vokalistek. Jakkoliv se ale v německy mluvících zemích silně populární kytarová pětice snažila stvořit pompézní šou, ve finále se ne a ne zbavit dojmu, že to celé působilo dosti strojeně, nepřirozeně.
„Where’s the fucking Salzburg?,“ hecovali svět agilně obrážející The Prodigy v St. Pöltenu. Tak agilně obrážející, že už ani nestačí vnímat, kde jsou. Kluci pouťoví byli sázkou na jistotu a svou roli splnili. A přestože v programu byli poslední kapelou festivalu, minimálně jedno prvenství jim upřít nelze: nikdo jiný během jediného koncertu nezopakoval čtyřiaosmdesátkrát (bereme-li v potaz průměrný počet 6 připadající na jednu píseň, jichž bylo 14) tutéž frázi: „All my people...“ To už je na zápis do Guinesovky, ne?
Zúčtování...
Organizačně takřka všechno šlapalo bezproblémově a našel-li se nedostatek (často byly slyšet třeba nářky na přeplněný kemp), pak souvisel s neprověřeností nového areálu. Frequency Festival nabídl lákavý program a zejména headlinery vybral s vkusem. Bohužel jej ale městské prostředí připravilo o jeho ducha. O ducha, jehož přítomnost si holt člověk uvědomí až s odstupem. I taková může být cena za úsporu nákladů. Co si budeme povídat, nejeden by si nějakých těch deset, patnáct Eur s radostí připlatil, aby panorama namísto dálnice tvořily hory. A kdyby nechtěl Hans a Franz, šel by do toho Dieter a Jürgen, na které se lístky nezbyly, neboť byly vyprodány. Nedá se svítit, Frequency se atmosférou definitivně přiblížilo megalomanským akcím alá Rock im Park a jediným důvodem vyrazit na něj budiž soupiska headlinerů.
FM4 Frequency Festival, St. Pölten (AT) – VAZ/Green Park, 20. – 22. 8. 09
Malebné údolí, okolo nádherné horské panorama, širé zelené louky, pasoucí se kozy, krávy... Prostě Frequency. Jenže má to jeden háček: jen do minulého roku. Dobrovolně se vzdát nejlepšího festivalového areálu, jaký si jen můžete představit, chce hodně odvahy. V Rakousku ji našli a po sedmi letech strávených na závodním okruhu Salzburgring přesunuli svůj největší festival do St. Pöltenu, padesátitisícového města v půli cesty mezi Vídní a Lincem. Prý proto, že je tam vybudovaná infrastruktura a festival tak lze uspořádat s nižšími náklady a udržet přitom příznivou cenu vstupenek.
Jak tedy vypadalo Frequency s přívlastkem 2009? Inu, hory nahradila nejvytíženější rakouská dálnice, louky velkoobchodní sklady a dobytek děti hrající si před místními paneláky. Vznešenější název než Green Park by pro takový areál nevymysleli snad ani u nás. Paradoxem bylo, že měl nový areál o deset tisíc návštěvníků nižší (čti čtyřicetitisícovou) kapacitu, než tomu bylo v Salzburgu. A to s sebou ruku v ruce neslo další přítěž. Právě snaha rozmělnit davy zřejmě byla i důvodem, proč koncerty na dvojici hlavních scén začínaly takřka v totožných časech. Ale co, festival je za námi, s ním i koncerty Radiohead, Kasabian, Bloc Party, Prodigy a mnohých dalších, tak se za tím vším pojďme ohlédnout.
Žabomyší souboj o vrchol na žebříčku směšnosti
Jako kdyby se program festivalu s tím, jak se rok od roku rozrůstá, rozmělňoval. Stačí zavzpomínat třeba na památný rok 2006, kdy byl na odpoledním programu třeba trojblok tehdy vycházejících Editors, Arctic Monkeys a Kaiser Chiefs. Letos byla jedinou kapelou úvodního odpoledne, která se dala jakž takž zařadit do kategorie kytarových objevů, skotská čtveřice Glasvegas. Ovšem jen do té doby, než vystoupila na pódium. Když si vyhledáte akordy, vyjedou vám opakující se vybrnkávačky dvou, tří tónu, do toho sem tam nějaký jednoduchý riff. To se zefektuje, navazbí a zafunguje. Zní to jednoduše? Ne pro Glasvegas, kteří těch svých pár tónu na živo zahrát nezvládají. Lépe na tom není ani frontman James Allan, neschopný uzpívat to, co si sám složil, natož coververzi Everybody's Got to Learn Sometime od The Corgis (můžete znát i v podání Becka a řady dalších). Vrchol nesoudnosti, hned takhle zezačátku.
Ani následní Jet sice do St. Pöltenu nepřivezli nic převratného, alespoň se ale nezapojovali do žabomyších soubojů o místo na vrcholu žebříčku směšnosti (které nakonec stejně uhájili Ting Tings). Ne vždycky je třeba hledat umění, leckdy ke štěstí stačí i klasická přímočará kytarovka. Nic Cester, který má mimochodem kukuč alá Pete Doherty na absťáku, a spol. jednoduše pobavili. Jako zjevení zato působilo dívčí trio An Experiment on a Bird in the Air Pump, které předvedlo, že i post-punk se dá dělat bez kytar, jen s dvěma baskytarami, perkusemi a mikrofonem.
Úderné funky spodky, na to kytary a elektronika. Není to neobvyklá kombinace, jenže jen málokdo se s ní dokáže vypořádat tak svérázně a se ctí, jako britští Kasabian. Z rozmanitého výběru surovin volí jen ty nejlepší a z recyklovaných materiálů tvoří zboží první jakosti, které na koncertě nechají zkrystalizovat. Nálepku rebelů nosí s hrdostí. Celé to vlastně bylo tak vyumělkované, až to působilo přirozeně. A nejen to, taky suverénně a přesvědčivě. S čistým svědomím lze konstatovat, že šlo o vrchol úvodního dne.
Ten druhý se v St. Pöltenu nesl hlavně v očekávání hlavních headlinerů, Radiohead, kteří se na hlavní scéně zjevili už v poledne, aby si střihli hodinovou zvukovou zkoušku. Stačilo mít po ruce sebeprimitivnější zařízení, kterým se dá pořídit fotka, a hned u vás byla všudypřítomná, rázně zasahující ochranka. Do jejich koncertu ale zbývalo ještě deset hodin. A ty byly shodou okolností vyplněny krom jiných hned několika písničkáři či písničkářkami se svými kapelami.
Písničkářství na čtvrtou
Když na scéně zjevil talentovaný Izraelec Asaf Avidan a sám, za doprovodu akustické kytary spustil svým specificky zabarveným hlasem poklidnou baladu, těžko se dalo předvídat, jaká smršť přijde hned s druhou skladbou. Jakmile jej totiž přišla podpořit jeho kapela The Mojos, romantika byla tu tam a z pódia se valil rozjetý pop-rock’n’roll, stále přitom vycházející z písničkářských kořenů. To Belgičan Milow přivezl tak slaďoulinký popíček, že vidět ho Marek Ztracený, začal by denně pít tři litry kakaa. Heather Nova z Bermudských ostrovů pro změnu potěšila fanoušky Sheryl Crow a jí podobných zpěvaček. Přivezla přesně to, čemu by za oceánem řekli čistokrevné country, jenže mnohem úspěšnější, než kdekoliv jinde, je v německy mluvících zemích, a tak se tomu říká pop-rock. Nicméně příjemný. O generaci mladší irská sympaťačka Wallis Bird pak navázala na tradici popových písničkářek, nezapřela v sobě vlivy irského folku ani country a nenajít si o ní něco víc, ani náhodou by při tom člověka nenapadlo, že prsty na levé ruce, kterou rozeznívá struny, jí v dětství amputovala sekačka na trávu. Důkaz toho, že když tě něco baví a jdeš si za svým cílem, můžeš toho dokázat spoustu, překážky nepřekážky.
Jako fakt můžeme prohlásit, že někteří britští novináři se definitivně pomátli, když zpěvačku Little Boots začátkem roku vynesli na vrchol žebříčku Sound of 2009, který každoročně předpovídá, kdo z vycházejících objevů v hudebním světě prorazí. Letos se naštěstí netrefili, neb i trendaři mají holt víc vkusu, než by člověk tipl. Little Boots představuje reinkarnaci 90’s eurodisca toho nejtěžšího kalibru. Rozdíl je jediný: po pódiu neposkakuje čtveřice, pětice rádoby zpívajících tanečníků, ale jedna podbízející se zpěvačka, která má za zády bubeníka a klávesáka. Inu, co čekat od někoho, kdo za své vlivy označí sebranku Pink Floyd, Britney Spears, Human League a Miley Cyrus (to je když tak taková šestnáctka z jednoho dětského sitcomu, pokud nevíte). Bylo to vyloženě nevkusné, každopádně ve Filteru by se to mohlo líbit.
Disco 2009
Jarvis Cocker se buď úplně zbláznil, nebo má tak geniální smysl pro humor, že nejde poznat, že se nezbláznil. Buď jak buď, jeho ironické přednášky, které si neodpustil v žádné z pauz mezi písněmi, pobavily. Korunu tomu nasadil, když závěrečnou skladbu uvedl příběhem o tom, jak se člověk ve tři ráno může cítit na diskotéce, když se mu někdo zalíbí. Lepší představení You're In My Eyes (Discosong) dostat nemohla. Co z toho, že dobrých 90 procent publika čekalo jenom na hitovky Pulp, kterých se stejně nedočkalo.
To jiný koncert hity sliboval už předem. Marc Almond si své jméno vydobyl v 80. letech coby zpěvák Soft Cell a právě jejich repertoár měl se svými spoluhráči předvést. To se dalo vyložit ledajak, ze skeptického úhlu třeba na způsob „nic od toho nečekej a když už, tak nanejvýš sebeparodii.“ O to většího překvapení se těm několika desítkám přítomných, zato skvěle se bavících, dostalo. Zapomeňte na synťáky; za ty zaskočila trojice dechařek a téměř všechno se hrálo na živo. Skladby Soft Cell (sem tam proložené ukázkami z Almondovy sólové dráhy včetně novinek z připravované desky) dostaly takřka kabaretní kabáty a sám Almond, i přes nízkou návštěvu evidentně nadšený z atmosféry, leckdy neměl daleko k šansoniérovi. Těžko říct, kde ho vyhrabali, každopádně se postaral o jeden z nejsilnějších koncertů celého festivalu.
Bloc Party sami o sobě znějí stále svým způsobem nadčasově. Vždycky překvapí něčím, co nenásilně naroubují na svou jinak klasickou stavbu písní, kde – a to si klidně přiznejme – opakují tytéž postupy a jsou předvídatelní. Není třeba vykládat si to negativně. Jejich agresivní, přitom učesané kytary, skvěle působí i na živo, kde londýnští dokáží rozjet pěknou party. Veškerou iniciativu na sebe bere frontman Kele Okereke. Má charisma, dokáže vyhecovat dav a současně si udržet důstojnost a nepůsobit pateticky. Úsměvná byla v tomto případě jediná věc, a sice že kapela, která naříká, že nemůže najít „toho pravého“ vydavatele své další desky, předskakovala kapele, která si svou hudbu šíří vlastními cestami. Jinými slovy:
... dostáváme se k Radiohead
První z pouhých pěti koncertů Radiohead v letošní sezóně a vůbec první koncert Radiohead v Rakousku dokázal, že i ze skromnosti se dá uvařit bouře zázraků. Byl to vůbec koncert plný kontrastů: odstup si udržující a přitom stále přátelským dojmem působící kapela, velkolepá produkce a přitom stále intimní atmosféra, střídmé a přitom doslova hypnotizující vystoupení. Radiohead překračují hranice vytyčené zavedenými postupy, a to nejen hudebně, stejně tak i celkovým konceptem živého vystoupení. Nenaservírují to, co od nich masa žádá, tedy smrť hitů. Ignorují kompromisy, hrají si tu svou a buď je přijmete, nebo ne. Ale vyčíst, že věci dělají tak, aby se za ně mohli stoprocentně postavit, by jim mohl leda ignorant. Snad posledním klišé, které ještě nestačili odbourat, zůstávají naplánované „přídavky“.
Po dvou slunečných dnech došlo v sobotu na déšť, který zprvu mnohé přiměl k rozhodnutí zůstat ve stanu, na což doplatily hlavně odpolední kapely. Americké Port O’Brien jsme mohli před časem zažít v intimním prostředí pražské Sedmičky, kde jejich folk-rock zafungoval výborně. Nad očekávání se vypořádali s velkou festivalovou scénou a nejen to. Do kapsy hravě strčili všechny ty odpolední revivaly Anti-Flag, bytostně přesvědčené, že z jejich hudby znuděně posedávající lidi nakopnou podbízejícími se výkřiky („háááááááj frykuensýýýýý, hauárjůfýýýýliiiiiiiig? Aaaaaaaaajuona siii jorheeeeeeends...“). To je tak, když ne neznámá, leč stále nezávislá klubová kapela přijede na velký festival. Zaujme upřímností, v tomto případě i jinakostí, a žádná hesla nemá zapotřebí.
Dvojice na čtvrtou
Netrvalo ale dlouho a se svým kolovrátkovitým electro-popem přišli švédští The Sounds, jejichž jediným štěstím byla silná koncentrace už v těchto odpoledních hodinách alkoholem opojených lidí.
Infantilní Elektrik Kezy Mezy z Německa mezitím spojovali glam-rock s elektronikou a nebýt jejich komicky působící snahy - vizuální i komunikativní – vyčnívat, mohli by zanechat i příjemný dojem. Á propos, Elektrik Kezy Mezy byli na halové Weekender scéně první a zdaleka ne poslední hudební dvojicí sobotního programu. Údernou fúzi hardcore, hard-rocku a metalu předvedli v sestavě s kytarou a bicími kalifornští Middle Class Rut a ve dvou se představili i jinak tříčlenní electro-rockoví experimentátoři Pivot. Nepřijel laptop a sytetizátory obsluhující Dave Miller a bratři Pikeovi si tak místy vypomohli samplem, místy vokálem, místy spoléhali jen na svoje nástroje. Pro ty, kdo Pivot viděli v kompletní sestavě (šance byla třeba koncem dubna v Brně a Praze), byla dvojčlenná forma kapely sice značně okleštěná, stále ovšem soběstačná, takřka freak-folková, s mnohem výrazněji se prosazující rytmikou. Co by si mnozí jiní bez laptopu počali?
Klasickým rockem odkojení belgičtí teenageři The Black Box Revelation, seč už před měsíci platili rockovou senzaci, jdou stále nahoru. Leckteré kousky z předloňského debutu upravili tu do syrovějších, tam naopak do efekty zabarvených podob a nadto zahráli i pětici nových, ještě oldschoolovějších skladeb. Slova „chceme, aby zněla agresivněji a aby starou hudbu připomínala ještě víc, než ta první,“ která směrem k druhé desce před časem pronesl kytarista Jan v našem rozhovoru, se tak zřejmě naplní beze zbytku.
Editors editují
Když Editors prohlásili, že jejich nová deska bude bez kytar, člověk netušil, zda-li to myslí vážně, nebo jako žert. Odpověď dali hned po nástupu na pódium, kdy spustili první z nových skladeb. Chris Urbanowicz se namísto kytary chopil synťáku a vyluzoval z něj atmosféru osmdesátých let navozující zvuky. Editors se vzdali jednoho ze dvou poznávacích znaků, zato ale dali více než kdy dříve vyniknout tomu druhému, jímž je bezpochyby vokál Toma Smithe. Že kapelu charakterizuje, bylo patrné vždy, do jaké míry tak tomu je, ovšem nikdy tak výrazně. Přesto byly novinky ve srovnání se starší tvorbou publikem přijaty celkem vlažně.
Švédští Mado Diao se naopak nenechali zlákat k hudebním posunům, se svým materiálem si pohráli a předvedli jej mimo jiné za podpory doprovodných vokalistek. Jakkoliv se ale v německy mluvících zemích silně populární kytarová pětice snažila stvořit pompézní šou, ve finále se ne a ne zbavit dojmu, že to celé působilo dosti strojeně, nepřirozeně.
„Where’s the fucking Salzburg?,“ hecovali svět agilně obrážející The Prodigy v St. Pöltenu. Tak agilně obrážející, že už ani nestačí vnímat, kde jsou. Kluci pouťoví byli sázkou na jistotu a svou roli splnili. A přestože v programu byli poslední kapelou festivalu, minimálně jedno prvenství jim upřít nelze: nikdo jiný během jediného koncertu nezopakoval čtyřiaosmdesátkrát (bereme-li v potaz průměrný počet 6 připadající na jednu píseň, jichž bylo 14) tutéž frázi: „All my people...“ To už je na zápis do Guinesovky, ne?
Zúčtování...
Organizačně takřka všechno šlapalo bezproblémově a našel-li se nedostatek (často byly slyšet třeba nářky na přeplněný kemp), pak souvisel s neprověřeností nového areálu. Frequency Festival nabídl lákavý program a zejména headlinery vybral s vkusem. Bohužel jej ale městské prostředí připravilo o jeho ducha. O ducha, jehož přítomnost si holt člověk uvědomí až s odstupem. I taková může být cena za úsporu nákladů. Co si budeme povídat, nejeden by si nějakých těch deset, patnáct Eur s radostí připlatil, aby panorama namísto dálnice tvořily hory. A kdyby nechtěl Hans a Franz, šel by do toho Dieter a Jürgen, na které se lístky nezbyly, neboť byly vyprodány. Nedá se svítit, Frequency se atmosférou definitivně přiblížilo megalomanským akcím alá Rock im Park a jediným důvodem vyrazit na něj budiž soupiska headlinerů.
FM4 Frequency Festival, St. Pölten (AT) – VAZ/Green Park, 20. – 22. 8. 09
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Frequency-Festival-St-Polten-AT-20-22-8-09~31~srpen~2009/
Komentáře
&;
