16.4.2007 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě Atmosféra úterního koncertu Faithless by se bez nadsázky dala přirovnat k některé z halových party. Těm, kteří je považují za pouhou snahu o nezávislou diskotéku, se jejich názor stěží vymaní (a proč by se taky měl, že ano...), ale síla spočívající ve způsobu jejich tvorby zde upřít nelze. Každý hudbu staví na něčem jiném, Faithless na silných a snadno podmanivých melodiích. A přitom nejde o přeceňovaný kýč.

Skupina je momentálně v plné síle. Má za sebou dvouletou pauzu a návrat si užívá. Svoji show nestaví na zakrývání nedostatků velkolepými scénami s projekcemi a lasery, ale naopak na tom, v čem jsou jejich přednosti. Vystačí si jen s černým plátnem nesoucím potisky s motivy svých bookletů a několika stroboskopy.

Devadesátiminutovou show odstartovala úderem deváté instrumentálkou Nate‘s Tune, která plynule přešla v I Hope, první z pouhých čtyř skladeb z nového alba To All New Arrivals, které v ten večer zazněly. V zásadě tedy šlo o hitovou smršť napříč nejslavnější érou Faithless. A Hned zkraje došlo třeba na jeden z nejzásadnějších hitů kariéry, Insomnia z deset let starého debutového alba.

Maxi Jazze, u kterého je obdivuhodný elán (jehož má i ve svém věku na rozdávání) a schopnost do elektronických základů rappovat stylem blížícím se spíše zpěvu reggae, a Sister Bliss, na pódiu nenápadně pařící za svými synťáky, při živých setech doplňuje tříčlenná rytmická sekce (ve složení baskytara, bicí a perkuse) a kytarista Dave Randall (mimochodem jeho vlastní projekt Slovo si také zaslouží pozornost, pokud neznáte). Skladby se tak oproti svým studiovým studiovým verzím opět posouvají o pár kroků dál. Leckdy se jim dostává se jim poloh, při nichž člověka překvapuje, která skladba právě začíná, jakož i co všechno se z ní vyvine. Zvláště kytarové efekty místy tvořily velmi zajímavou symbiózu se synťáky Sister Bliss.

Set byl v zásadě postaven na střídání instrumentálních pasáží se zpívanými skladbami, při nichž Maxi Jazz přišel do publika pomyslně připumpovat další dávku energie a euforie.
Nebyl ovšem pochopitelně jediným vokalistou. Své party měla Cass Fox, jíž mimo doprovodných vokálů patřila i balada Music Matters (živá verze písně je volně ke stažení prostřednictvím Faithlessáckého MySpace), a při druhé půlce koncertu se potom v roli zpěváka několikrát představil osvědčený LSK, který si také společně s Maxi Jazzem střihl Bombs, titulní singl z poslední desky.
Zásobárna se zdála být nevyčerpatelná, stejně jako energie linoucí se od publika na pódium a zpět. S blížícím se závěrem se hala dočkala hitovek I Want More a We Come One, dvojice přídavků pak padla ještě na skladby Muhammad Ali a Salva Mea.

Koncert neměl spád, negradoval. Co do překvapivosti aranží, energie i atmosféry byla jeho síla v uchopení celku. To se nepodaří každému. No a obzvlášť u obecně velmi chladného českého publika, zde to platí dvojnásob...

Faithless, Praha – T-Mobile Arena, 10. 4. 07