FM4 Frequency Festival, St. Pölten (AT), 19. – 21. 8. 10
1.9.2010 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Psal se 8. červen roku 2001, kdy ve vídeňské Areně, bývalém továrním prostoru se zhruba třítisícovou kapacitou, vypukl první ročník festivalu, který dostal název Frequency. Tehdejší komorní akce se s její nynější podobou dá asi jen těžko srovnávat. Nejenže návštěvnost se nepočítá v prostých tisícovkách, ale v jejich desetinásobcích, z vyšší ligy pochází i headlineři – letos Muse, Massive Attack a Die Toten Hosen.
Nebudeme si nic nalhávat, pravda je taková, že ti letošní nebyli zas takovými tahouny, jako loni Radiohead v rakouské premiéře nebo předloni R.E.M. Program jako celek byl zato jedním z nejsilnějších, jaké kdy Frequency nabídlo. Na úkor obligátních odpoledních lokálních a „second hand“ kapel dostala více prostoru zajímavá a aktuální muzika. Z druhé strany sílu headlinerů není až tak dobré podceňovat. Po loňském vyprodaném ročníku si pořadatelé dali studenou sprchu, když se jubilejnímu desátému ročníku dostalo jedné z nejnižších návštěvností v historii. A úbytek to byl citelný. Během celého festivalu nebyl problém kdykoliv se bez čekání dostat do wavebreakeru před hlavní scénou nebo v klidu projít před zvukařem ze strany na stranu. Pro běžného návštěvníka sladká, pro pořadatele hořká realita. Denní průměr sice vychází na nějakých 38 tisíc lidí, z velké míry ho ale navyšují jednodenní návštěvníci úvodního „Muse“ a hlavně závěrečného „Toten Hosen“ dne.
Takhle nějak se před pár lety chovali The Killers...
O tom, že britští Muse patří mezi nejúspěšnější kapely na současné světové scéně, není pochyb. Upřít jim nelze jejich nemalý vliv jak na fanoušky, tak na řadu mladých muzikantů, nebo po technické stránce precizní studiovou práci. Problémem se zdá být megalomanství, jehož dojem se kolem sebe snaží trojice okolo Matta Bellamyho navodit. O jejich koncertu na tomtéž festivalu čtyři roky zpátky jsem napsal, že se z pódia proudem valila nespoutaná energie. Uběhla ale dost dlouhá doba na to, aby se věci změnily. Pokud by měla být muzika ryze o perfektně zvládnuté produkci, nebyl by problém. Pokud ale jde i o pocitovou věc, nastává problém. Takhle nějak se před pár lety chovali The Killers, jenže ti z toho po čase vyrostli.
Úvod i závěr pátečního programu na hlavní scéně patřil zpěvačce Martině Topley Bird. Zahajovala ho v milém komorním sólovém setu jenom s výpomocí bubeníka a zakončovala jako jedna z vokalistek headlinujících Massive Attack. Massive Attack, to je kapela, která jde svou cestou, na koncertech svou tvorbu posouvá do nových dimenzí a hlavně – oproti Muse – chápe, co znamená pokora. Obecným problém u trip-hopových kapel hrajících na festivalech v pozdních večerních hodinách je ale v tom, že na průměrného festivalového návštěvníka působí po několika hodinách strávených na koncertech jako umíráček. Nadto Massive Attack coby headlineři dne, snad i díky rozsáhlosti turné a možnosti vidět je na řadě akcí, nepřilákali zvlášť početné návštěvnické osazenstvo. To jsou dvě příčiny, jejichž výsledkem dav před hlavní scénou prořídl na minimum, které se dá skoro srovnávat s odpolední situací po otevření areálu.
Jako nejsilnější z hlavních tahounů se tak nakonec ukázali punk-rockeři Die Toten Hosen ze sousedního Německa, už skoro tři dekády jedna z nejpopulárnějších kapel v německy mluvících zemích. Bylo až magické pozorovat, jak celé takřka festivalové návštěvnictvo od začátku do konce sborově zpívá každý text. Nehraje roli, jestli je vám dvanáct nebo šedesát. Pro našince jde o něco z říše magie, která se těžko popisuje i chápe, ale výborně to slouží pro demonstraci toho, jakou roli v muzice sehrál svobodný režim.
Trend? Electropop!
Nejenom headlinery je ale festival živ. Pakliže by se mělo ukázat na trend, který v posledních měsících prostupuje do mainstreamové hudby, rozhodně by to byl electro-pop. Kapel z žánru se na Frequency sešla celá plejáda, ať už to byli zástupci onehdy populárního nu-rave, letití harcovníci nebo z alternativy vystupující projekty. Hot Chip sice vyfasovali odpolední slot na druhé scéně, ale nakonec z toho byla fajn diskotéka za denního světla. Věřte nebo ne, ale zabrali tak víc, než leckdy za tmy.
Jejich krajané Klaxons na letošních festivalech představují druhou desku Surfing the Void, která už – byť oficiálně vyšla dva dny po Frequency - oproti koncertům na polském Open’eru nebo slovenské Pohodě pro mnohé z přítomných nebyla neznámou. Skladby v sobě mají svou jasnou hitovost, ale zda s nimi kapela naváže na fenomén prvního alba ukáže až čas. Ten naopak nahrává letošním debutantům Delphic, kteří byli hned zkraje roku pasování do role jednoho z velkých objevů a nemusí nikoho přesvědčovat, kde je jejich místo. Co do živého provedení se dá do téže skupiny zařadit i LCD Soundsystem, jinak projekt Jamese Murhpyho, který vystoupením s celým koncertním ansámblem mile překvapil.
Naopak za smolaře nelze neoznačit americké Yeasayer, třebaže víme, že umí, a že důvody nebyly jen na jejich straně. Jejich fanoušky, stejně jako fanoušky We Are Scientists, rozhodila neaktuálnost rozdávaných programů, navíc umocněná změnami v souvislosti s výpadkem Black Rebel Motorcycle Club. Když tak Yeasayer nastoupili v době, kdy původně měli hrát We Are Scientists, mnozí nechápali a buď odcházeli, nebo znuděně postávali. A to se promítlo i na kapelu samotnou, které nezbylo, než na sebe nechápavě kroutit hlavou. Set odehráli chladně, jako za trest. Osudy těch, co se na ně přišli podívat o hodinu později, kdy měli původně začínat, zkoumány nebyly.
Kytary tak a zase jinak...
Ale i těch We Are Scientist se nakonec St. Pölten dočkal. S touto kapelou je to ale těžké. Pokud si ji někdo dovolí označit za průměrnou nudnou kytarovku s několika hity, rozhodně by za to neměl být ukamenován. Jde ale o ten případ kapely, kde si člověk teprve na koncertě uvědomí, kolik že vlastně má za sebou hitů. Ano, má jich spoustu.
Ať už si o hudbě 30 Seconds to Mars myslíte cokoliv, jedna věc se musí nechat, a to že Jared Leto je výborný bavič a showman, který dokáže upoutat pozornost náhodného kolemjdoucího, který by na jinak koncert jeho kapely nezašel. V paměti se drží hlavně okamžiky, kdy začal oslovovat konkrétní lidi v publiku („ty v tom černym tričku, přestaň se líbat a dej ruce nahoru“). Tomu se říká zvládnutá komunikace. Dokážu si dost dobře představit, že na takovém Coke Live Festivalu v polském Krakově, kde hráli den předtím, 30 Seconds to Mars přetloukli i ty Muse. Opravte mě, jestli se mýlím.
Alternativa nechybí...
Tradicí se na Frequency stala indoorová Weekender stage, která dává prostor vycházejícím klubovým nadějím a příslibům. Že mezi takové bývají řazeni právem předvedli Newyorčané The Drums, ztvárňující veselou stránku jinak povětšinou temného post-punku, od jehož tradiční podoby se liší taky nenápadnou (a přehlédnutelnou) absencí baskytary, nebo Velšanka Marina & the Diamonds se svým líbivým popem. Milým překvapením se stala taky londýnská folk-rocková kapela Goldheart Assembly.
Když už přišla řeč na folk, nelze nezmínit jejich známější souputníky, tentokrát už na otevřené. Na Mumford & Sons se ve tři odpoledne sešlo lidí, jako kdyby měla hrát německá punková kapela, a od toho se odvíjela i atmosféra. Za poslední měsíce se toho o nich popsalo mnoho pozitivního a koncert vzbuzoval velká očekávání, která byla beze zbytku naplněna.
Slova respektu si zaslouží i německý projekt Get Well Soon. Hlavní postavou je písničkář Konstantin Gropper, jehož charismatem je jeho introvertnost. V poslední době na se upozornil deskou Vexations, která se narozdíl od spíše písničkářského předchozího debutu blíží kamsi k „arcadefireovskému“, stále ale dostatečně osobitému baroque-popu, na živo předvedenému s jak se patří pestrým nástrojovým obsazením.
O jeden z nejsilnějších koncertů festivalu se přesto postarali američí Portugal. The Man. Na současné nezávislé scéně jsou jednou z nejpracovitějších a zároveň možná trochu nedoceněných kapel. Z art-rocku, psychedelie a folku stvořili vlastní rukopis a rok co rok vydávají pokaždé jinou, pokaždé dobrou desku. Zklamáním nebyl ani jejich živý koncert. Měl jenom dvě chyby – začal ve tři odpoledně a trval jen něco přes půl hodiny.
Bylo a bude...
Frequency Festival za deset let vystřídal nejen několik míst, ale i několik tváří – tu se silnou účastí německých kapel, tu se silnou účastí masově známých kapel, tu se silnou účastí vycházejících nadějí. Letos se programově podařilo najít dobrý průnik a – což je důležité – potvrdilo se, že festival má stále ambici objevovat a přinášet do Rakouska aktuální kapely. Holt jen ta návštěvnost, ta byla hořkosladká. Ať už se ale jedenáctý ročník pohne jakýmkoliv směrem a proběhne kdekoliv (ano, o možném opětovném přesunu se spekuluje čile), rozhodně je na co navazovat.
FM4 Frequency Festival, St. Pölten - VAZ, 19. - 21. 8. 10
Nebudeme si nic nalhávat, pravda je taková, že ti letošní nebyli zas takovými tahouny, jako loni Radiohead v rakouské premiéře nebo předloni R.E.M. Program jako celek byl zato jedním z nejsilnějších, jaké kdy Frequency nabídlo. Na úkor obligátních odpoledních lokálních a „second hand“ kapel dostala více prostoru zajímavá a aktuální muzika. Z druhé strany sílu headlinerů není až tak dobré podceňovat. Po loňském vyprodaném ročníku si pořadatelé dali studenou sprchu, když se jubilejnímu desátému ročníku dostalo jedné z nejnižších návštěvností v historii. A úbytek to byl citelný. Během celého festivalu nebyl problém kdykoliv se bez čekání dostat do wavebreakeru před hlavní scénou nebo v klidu projít před zvukařem ze strany na stranu. Pro běžného návštěvníka sladká, pro pořadatele hořká realita. Denní průměr sice vychází na nějakých 38 tisíc lidí, z velké míry ho ale navyšují jednodenní návštěvníci úvodního „Muse“ a hlavně závěrečného „Toten Hosen“ dne.
Takhle nějak se před pár lety chovali The Killers...
O tom, že britští Muse patří mezi nejúspěšnější kapely na současné světové scéně, není pochyb. Upřít jim nelze jejich nemalý vliv jak na fanoušky, tak na řadu mladých muzikantů, nebo po technické stránce precizní studiovou práci. Problémem se zdá být megalomanství, jehož dojem se kolem sebe snaží trojice okolo Matta Bellamyho navodit. O jejich koncertu na tomtéž festivalu čtyři roky zpátky jsem napsal, že se z pódia proudem valila nespoutaná energie. Uběhla ale dost dlouhá doba na to, aby se věci změnily. Pokud by měla být muzika ryze o perfektně zvládnuté produkci, nebyl by problém. Pokud ale jde i o pocitovou věc, nastává problém. Takhle nějak se před pár lety chovali The Killers, jenže ti z toho po čase vyrostli.
Úvod i závěr pátečního programu na hlavní scéně patřil zpěvačce Martině Topley Bird. Zahajovala ho v milém komorním sólovém setu jenom s výpomocí bubeníka a zakončovala jako jedna z vokalistek headlinujících Massive Attack. Massive Attack, to je kapela, která jde svou cestou, na koncertech svou tvorbu posouvá do nových dimenzí a hlavně – oproti Muse – chápe, co znamená pokora. Obecným problém u trip-hopových kapel hrajících na festivalech v pozdních večerních hodinách je ale v tom, že na průměrného festivalového návštěvníka působí po několika hodinách strávených na koncertech jako umíráček. Nadto Massive Attack coby headlineři dne, snad i díky rozsáhlosti turné a možnosti vidět je na řadě akcí, nepřilákali zvlášť početné návštěvnické osazenstvo. To jsou dvě příčiny, jejichž výsledkem dav před hlavní scénou prořídl na minimum, které se dá skoro srovnávat s odpolední situací po otevření areálu.
Kdo nedorazil?
Z ohlášených kapel letos nedorazily dvě, bohužel v obou případech díky tragickým událostem na festivalu Pukkelpop v Belgii, odkud se měly do Rakouska přesunout. Otec basisty a zvukař Black Rebel Motorcycle Club, Michael Been, den před plánovaným vystoupení zemřel na infarkt a zpěvák Charles Haddon Haddon z britské kapely Ou Est Le Swimming Pool spáchal sebevraždu.
Z ohlášených kapel letos nedorazily dvě, bohužel v obou případech díky tragickým událostem na festivalu Pukkelpop v Belgii, odkud se měly do Rakouska přesunout. Otec basisty a zvukař Black Rebel Motorcycle Club, Michael Been, den před plánovaným vystoupení zemřel na infarkt a zpěvák Charles Haddon Haddon z britské kapely Ou Est Le Swimming Pool spáchal sebevraždu.
Jako nejsilnější z hlavních tahounů se tak nakonec ukázali punk-rockeři Die Toten Hosen ze sousedního Německa, už skoro tři dekády jedna z nejpopulárnějších kapel v německy mluvících zemích. Bylo až magické pozorovat, jak celé takřka festivalové návštěvnictvo od začátku do konce sborově zpívá každý text. Nehraje roli, jestli je vám dvanáct nebo šedesát. Pro našince jde o něco z říše magie, která se těžko popisuje i chápe, ale výborně to slouží pro demonstraci toho, jakou roli v muzice sehrál svobodný režim.
Trend? Electropop!
Nejenom headlinery je ale festival živ. Pakliže by se mělo ukázat na trend, který v posledních měsících prostupuje do mainstreamové hudby, rozhodně by to byl electro-pop. Kapel z žánru se na Frequency sešla celá plejáda, ať už to byli zástupci onehdy populárního nu-rave, letití harcovníci nebo z alternativy vystupující projekty. Hot Chip sice vyfasovali odpolední slot na druhé scéně, ale nakonec z toho byla fajn diskotéka za denního světla. Věřte nebo ne, ale zabrali tak víc, než leckdy za tmy.
Jejich krajané Klaxons na letošních festivalech představují druhou desku Surfing the Void, která už – byť oficiálně vyšla dva dny po Frequency - oproti koncertům na polském Open’eru nebo slovenské Pohodě pro mnohé z přítomných nebyla neznámou. Skladby v sobě mají svou jasnou hitovost, ale zda s nimi kapela naváže na fenomén prvního alba ukáže až čas. Ten naopak nahrává letošním debutantům Delphic, kteří byli hned zkraje roku pasování do role jednoho z velkých objevů a nemusí nikoho přesvědčovat, kde je jejich místo. Co do živého provedení se dá do téže skupiny zařadit i LCD Soundsystem, jinak projekt Jamese Murhpyho, který vystoupením s celým koncertním ansámblem mile překvapil.
Naopak za smolaře nelze neoznačit americké Yeasayer, třebaže víme, že umí, a že důvody nebyly jen na jejich straně. Jejich fanoušky, stejně jako fanoušky We Are Scientists, rozhodila neaktuálnost rozdávaných programů, navíc umocněná změnami v souvislosti s výpadkem Black Rebel Motorcycle Club. Když tak Yeasayer nastoupili v době, kdy původně měli hrát We Are Scientists, mnozí nechápali a buď odcházeli, nebo znuděně postávali. A to se promítlo i na kapelu samotnou, které nezbylo, než na sebe nechápavě kroutit hlavou. Set odehráli chladně, jako za trest. Osudy těch, co se na ně přišli podívat o hodinu později, kdy měli původně začínat, zkoumány nebyly.
Kytary tak a zase jinak...
Ale i těch We Are Scientist se nakonec St. Pölten dočkal. S touto kapelou je to ale těžké. Pokud si ji někdo dovolí označit za průměrnou nudnou kytarovku s několika hity, rozhodně by za to neměl být ukamenován. Jde ale o ten případ kapely, kde si člověk teprve na koncertě uvědomí, kolik že vlastně má za sebou hitů. Ano, má jich spoustu.
Ať už si o hudbě 30 Seconds to Mars myslíte cokoliv, jedna věc se musí nechat, a to že Jared Leto je výborný bavič a showman, který dokáže upoutat pozornost náhodného kolemjdoucího, který by na jinak koncert jeho kapely nezašel. V paměti se drží hlavně okamžiky, kdy začal oslovovat konkrétní lidi v publiku („ty v tom černym tričku, přestaň se líbat a dej ruce nahoru“). Tomu se říká zvládnutá komunikace. Dokážu si dost dobře představit, že na takovém Coke Live Festivalu v polském Krakově, kde hráli den předtím, 30 Seconds to Mars přetloukli i ty Muse. Opravte mě, jestli se mýlím.
Deset let Frequency
Po úspěchu prvního ročníku ve Vídni se Frequency festival přesunul na závodní okruh Salzburgring, kde setrval sedm let, během kterých vyrostl v jeden z největších festivalů ve střední Evropě.
Festival v Salzburgu pravidelně navštěvovalo 40 až 60 tisíc lidí a v průběhu let se na jeho pódiích vystřídali namátkou Metallica, Oasis, R.E.M., The Killers, Muse, Foo Fighters, Beck, Nine Inch Nails, Keane, Kings of Leon, Sonic Youth, Morrissey, Bright Eyes, Placebo, Travis, Franz Ferdinand, Kaiser Chiefs, Arctic Monkeys, Interpol, Faithless, The Prodigy Groove Armada, Mando Diao, Weezer, Editors a mnoho dalších.
Kromě příjemných stránek ale Frequency potkala i nejedna stinná. V roce 2005 se v areálu propadl jeden z mostů a 31 návštěvníků se zranilo. Nadto nedorazilo více jak 10 ohlášených kapel, což se opakovalo ještě o dva roky později. Pamětníci vzpomínají také na pětadvacetihodinovou bouřku a vichřici, která se nad areálem proháněla před šesti lety. Takřka polovina návštěvníků tehdy festival předčasně opustila.
Loni pořadatelé překvapili rozhodnutím festival přestěhovat do dolnorakouského St. Pöltenu. Nový areál disponuje oproti Salzburgringu nižší, přibližně čtyřicetitisícovou kapacitou. A volba Radiohead coby tehdejších headlinerů se zasloužila o to, že bylo vyprodáno.
Po úspěchu prvního ročníku ve Vídni se Frequency festival přesunul na závodní okruh Salzburgring, kde setrval sedm let, během kterých vyrostl v jeden z největších festivalů ve střední Evropě.
Festival v Salzburgu pravidelně navštěvovalo 40 až 60 tisíc lidí a v průběhu let se na jeho pódiích vystřídali namátkou Metallica, Oasis, R.E.M., The Killers, Muse, Foo Fighters, Beck, Nine Inch Nails, Keane, Kings of Leon, Sonic Youth, Morrissey, Bright Eyes, Placebo, Travis, Franz Ferdinand, Kaiser Chiefs, Arctic Monkeys, Interpol, Faithless, The Prodigy Groove Armada, Mando Diao, Weezer, Editors a mnoho dalších.
Kromě příjemných stránek ale Frequency potkala i nejedna stinná. V roce 2005 se v areálu propadl jeden z mostů a 31 návštěvníků se zranilo. Nadto nedorazilo více jak 10 ohlášených kapel, což se opakovalo ještě o dva roky později. Pamětníci vzpomínají také na pětadvacetihodinovou bouřku a vichřici, která se nad areálem proháněla před šesti lety. Takřka polovina návštěvníků tehdy festival předčasně opustila.
Loni pořadatelé překvapili rozhodnutím festival přestěhovat do dolnorakouského St. Pöltenu. Nový areál disponuje oproti Salzburgringu nižší, přibližně čtyřicetitisícovou kapacitou. A volba Radiohead coby tehdejších headlinerů se zasloužila o to, že bylo vyprodáno.
Alternativa nechybí...
Tradicí se na Frequency stala indoorová Weekender stage, která dává prostor vycházejícím klubovým nadějím a příslibům. Že mezi takové bývají řazeni právem předvedli Newyorčané The Drums, ztvárňující veselou stránku jinak povětšinou temného post-punku, od jehož tradiční podoby se liší taky nenápadnou (a přehlédnutelnou) absencí baskytary, nebo Velšanka Marina & the Diamonds se svým líbivým popem. Milým překvapením se stala taky londýnská folk-rocková kapela Goldheart Assembly.
Když už přišla řeč na folk, nelze nezmínit jejich známější souputníky, tentokrát už na otevřené. Na Mumford & Sons se ve tři odpoledne sešlo lidí, jako kdyby měla hrát německá punková kapela, a od toho se odvíjela i atmosféra. Za poslední měsíce se toho o nich popsalo mnoho pozitivního a koncert vzbuzoval velká očekávání, která byla beze zbytku naplněna.
Slova respektu si zaslouží i německý projekt Get Well Soon. Hlavní postavou je písničkář Konstantin Gropper, jehož charismatem je jeho introvertnost. V poslední době na se upozornil deskou Vexations, která se narozdíl od spíše písničkářského předchozího debutu blíží kamsi k „arcadefireovskému“, stále ale dostatečně osobitému baroque-popu, na živo předvedenému s jak se patří pestrým nástrojovým obsazením.
O jeden z nejsilnějších koncertů festivalu se přesto postarali američí Portugal. The Man. Na současné nezávislé scéně jsou jednou z nejpracovitějších a zároveň možná trochu nedoceněných kapel. Z art-rocku, psychedelie a folku stvořili vlastní rukopis a rok co rok vydávají pokaždé jinou, pokaždé dobrou desku. Zklamáním nebyl ani jejich živý koncert. Měl jenom dvě chyby – začal ve tři odpoledně a trval jen něco přes půl hodiny.
Bylo a bude...
Frequency Festival za deset let vystřídal nejen několik míst, ale i několik tváří – tu se silnou účastí německých kapel, tu se silnou účastí masově známých kapel, tu se silnou účastí vycházejících nadějí. Letos se programově podařilo najít dobrý průnik a – což je důležité – potvrdilo se, že festival má stále ambici objevovat a přinášet do Rakouska aktuální kapely. Holt jen ta návštěvnost, ta byla hořkosladká. Ať už se ale jedenáctý ročník pohne jakýmkoliv směrem a proběhne kdekoliv (ano, o možném opětovném přesunu se spekuluje čile), rozhodně je na co navazovat.
FM4 Frequency Festival, St. Pölten - VAZ, 19. - 21. 8. 10
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/FM4-Frequency-Festival-St-Poelten-AT-19-21-8-10~01~zari~2010/
