27.3.2006 | Autor: Zuzka Balounová | sekce: živě České Budějovice se vznesly do jiných sfér. Mohli za to Illustratosphere a Dan Bárta. Chcete vědět, jak funguje bílá hudební magie na koncertě této svérázné, leč velmi úspěšné formace? Pojďte se mnou. Zkusím vás zavést do jejich pestrobarevné říše snů a fantazie.

Všechno to začalo v pátek 24. března kolem osmé hodiny večerní. Když jsem s malým zpožděním způsobeným nedoběhnutím autobusu dorazila do českobudějovického kulturního centra Bazilika, měla jsem strach, že se nevtěsnám do jeho útrob. Hrozilo prasknutím. Diváci se mačkali v sále i předsálí a někteří z nich vypadali, že na tenhle koncert přišli trochu omylem nebo jednoduše proto, že jméno Dan Bárta už někde slyšeli (a bohužel si zrovna nemohli vzpomenout, v jakém kontextu).
Ať tak či onak, za chvíli se na pódiu objevil Dan Bárta a Illustratosphere a spustili uklidňující skladbu Horem Pádem.
Jako mávnutím čarovného proutku sál narvaný lidmi utichl a atmosféra přestala připomínat zánovní (až lehce sterilní) kulturní centrum a začala se podobat malému klubu, nebo chcete-li, čajovně.

Příběh alba Entropicture se odvíjel čím dál intenzivněji a s každou další skladbou jsme se potápěli hlouběji a hlouběji do snového světa kouzelných tónů, s čímž nám výrazně pomáhaly skladby jako třeba Živý, Interview, Moje Vina, Ráno, Tábory Šestek nebo Planetám.

Za vrcholy večera pokládám písničky Městem a Za Poryvů. Tenhle pohled asi není dvakrát objektivní, protože ty skladby mě chytly za srdce už na první poslech a všechno nasvědčuje tomu, že se mě nehodlají v dohledné době pustit. Při pozorování ostatních diváků jsem s potěšením zjistila, že nejsem sama, kdo beznadějně rozvlnil boky, což mě nesmírně potěšilo, protože jsem si už téměř začínala myslet, že největší potlesk by Dan Bárta sklidil za On My Head ze Snowboarďáků. Když jsme u toho aplaudování, nutno dodat, že s každou skladbou jeho intenzita slyšitelně rostla.

Ještě než se celý sál rozburácel potleskem dožadujícím se přídavku, zazněla rychlejší písnička Etnika Et Nikola, která donutila minimálně k podupávání snad i toho největšího ignoranta.

Zmítána poryvy silných tónů jsem se občas cítila, jako by mi na zádech začínala růst křídla a já, lehká jako pírko, bych se za zvolání: „To je píseň!“ mohla rozletět nad nočními Budějovicemi.

Všechno ale jednou končí, takže poté, co mě Dan Bárta a Illustratosphere ukolébali přídavkovými písněmi Killing Time a Divení, se můj růžový obláček rozplynul a já spadla zase zpátky na zem.

Vydala jsem se ven do tmy a ani mi nevadilo, že městská hromadná doprava chodí spát se slepicemi. Naopak. Podnikla jsem procházku nočním městem a zatímco jsem šla setmělými ulicemi, v hlavě mi bloudily melodie, které dozněly před pár desítkami minut v Bazilice.