13.9.2008 | Autor: Petr Bořuta | sekce: živě Conor Oberst, frontman Bright Eyes a tím pádem přední postava současné americké indie scény, přijel představit svou eponymní sólovou desku s doprovodnou kapelou The Mystic Valley Band i do Prahy. Byl stejně charismatický jako ve své domovské kapele?

Sbalte si svých pět švestek, vyrážíte. S novým Bobem Dylanem, geniálním klukem, co muziku začal nahrávat ve třinácti a před třicítkou je z něj živoucí legenda. Jen co nasadíte boty, poví vám, že srovnání s Bright Eyes se sice nabízí samo, ale zase tolik styčných bodů jeho sólová deska, a tím pádem i živé hraní, s náturou Bright Eyes nemá. Začínáte v rodné Omaze, oba chcete holku od vedle (Get-Well-Cards), jenže ulovit ji se nepodaří ani jednomu, tak radši vyrazíte někam pryč. Nijak daleko, jen projedete všemi silnicemi Nebrasky. Dlouhými cestami, které vedou uprostřed širých plání, uprostřed ničeho a všeho. Projedete je s Conorem na sedadle spolujezdce, country v reproduktorech a s životem zabaleným do jednoho ruksaku. Každý poutník, včetně černovlasého songwritera v písni Moab, ví, že

There's nothing that the road cannot heal,

a každý taky ví, že konec cesty je pořád v nedohlednu, takže schopnost léčení je nekonečná. Jasně, Petr Fiala by dodal, že i cesta může být cíl.
Další místo, které stojí za to vidět, je až Cape Canaveral. Oberst vám ukáže všechna světýlka raket nad ním. Ale umí být i pěkná svině. Vysadí na pólu a vrhá do depek v Eagle On A Pole:

I woke up in the snow
All the trees were crowds of people.
No coat, no shoes, no idea where they went

Koncert si jede někde vedle vás, jiným tempem a po vlastní ose, má to spád a kapela do toho dává vše, stejně ale neví, co udělat, aby dav před pódiem alespoň trochu vypadl ze strnulosti. Několik lidí jí vydanou energií konečně vrací část nashromážděného dluhu, a to u největší odrhovačky, co kdy tenhle americký sympaťák napsal (NYC-Gone, Gone). Zbylá divácká obec zůstává prkenná jako podlaha pod nimi. Na potlesk po písničce, třeba desetkrát nadšený, se nehraje, ten je povinný.

Controlled chaos, confused energy, verš z písně Danny Callahan si na popis tohoto koncertu sedne úplně přesně a pohodlně, stejně typická je i nemocniční atmosféra, která se většinou textů nitkovitě provléká (někde je vláken moc, jinde jsou oka). Občas dezinfekce smrdí, sanitární čistota je nepříjemná a za rohem už číhá syndrom bílých plášťů, ale víte o co jde – bez těchto atributů by západní medicína zkrátka nebyla tak dobrá.

Na úvodní dvě písně přídavku vystoupí jen pětičlenná kapela. Bez Obersta. „Where is Conor?“ zařve někdo, ale The Mystic Valley Band vzápětí dokazují, že s přehledem dokáží zaujmout i bez něj, ať už je u mikrofonu Taylor Hollingsworth a Nik Freitas s kytarami nebo Macey Taylor s basou. Jen tak do počtu není ani bubeník Jason Boesel (mimochodem, zpívá taky) a Nate Walcott (klávesy, trumpeta), který je jinak i členem Bright Eyes a celou dobu se tváří tak, že by chtěl pohledem ostatní spoluhráče zavraždit. Conor Oberst and the Mystic Valley Band není projektem, jehož koncertní sestava je nafouklá jen proto, že frontman by nestíhal obsluhovat všechny nástroje sám. Ale stejně, když se na poslední tři písně toho večera Conor znovu připlete (vypadá lehce opile) mezi ostatní, ovzduší ztěžkne a zároveň se všem tak trochu uleví. Je jasné, kdo tady velí. Kvalitativně porovnávat následující First Day Of My Life z repertoáru Bright Eyes s ostatními písněmi by bylo víc než komplikovaným úkolem, tříminutová skladba ale těžko vyčnívala jen kvůli tomu, že byla předána s milým věnováním.

Už jste pěkně žízníví a další zastávka je až v baru na divokém západě, za klimprem Walcott, čekáte bitku, kolty (kytary) proklatě nízko a saloon na třísky. Taky, že jo. Další song je totiž jak zpod stolu ukradený I Don't Want to Die (In The Hospital) – souboj country a punku, ze kterého zdraví nevyjdete, ať už stojíte na té, či oné straně.

Je zvláštní, že něco tak intenzivního jako Conorovy texty dokáže zapůsobit až zpětně, několik dní po koncertu. Tedy, alespoň v mém případě se veškerá pocitová účast odehrává až nyní. Lze to vyložit dvěma způsoby: je to mínus, protože koncert neměl dostatečně silnou atmosféru, i když tu samotné písničkářství party okolo Obersta má, nebo je to plus, protože na vystoupení si vzpomenete i po několika dnech a něco ve vás zanechalo.

A jak zní opravdové resumé? Oberstova parta dokáže povodit po různých cestách. Zaprášených a rozbitých polňačkách, rovných dálnicích, i kroutících se okreskách a můžete šlapat i v zasněžených, sotva viditelných stopách. Převede přes mosty mezi country, folkem a indie s obrovským nasazením. S pocity kolísá, jako by jezdila po sinusoidě, vypráví se na vrchol i na dno (v případě písní z nové desky je především v části nad horizontální osou), pár věcí rytmicky pozmění, obojí přidává na zajímavosti, ale přece se neubráním pocitu, který vemlouvavě opakuje, že doma zní (pořád tak mladá) americká superstar (a ti okolo) lépe.

P.S.: Předkapela Sky Larkin nepřijela, ale nevypadalo to, že tato skutečnost někoho doopravdy zajímá.

Conor Oberst and the Mystic Valley Band, Praha – Roxy, 10. 9. 08