Colours of Ostrava, Ostrava, 14. - 17. 7. 11 (2. část)
24.7.2011 | Autor: Michal Šimeček | sekce: živě
Teplé sobotní odpoledne bylo na kostelní scéně k nepřežití. Úvodní koncert dne zde přilákal dav lidí, kteří v nevětraném interiéru ještě před první písní vydýchali snad úplně všechen vzduch. Lenka Dusilová byla sama udivena, kolik že to na její Eternal Seekers dorazilo posluchačů, a i přes ne úplně příznivé pracovní podmínky zvládla s kapelou odehrát a s lehkostí sobě vlastní odzpívat vynikající akustický koncert, který kostelním prostorům jednoduše slušel.
Kdo po parném zážitku potřeboval trochu osvěžení, mohl z kostela zavítat rovnou do festivalového parku, na hlavní scéně právě vystupovala mladá kopřivnická ska kapela Tatroska. Osmičlenný band hrál na tak velkém pódiu údajně poprvé, což ale jednotlivé hudebníky evidentně nijak neznervózňovalo – odehráli velmi solidní vystoupení.
Další změna line-upu
Krátce po sedmnácté hodině přišla nemilá zpráva: ,,Ninjasonik nestihli letadlo, nevystoupí‘‘. Dilema některých, zda večer zajít právě na ně, či na ve stejném čase hrající Prago Union tak bylo rázem vyřešeno. Pro pořadatele to ale byla další rána pod pás, jednalo se totiž už o čtvrtou změnu line-upu (a naštěstí poslední). Jedna z předchozích změn se již před začátkem festivalu dotkla i Kristeen Young, místo které měli dorazit američtí The Violet Burning. Ti v sobotu také dorazili a odehráli velmi hlučný rockový koncert se zvukem postaveným na elektrických kytarách.
Hvězda world music rozdávala dobrou náladu
Večer se na hlavní scéně vyrojila početná skupinka afrických muzikantů vedená zpívajícím albínem z Mali Salifem Keitou, jenž zaskakoval za omluveného Youssou N’Doura. Svěží world music s důrazem na rytmus sázela kromě vynikajícího Keitova hlasu také na instrumentální pasáže, v nichž se muzikanti mohli vyřádit naplno (zajímavé bylo sledovat zejména hráče na neobvyklý hudební nástroj kora). Pozitivní nálada z pódia tryskala jako gejzír, o to větší změnu pak přineslo přemístění na Černou louku, kde se na své vystoupení připravovali post-rockoví Mono.
Ti přišli, za až bolestně hlasitého zvuku gongu otevřeli následující hodinu plnou kytarové melancholie, během níž k publiku nepronesli jediné slovo, dohráli, ihned na to se začali balit a z pódia odkráčeli pryč. Byl to sice trochu neosobní koncert, avšak čtveřice Japonců se s publikem snažila spojit jinak – skrze hudbu. A velké umění tohoto jim upřít v žádném případě nešlo.
Po Mono byli na programu Tata Bojs, kteří na Colours přijeli prezentovat své poslední album Ležatá osmička. Kdo chtěl, mohl si na nedaleké NYC stage během zvukových zkoušek chlapců z Hanspaulky zkrátit čekací dobu u trip-hopu Anomie Belle, která si zde kromě počítače přivezla i housle, kytaru a pár spoluhráčů. Americká multiinstrumentalistka na festivale odehrála koncerty dva - první za zrušené Ninjasonik, druhý pak ve svém původním čase o hodinu později.
Mardošův pás nevydržel
Tata Bojs ke druhé hlavní scéně přilákali davy diváků, jimž zahráli jak své největší hity ze starších desek, tak i několik novinek. Mardoša jako vždy všechny bavil a při hraní vesele skákal, až se mu z toho utrhl pás na baskytaře. Kapela ničím výrazně nepřekvapila, dokonce i skladby z nové desky zněly zavedeně, což ale není žádnou výtkou – Bublajs a spol. si prostě svůj vysoký standart udrželi i nyní. Vynikající koncert odehráli také Apollo 440, kteří z místa před hlavním pódiem udělali jeden obrovský taneční parket. Člověk skoro až nevěřil, že syntéza elektroniky a živě hraného rocku může přinést tak chutné ovoce.
Poslední den
Velké finále se nezadržitelně blížilo, neděli proto bylo vhodné začít na něčem klidnějším. Sázkou na jistotu se zdáli být Aranis, čistě instrumentální složení, které ve sváteční den lákalo do kostela na avantgardní rock kombinovaný s vážnou hudbou. Z Belgičanů se ale nakonec vyklubala zoufalá nuda, která s vážnou hudbou měla společné jen housle a kontrabas. Jejich kompozice se táhly odnikud nikam – nebyly v nich žádné pěkné melodie, žádné silné sóla, ani žádné emoce. A publikum na dřevěných lavicích přitom úspěšně usínalo.
To, co pak na stejném místě předvedli umělci z uskupení nazvaného Sváteční pop sice hlavu a patu postrádalo také, avšak v jejich případě šlo pouze o vtipný experiment - pokus vytvořit improvizační hudební divadlo s přesahem k surrealismu, za doprovodu zvuku hudebních nástrojů a nehudebních předmětů. Kvarteto Cais, Hradil, Smeykal, Nikl na pódiu i mimo něj pracovalo s tichem, hlasitou výbušností, éterickým písničkářstvím, rybářským prutem, nebo i se stolním fotbalem. Přihlížející byli tím vším evidentně nadšeni a tak v závěru kapelu odměnili potleskem ve stoje.
Na Amélii nedošlo
Yann Tiersen, Swans a Grinderman. Ti měli během posledních tří a půl hodin završit celé Colours of Ostrava 2011. Jako první přišel na řadu francouzský multiinstrumentalista, tolik proslavený soundtrackem k filmu Amélie z Montmartru. Akordeon si s sebou do Ostravy ale nepřivezl, na programu totiž byly hlavně věci z jeho poslední desky Dust Lane. Tiersen skladby pro koncertní podání dost přearanžoval (dostaly rockovější zvuk, akustické kytary kompletně nahradily elektrické) a s kapelou se zasloužil o jedno z nejlepších vystoupení celého festivalu. Zdálo se, jako by toho chtěl na ploše hodiny a patnácti minut představit co nejvíc, kouzlil hrou na housle a uvedl i jednu novinku.
Temný konec barevného festivalu
Při jedné pauze mezi Tiersenovými skladbami se od Černé louky začal ozývat podivný ruch. Pohled na program ukazoval, že právě nastoupili Swans se svým prodlouženým hracím časem. Černočerná temnota prosáklá úchylností v čele s Michaelem Girou v extázi. Monotónní opakující se rytmy a zkreslené tóny elektrických kytar v tom nejsyrovějším podání, jaké si člověk jen mohl představit. Kdo na tohle noisové parádění neměl sílu, mohl se ukrýt do prostor klubu na – v porovnání se Swans – vskutku lidovou show baskytaristy Fernanda Saunderse, se kterým v jednu chvíli vystoupili i dva žongléři.
Pak už byl v plánu jen Grinderman. Kapela Nicka Cavea hrála poslední koncert festivalu a největší hvězda letošních Colours si to užívala jak jen mohla. Cave neustále chodil k lidem u hrazení, dotýkal se jich a z bezprostřední blízkosti na ně i řval (,,I just wanna relax!’’). Kapela, opírajíce se o výkony frenetického multiinstrumentalisty Warrena Ellise, byla po celou dobu ve vynikající formě a potvrdila své hvězdné renomé neurvalých rockerů, byť to s ohledem na předchozí události s Labutěmi mělo za následek, že barevný festival pro letošek finišoval ve velice temných odstínech.
Colours of Ostrava, Ostrava – různá místa, 14. – 17. 7. 11
>> Colours of Ostrava 2011 >> fotogalerie - 1. část >> fotogalerie - 2. část >> reportáž - 1. část >> reportáž - 2. část
Teplé sobotní odpoledne bylo na kostelní scéně k nepřežití. Úvodní koncert dne zde přilákal dav lidí, kteří v nevětraném interiéru ještě před první písní vydýchali snad úplně všechen vzduch. Lenka Dusilová byla sama udivena, kolik že to na její Eternal Seekers dorazilo posluchačů, a i přes ne úplně příznivé pracovní podmínky zvládla s kapelou odehrát a s lehkostí sobě vlastní odzpívat vynikající akustický koncert, který kostelním prostorům jednoduše slušel.
Kdo po parném zážitku potřeboval trochu osvěžení, mohl z kostela zavítat rovnou do festivalového parku, na hlavní scéně právě vystupovala mladá kopřivnická ska kapela Tatroska. Osmičlenný band hrál na tak velkém pódiu údajně poprvé, což ale jednotlivé hudebníky evidentně nijak neznervózňovalo – odehráli velmi solidní vystoupení.
Další změna line-upu
Krátce po sedmnácté hodině přišla nemilá zpráva: ,,Ninjasonik nestihli letadlo, nevystoupí‘‘. Dilema některých, zda večer zajít právě na ně, či na ve stejném čase hrající Prago Union tak bylo rázem vyřešeno. Pro pořadatele to ale byla další rána pod pás, jednalo se totiž už o čtvrtou změnu line-upu (a naštěstí poslední). Jedna z předchozích změn se již před začátkem festivalu dotkla i Kristeen Young, místo které měli dorazit američtí The Violet Burning. Ti v sobotu také dorazili a odehráli velmi hlučný rockový koncert se zvukem postaveným na elektrických kytarách.
Hvězda world music rozdávala dobrou náladu
Večer se na hlavní scéně vyrojila početná skupinka afrických muzikantů vedená zpívajícím albínem z Mali Salifem Keitou, jenž zaskakoval za omluveného Youssou N’Doura. Svěží world music s důrazem na rytmus sázela kromě vynikajícího Keitova hlasu také na instrumentální pasáže, v nichž se muzikanti mohli vyřádit naplno (zajímavé bylo sledovat zejména hráče na neobvyklý hudební nástroj kora). Pozitivní nálada z pódia tryskala jako gejzír, o to větší změnu pak přineslo přemístění na Černou louku, kde se na své vystoupení připravovali post-rockoví Mono.
Ti přišli, za až bolestně hlasitého zvuku gongu otevřeli následující hodinu plnou kytarové melancholie, během níž k publiku nepronesli jediné slovo, dohráli, ihned na to se začali balit a z pódia odkráčeli pryč. Byl to sice trochu neosobní koncert, avšak čtveřice Japonců se s publikem snažila spojit jinak – skrze hudbu. A velké umění tohoto jim upřít v žádném případě nešlo.
Po Mono byli na programu Tata Bojs, kteří na Colours přijeli prezentovat své poslední album Ležatá osmička. Kdo chtěl, mohl si na nedaleké NYC stage během zvukových zkoušek chlapců z Hanspaulky zkrátit čekací dobu u trip-hopu Anomie Belle, která si zde kromě počítače přivezla i housle, kytaru a pár spoluhráčů. Americká multiinstrumentalistka na festivale odehrála koncerty dva - první za zrušené Ninjasonik, druhý pak ve svém původním čase o hodinu později.
Mardošův pás nevydržel
Tata Bojs ke druhé hlavní scéně přilákali davy diváků, jimž zahráli jak své největší hity ze starších desek, tak i několik novinek. Mardoša jako vždy všechny bavil a při hraní vesele skákal, až se mu z toho utrhl pás na baskytaře. Kapela ničím výrazně nepřekvapila, dokonce i skladby z nové desky zněly zavedeně, což ale není žádnou výtkou – Bublajs a spol. si prostě svůj vysoký standart udrželi i nyní. Vynikající koncert odehráli také Apollo 440, kteří z místa před hlavním pódiem udělali jeden obrovský taneční parket. Člověk skoro až nevěřil, že syntéza elektroniky a živě hraného rocku může přinést tak chutné ovoce.
Poslední den
Velké finále se nezadržitelně blížilo, neděli proto bylo vhodné začít na něčem klidnějším. Sázkou na jistotu se zdáli být Aranis, čistě instrumentální složení, které ve sváteční den lákalo do kostela na avantgardní rock kombinovaný s vážnou hudbou. Z Belgičanů se ale nakonec vyklubala zoufalá nuda, která s vážnou hudbou měla společné jen housle a kontrabas. Jejich kompozice se táhly odnikud nikam – nebyly v nich žádné pěkné melodie, žádné silné sóla, ani žádné emoce. A publikum na dřevěných lavicích přitom úspěšně usínalo.
To, co pak na stejném místě předvedli umělci z uskupení nazvaného Sváteční pop sice hlavu a patu postrádalo také, avšak v jejich případě šlo pouze o vtipný experiment - pokus vytvořit improvizační hudební divadlo s přesahem k surrealismu, za doprovodu zvuku hudebních nástrojů a nehudebních předmětů. Kvarteto Cais, Hradil, Smeykal, Nikl na pódiu i mimo něj pracovalo s tichem, hlasitou výbušností, éterickým písničkářstvím, rybářským prutem, nebo i se stolním fotbalem. Přihlížející byli tím vším evidentně nadšeni a tak v závěru kapelu odměnili potleskem ve stoje.
Na Amélii nedošlo
Yann Tiersen, Swans a Grinderman. Ti měli během posledních tří a půl hodin završit celé Colours of Ostrava 2011. Jako první přišel na řadu francouzský multiinstrumentalista, tolik proslavený soundtrackem k filmu Amélie z Montmartru. Akordeon si s sebou do Ostravy ale nepřivezl, na programu totiž byly hlavně věci z jeho poslední desky Dust Lane. Tiersen skladby pro koncertní podání dost přearanžoval (dostaly rockovější zvuk, akustické kytary kompletně nahradily elektrické) a s kapelou se zasloužil o jedno z nejlepších vystoupení celého festivalu. Zdálo se, jako by toho chtěl na ploše hodiny a patnácti minut představit co nejvíc, kouzlil hrou na housle a uvedl i jednu novinku.
Temný konec barevného festivalu
Při jedné pauze mezi Tiersenovými skladbami se od Černé louky začal ozývat podivný ruch. Pohled na program ukazoval, že právě nastoupili Swans se svým prodlouženým hracím časem. Černočerná temnota prosáklá úchylností v čele s Michaelem Girou v extázi. Monotónní opakující se rytmy a zkreslené tóny elektrických kytar v tom nejsyrovějším podání, jaké si člověk jen mohl představit. Kdo na tohle noisové parádění neměl sílu, mohl se ukrýt do prostor klubu na – v porovnání se Swans – vskutku lidovou show baskytaristy Fernanda Saunderse, se kterým v jednu chvíli vystoupili i dva žongléři.
Pak už byl v plánu jen Grinderman. Kapela Nicka Cavea hrála poslední koncert festivalu a největší hvězda letošních Colours si to užívala jak jen mohla. Cave neustále chodil k lidem u hrazení, dotýkal se jich a z bezprostřední blízkosti na ně i řval (,,I just wanna relax!’’). Kapela, opírajíce se o výkony frenetického multiinstrumentalisty Warrena Ellise, byla po celou dobu ve vynikající formě a potvrdila své hvězdné renomé neurvalých rockerů, byť to s ohledem na předchozí události s Labutěmi mělo za následek, že barevný festival pro letošek finišoval ve velice temných odstínech.
Colours of Ostrava, Ostrava – různá místa, 14. – 17. 7. 11
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Colours-of-Ostrava-Ostrava-14-17-7-11-2-cast~24~cervenec~2011/
Komentáře
&;
