Colours Of Ostrava 2013 - fesťák jak cyp (2. díl)
31.7.2013 | Autor: Dan Sywala | sekce: živě
Víkendový program dvanáctého ročníku Colours Of Ostrava byl ještě nabitější než v pracovních dnech. Vidět to bylo nejen na rostoucí návštěvnosti, ale i na zvučnějších jménech účinkujících. Počasí stále přálo, řady na občerstvení byly opět minimální a účastníci tohoto hudebního svátku si mohli i dále užívat první ligu world music.
Vedle hlavní (Česká spořitelna) stage a vedlejší ArcelorMittal nabízely útroby festivalu i další řadu pódií, kde se dalo přebíhat mezi českými umělci, mezinárodními talenty či večer ukončit nějakou tou elektronikou. Specifickou scénou byl uzavřený Gong, určený pro komornější vystoupení. Přestože chápu nutnost rezervačního systému, mnoho účastníků se cítilo ukřivděno, že si za tato vystoupení po nákupu celo-festivalového lístku musí ještě doplácet. Avšak nejen pro ně byla před Gongem velká obrazovka a dostatek místa k sezení a sledování dění uvnitř. Občerstvení bylo rozmanité a za přijatelné ceny. Doprovodná zábava organizovaná především sponzory, působila jako příjemné ozvláštnění. V neposlední řadě i nepostradatelné toalety byly slušně udržované, avšak jejich počet by mohl v příštích letech narůst. Přesněji rozložit je na více místech. Ale největší změnou byl nový povrch především u hlavní stage, který byl vhodnější pro oblíbené „žabky“. Tato změna a časté kropení pomohlo snížit prašnost, ale i na tom by šlo do budoucna pracovat.
Sobotní den jsem započal u domácích The Spankers velice vtipně kombinujících reggae a pop. Mnohočlenná česká kapela v čele s charismatickou slovenskou zpěvačkou vyhecovala všechny přítomné ke skotačení i přes úporné horko. Kvůli následnému rozhovoru s touto kapelou jsem si musel odpustit i jeden ze svých nejoblíbenějších filmů – Big Lebowski na Cinestar Stage, která během celého festivalu nabízela perly světové kinematografie.
Wanastowi Vjecy patří již řadu let ke stálici na domácí scéně. Přestože jsem si tohoto faktu vědom a slýchávám jejich hity v rádiích léta, byl to i v tomto případě můj první kontakt naživo. Avšak při výraznému zpěvu publika, především od přítomných dam, mi bylo jasné, že takových jako já byla přítomna jen hrstka. Poctivá show, přesvědčivé výkony a osvědčené hity jako Sbírka zvadlejch růží a Andělé, to byly „Wanastovky“ na Colours. Schválně, dámy, kolik z vás přijalo tu několikrát opakovanou pozvánku na hotel?
Vedle na hlavní stage právě začínali The Knife, kteří jsou velmi vyhledávanou festivalovou formací. Avšak jak už to na takovýchto rozmanitých akcích bývá, není to opět pro každého. Přestože jsem se nacházel ve skupině ztrácející se v chaosu elektronických rytmů a doprovodných zpěvů, přítomné rozsáhlé publikum tento názor nemělo a naplno si vychutnávalo jejich divoké audiovizuální představení.
Přestože jsem ani v případě The xx nenašel mnoho společného, jejich show se těšila ještě větší oblibě než u předchozích Švédů. Britové urazili od doby, co jsem je viděl loni v Barceloně na Primavera Sound velkou cestu a svým osobitě chladným indie pop/rockem (něco ve stylu chladnějších The Cure) nacházejí čím dál více oddaných fandů. Tlačenice v publiku byla nevídaná a i přes únavnost rozpálené soboty se počet diváků nezmenšil až do konce. Celá show působila velmi kompaktně a to nejen hudebně, ale i vizuálně, kdy si řeknete, že jen takhle může vypadat anglická kapela.
Neděle
Přišel poslední den, s ním i logická únava, a jelikož program končil ještě před půlnocí, bylo potřeba nalákat diváky co možná nejdříve. Tuto úlohu převzali Vojtěch Dyk a B-Side Band. Slunce opět pražilo, ale sympatické jazzové variace na známé kousky, doprovázené vokálním exhibicionismem Vojty Dyka, působily i v tak náročném počasí příjemně. Vojta rád vtipkoval a udržoval tak rozpálené publikum v pozoru, zatímco hudebníci se stabilně hostujícím saxofonistou Michalem Žáčkem střídali jeden veleznámý hit za druhým.
Po krátkém osvěžení jsem navštívil Radegast Czech stage kvůli domácí formaci Luno. Atmosférický rock s drobnou příměsí psychedelie nutil diváky k hlubšímu poslechu. Skrze strohé aranže se postupně propracovávali k někdy euforickým, jindy zase chladnějším náladám. Nad vším stál příjemný hlas frontwoman Emy, avšak celkově kapela nepatří do kategorie společenských a spíše si udržovala odstup. Potvrzuje to i fakt, že předběžný konec svého vystoupení oznámila snad už v polovině hodinového vystoupení a přestože dávala přídavky, odešla o dobrých deset minut dříve. Publikem, které rostlo až do konce, to rozhodně nebylo.
K asi nejhlasitějším formacím tohoto ročníku patřili američtí Tomahawk. Superskupina včele s frontmanem Faith No More Mikem Pattonem na relaxující publikum vybalila nával skladeb s obšírným popisem „experimentálně alternativní metal/rock“. Podle toho to taky v publiku vypadalo. Přestože chválím tvrdší záležitosti i na festivalu jakým jsou Colours, tohle není na poslední „unavený“ den a hlavně ne pro ušní bubínky čtyři dny masírované písničkáři a zábavným reggae.
O adekvátní závěr festivalu se, po poděkování organizátorů divákům a počasí nad námi, postaral Jamie Cullum. Oblíbený britský zpěvák a klavírista nebyl na Colours poprvé a tuto akci má ve velké oblibě. Do svého vystoupení, které si nenechal uniknout nikdo, komu ještě stačily síly, dal úplně všechno. Zpěvák přezdívaný „Sinatra v teniskách“ pobíhal po pódiu, sbíral dárky především od fanynek a skákal a bušil do svého piána, jakoby to bylo jeho poslední vystoupení. Zásluhu na tom mělo publikum, které se skutečně bavilo a zpívalo jako nikdy za celou dobu trvání festivalu. Setlist byl zaměřený na aktuální album Momentum opravdu výjimečně a větší prostor získaly spíše oblíbené hity. Nechyběl ani seskok z pódia a pozdravení prvních řad, avšak vehementně vyzpívávané přání o přídavek již vyslyšeno nebylo. Nevadí, tak zase příště. Fajně bylo!
Colours Of Ostrava, Ostrava - Dolní oblast Vítkovic, 18. – 21. 7. 13
1. díl reportáže čtěte zde
Víkendový program dvanáctého ročníku Colours Of Ostrava byl ještě nabitější než v pracovních dnech. Vidět to bylo nejen na rostoucí návštěvnosti, ale i na zvučnějších jménech účinkujících. Počasí stále přálo, řady na občerstvení byly opět minimální a účastníci tohoto hudebního svátku si mohli i dále užívat první ligu world music.
Vedle hlavní (Česká spořitelna) stage a vedlejší ArcelorMittal nabízely útroby festivalu i další řadu pódií, kde se dalo přebíhat mezi českými umělci, mezinárodními talenty či večer ukončit nějakou tou elektronikou. Specifickou scénou byl uzavřený Gong, určený pro komornější vystoupení. Přestože chápu nutnost rezervačního systému, mnoho účastníků se cítilo ukřivděno, že si za tato vystoupení po nákupu celo-festivalového lístku musí ještě doplácet. Avšak nejen pro ně byla před Gongem velká obrazovka a dostatek místa k sezení a sledování dění uvnitř. Občerstvení bylo rozmanité a za přijatelné ceny. Doprovodná zábava organizovaná především sponzory, působila jako příjemné ozvláštnění. V neposlední řadě i nepostradatelné toalety byly slušně udržované, avšak jejich počet by mohl v příštích letech narůst. Přesněji rozložit je na více místech. Ale největší změnou byl nový povrch především u hlavní stage, který byl vhodnější pro oblíbené „žabky“. Tato změna a časté kropení pomohlo snížit prašnost, ale i na tom by šlo do budoucna pracovat.
Sobotní den jsem započal u domácích The Spankers velice vtipně kombinujících reggae a pop. Mnohočlenná česká kapela v čele s charismatickou slovenskou zpěvačkou vyhecovala všechny přítomné ke skotačení i přes úporné horko. Kvůli následnému rozhovoru s touto kapelou jsem si musel odpustit i jeden ze svých nejoblíbenějších filmů – Big Lebowski na Cinestar Stage, která během celého festivalu nabízela perly světové kinematografie.
Wanastowi Vjecy patří již řadu let ke stálici na domácí scéně. Přestože jsem si tohoto faktu vědom a slýchávám jejich hity v rádiích léta, byl to i v tomto případě můj první kontakt naživo. Avšak při výraznému zpěvu publika, především od přítomných dam, mi bylo jasné, že takových jako já byla přítomna jen hrstka. Poctivá show, přesvědčivé výkony a osvědčené hity jako Sbírka zvadlejch růží a Andělé, to byly „Wanastovky“ na Colours. Schválně, dámy, kolik z vás přijalo tu několikrát opakovanou pozvánku na hotel?
Vedle na hlavní stage právě začínali The Knife, kteří jsou velmi vyhledávanou festivalovou formací. Avšak jak už to na takovýchto rozmanitých akcích bývá, není to opět pro každého. Přestože jsem se nacházel ve skupině ztrácející se v chaosu elektronických rytmů a doprovodných zpěvů, přítomné rozsáhlé publikum tento názor nemělo a naplno si vychutnávalo jejich divoké audiovizuální představení.
Přestože jsem ani v případě The xx nenašel mnoho společného, jejich show se těšila ještě větší oblibě než u předchozích Švédů. Britové urazili od doby, co jsem je viděl loni v Barceloně na Primavera Sound velkou cestu a svým osobitě chladným indie pop/rockem (něco ve stylu chladnějších The Cure) nacházejí čím dál více oddaných fandů. Tlačenice v publiku byla nevídaná a i přes únavnost rozpálené soboty se počet diváků nezmenšil až do konce. Celá show působila velmi kompaktně a to nejen hudebně, ale i vizuálně, kdy si řeknete, že jen takhle může vypadat anglická kapela.
Neděle
Přišel poslední den, s ním i logická únava, a jelikož program končil ještě před půlnocí, bylo potřeba nalákat diváky co možná nejdříve. Tuto úlohu převzali Vojtěch Dyk a B-Side Band. Slunce opět pražilo, ale sympatické jazzové variace na známé kousky, doprovázené vokálním exhibicionismem Vojty Dyka, působily i v tak náročném počasí příjemně. Vojta rád vtipkoval a udržoval tak rozpálené publikum v pozoru, zatímco hudebníci se stabilně hostujícím saxofonistou Michalem Žáčkem střídali jeden veleznámý hit za druhým.
Po krátkém osvěžení jsem navštívil Radegast Czech stage kvůli domácí formaci Luno. Atmosférický rock s drobnou příměsí psychedelie nutil diváky k hlubšímu poslechu. Skrze strohé aranže se postupně propracovávali k někdy euforickým, jindy zase chladnějším náladám. Nad vším stál příjemný hlas frontwoman Emy, avšak celkově kapela nepatří do kategorie společenských a spíše si udržovala odstup. Potvrzuje to i fakt, že předběžný konec svého vystoupení oznámila snad už v polovině hodinového vystoupení a přestože dávala přídavky, odešla o dobrých deset minut dříve. Publikem, které rostlo až do konce, to rozhodně nebylo.
K asi nejhlasitějším formacím tohoto ročníku patřili američtí Tomahawk. Superskupina včele s frontmanem Faith No More Mikem Pattonem na relaxující publikum vybalila nával skladeb s obšírným popisem „experimentálně alternativní metal/rock“. Podle toho to taky v publiku vypadalo. Přestože chválím tvrdší záležitosti i na festivalu jakým jsou Colours, tohle není na poslední „unavený“ den a hlavně ne pro ušní bubínky čtyři dny masírované písničkáři a zábavným reggae.
O adekvátní závěr festivalu se, po poděkování organizátorů divákům a počasí nad námi, postaral Jamie Cullum. Oblíbený britský zpěvák a klavírista nebyl na Colours poprvé a tuto akci má ve velké oblibě. Do svého vystoupení, které si nenechal uniknout nikdo, komu ještě stačily síly, dal úplně všechno. Zpěvák přezdívaný „Sinatra v teniskách“ pobíhal po pódiu, sbíral dárky především od fanynek a skákal a bušil do svého piána, jakoby to bylo jeho poslední vystoupení. Zásluhu na tom mělo publikum, které se skutečně bavilo a zpívalo jako nikdy za celou dobu trvání festivalu. Setlist byl zaměřený na aktuální album Momentum opravdu výjimečně a větší prostor získaly spíše oblíbené hity. Nechyběl ani seskok z pódia a pozdravení prvních řad, avšak vehementně vyzpívávané přání o přídavek již vyslyšeno nebylo. Nevadí, tak zase příště. Fajně bylo!
Colours Of Ostrava, Ostrava - Dolní oblast Vítkovic, 18. – 21. 7. 13
1. díl reportáže čtěte zde
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/zive/Colours-Of-Ostrava-2013-Festak-jak-cyp-2-dil~31~cervenec~2013/