17.9.2012 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě Sezóna koncertů pod širým nebem se pro letošek ukládá k spánku. Coldplay si to ale ještě stačili užít se vší parádou na nezastřešeném (!) pódiu a stadionu fotbalové Slavie vyrazili dech.

Že prý nepřijeli překvapit. Že prý ani neměli čím překvapit. To jsem napsal před čtyřmi lety, kdy u nás tito Britové hráli poprvé. A vidíte to, překvapení přišlo ve chvíli, kdy už by ho člověk vůbec nečekal.

Symbolem večera byly barvy všude kam, se podíváš. Hned u vstupu vyfasoval každý příchozí náramek, který sehrál během večera zásadní roli. Se začátkem koncertu totiž začal svítit a ruce návštěvníků se proměnily v les barev. Je za tím ale mnohem víc, než jenom snaha o fascinaci. Coldplay se tímto způsobem podařilo hned do samotné show zapojit návštěvníky. IT terminologií by se dalo říct „koncert 2.0“. V takovém měřítku se o nic podobného žádná stadionová kapela dosud zřejmě nepokusila. Schválně: za jak dlouho přijde vlna plagiátů?

Když do toho s prvními tóny úvodní (pomíjíme-li Mylo Xyloto, která plnila funkci intra) Hurts Like Heaven přišel ohňostroj (ne poslední), při následné In My Place se na plochu stadionu snesl déšť konfet (ne naposledy) a pak ještě pograffitované balóny (na jednom z nich jsem zahlédl nápis „Bohnice“), člověk nevěděl, kam se má koukat dřív. A přišla husí kůže, fakt.

Zkuste se zeptat kdejaké kapely, proč sype konfety. Sázím, že nenajde lepší odpověď, než že to tak dělají i ostatní. Jenže tohle byla do detailů promyšlená show, žádný z nápadů nebyl na první dobrou, neřkuli jenom proto, aby byl. A vůbec to přitom nebylo tak chladně umělohmotné, jako to mají třeba Muse, jejichž jediným štěstím je, že v Praze nehráli den před Coldplay, ale přijedou, až z toho lidi stačí vystřízlivět.


Mohlo by se zdát, že se v celé té vizuální záplavě ztratilo to hlavní, hudba, a co si budeme povídat, ve vzpomínkách mnohých nejspíš zůstane hlavně „to okolo“. Podstatná je ale jedna věc. Zatímco mnozí se snaží pomocí show zakrýt hudební nedostatky nebo slabý repertoár, Coldplay nemají co zakrývat.

Zhruba polovinu setlistu – devět z dvaceti položek - zabraly písně z loňské desky Mylo Xyloto, zbytek tvořil průřez hitů z minulé dekády. V polovině koncertu se celá kapela na tři písně přesunula na molo ke středu stadionu, kde došlo k asi jediné věci, kterou si mohla vážně odpustit - singlu Princess of China s patetickou projekcí zpívající Rihanny.

Koncert gradoval. Hit Viva La Vida z předchozí desky, Charlie Brown a Paradise z té aktuální, a pak hned další výlet mezi publikum - na malé pódium v zadní části plochy. Začal Chris Martin sám s akustickou kytarou, později se k němu připojil i zbytek kapely (bubeník Will Champion se zde mimochodem usadil za klávesy). Kromě Us Against the World odtud zazněl i hit Speed of Sound, jehož úvod se Martinovi podařilo zkazit. To jsou ta kouzla okamžiku, která ukazují, že i přes celou tu velkou hudební mašinerii jsou to stále jenom lidi.

Pak už následovala jenom finálová trojka Clocks, Fix You a Every Teardrop Is A Waterfall a stominutový koncert, který nedal ani na chvíli vydechnout a utekl jako voda, skončil.


Coldplay se na aktuálním turné podařilo šikovně propojit obsah a obal, zapojit návštěvníky do děje a fascinovat i ty, kteří je už viděli v minulosti. A taky odbourat největší problém předchozího pražského koncertu, kam většina lidí spíše než na hudbu přišla za „tak jsem tady, bavte mě“ zábavou. Tentokrát na tom vůbec nesešlo. Jo, tohle se povedlo.

PS: Málem by člověk zapomněl na support. Coldplay si přivezli dvě slečny prezentující současnou vlnu mladých britských popových zpěvaček – večer zahájila Charli XCX a po ní se představila Marina & the Diamonds. Obě dvě dělají pop, který na jednu stranu je líbivý a na druhou není pokleslý. Zatímco ale Charli se usilovně shazovala neustálým podbízením se a provoláváním, že za chvíli přijdou Coldplay, Marina jednoduše využila možnosti představit svou tvorbu. Méně je někdy více. Sice jí to víc sluší v menším uzavřeném prostoru, než na velkém stadionu, ale poradila si.

Coldplay, Praha – SynotTip Arena, 16. 9. 12