19.8.2013 | Autoři: Jan Simandl, Dan Sywala | sekce: živě
Jestliže někdo očekával, že čtvrteční noční déšť přinese úlevu v podobě chladnějšího dne, musel být pátečním počasím zklamán. Slunce se sice schovávalo za řídké mraky, tropické dusno však bylo stejně nepříjemné jako dosavadní vedra.

Pátek - zabité odpoledne zachránili Pro-Pain

Z odpoledních pátečních kapel stáli za pozornost z mého pohledu především Francouzi Misanthrope. Bohužel, kapela hrající něco mezi death a thrash metalem zcela zapadla do množství podobně znějících skupin, které se na pódiích Brutal Assaultu vystřídaly. Nechybělo nasazení ani solidní riffování, ale vlastní ksicht a výraznější skladba ano.

Nepříliš zajímavé Misanthrope vystřídala legendární hardcoreová banda z New Yorku Pro-Pain. Čtveřice předvedla přesně to, co se od kapely tohoto ražení dalo očekávat; chytlavé songy, valivé riffy a houpavé tempo. Všichni členové Pro-Pain hýřili energií a mosh-pit bouřil.


Izraelci na pódiu a biblická průtrž

Černého Petra letošního ročníku si vytáhli Izraelci Orphaned Land, protože těsně před začátkem jejich setu se spustil prudký přívalový liják. Trval sice jen půl hodiny, ale i tak stačil déšť bezpečně rozehnat diváky, vyřadit zvukovou věž pro tribunu a proměnit všechny nezpevněné plochy v oraniště. Palec nahoru hrstce věrných, která si i v bouři Orphaned Land užila. (JS)


Večer ve znamení Švédska

Večerní program započali švédští Meshuggah, kteří nejsou pro návštěvníky žádnou novinkou. Neznalé mohl tedy aspoň zaujmout žánrový popisek u jména kapely a to: „Innovative Complicated Metal“. A komplikovaná muzika to skutečně byla. Osmistrunné kytary sršely nával nesouměrných rifů, vše udržoval v rytmu Tomas Haake za bicími jen ve svých tradičních ponožkách a v první řadě ječák specificky headbangujícího Jense Kidmana. Meshuggah s každým vystoupením potvrzují, proč je tolik moderních djentových kapel následuje.

Následoval rychlý přesun vedle na headlinera, a to kolegy ze země tří korun, In Flames. Ve skutečnosti ani nebylo potřeba spěchat, protože následný mosh-pit totálně roztrhal před-koncertní zasedací pořádek. Výborný zvuk, přesvědčivé výkony všech členů, až se z toho málem stal happening. Zpěvák Andres Fridén vystoupení rád točil pro své rodiče na mobil a přestože působil, že si na kuráž pár kousků předtím dal, odzpíval to tak, že na něj mohou být rodiče pyšní. Spokojení byli i diváci. Oblíbené hitovky jako Trigger a Cloud Connected si neschovávali na konec a našel se prostor i na kousky ze začátku kariéry. Mosh-pit vydržel až do konce a čtvrt hoďky zpoždění tak nikoho neurazilo. (DS)


Amorphis, jeden z hlavních taháků pátečního večera, začali hrát o něco později, než podle programu měli, za skluz ovšem nemohli a set si patřičně protáhli. Kapela v čele s dlouhovlasým Tomi Joutsenem si do Josefova připravila set ze starších alb, z poslední desky Silent Waters nezazněla ani jedna skladba. Až na nepříjemně bodavá světla se nedalo Amorphis vcelku nic vytknout, finská šestice předvedla tradičně solidní výkon. (JS)

Sobota aneb čekání na Ihsahna

Norští Leprous si k plnohodnotné pozici pomohli jako doprovodná kapela sólového projektu zpěváka black metalových Emperor, ale poslední řadovky a vystoupení na Brutal Assaultu potvrdilo, že již naplno dozráli. Unikátní projev v čele s výborným vokálem by působil přímo opojně, kdyby mi bubínky netrhal zvuk. Tak nahlas jsem snad neviděl hrát ani Motörhead a poprvé jsem musel vytáhnout špunty do uší. V okolí nás takových bylo postupně více a každý chránil sluch, jak mohl. O to víc mrzelo, když se k nim přidal Ihsahn, kdy jeho originální řev nelidsky zkreslovala hlasitost. (DS)


Po čtyřech skladbách Leprous vtrhl na pódium severský ďábel Ihsahn a v doprovodu stejných muzikantů spustil skladbu Arrival z desky Eremita. Po technické i zvukové stránce bylo vše v pořádku, ale v plném světle se ukázalo, že je to právě saxofon Jorgena Munkebyho z Shining, který dává posledním dvěma Ihsahnovým sólovkám šťávu. V Josefově se hrálo bez saxofonu a klávesy jej nahradit nedokázaly, k odpolednímu slunci navíc Ihsahnova hudba vůbec neseděla.

Trivium, mladá floridská thrash-metalcore kapela, využila svůj čas na pódiu především k prezentaci posledních dvou desek. Líbivé koncertní tutovky jako Down from the Sky, Throes of Perdition nebo Built to Fall fungovaly naživo výborně a paradoxně nejslabší z celého setu tak byla novinka Brave the Storm, která byla „jen“ dobrá. I tak nelze Trivium hodnotit jinak než výbornou. (JS)



Špičkový satansko-progresivní závěr

Behemoth není fanouškům death/black metalu třeba nijak blíže představovat a stačí říct, že v Josefově se polským černokněžníkům povedlo posluchače dokonale uhranout. Kapela s uzdraveným Nergalem v čele přehrála zásadní skladby ze své bohaté diskografie, k tomu navíc nabídla ochutnávku z chystaného alba nazvanou Blow your Trumpet, Gabriel. Úžasná ohnivá show a kostýmy, perfektní zvuk a hlavně černočerná atmosféra – to vše udělalo z koncertu Behemoth asi nejlepší moment celého festivalu.

Prog-metaloví bohové Opeth mě osobně trochu zklamali výběrem skladeb, mám totiž dojem, že muzikanti bavili především sami sebe. „Klasické“ metalové fláky zazněly jen tři, krom nich potom akustická skladba Demon of the Fall, najazzlá Atonement a pocta 70. létům The Devil's Orchard z poslední desky. Nicméně trojlístek Ghost of Perdition, Deliverance a Blackwater Park byl prostě zabijácký a punc geniality už nikdo Opeth nikdy neodpáře. (JS)


Švédskou instituci Opeth je potřeba brát se stejným nadhledem, jako oni berou svou vlastní muziku. Sám frontman Mikael by to okomentoval: „Na jazzovém festivalu rádi hrajeme death metal a na metalovém fesťáku jazzové vyhrávky“. Pravda je taková, že na to, v jaké se kapela aktuálně nachází fázi, je překvapivé, kolik zahrála písní obsahující growling. Opeth se velmi okrajově věnovali kontroverzní nové desce Heritage, kde dopracovali svůj obdiv k sedmdesátkám k dokonalosti. A místo toho vybalili klasický festivalový set obsahující zlomky z celé kariéry. Nechyběl Mikaelův osobitý humor a poté, co dostali zprávu od organizátorů zahrát poslední věc, odpověděli: „v pohodě“ a zahráli téměř čtvrthodinu dlouhou Blackwater Park.

Brutal Assault se netěší oblibě pouze u domácích nadšenců, ale i zahraničních. Kromě tradičních Poláků, Němců a občas i nějakého toho Brita, do Josefova rádi jezdí i návštěvníci z Jižní Ameriky a početné skupinky z Balkánu. Jsem si vědom, že sem dorazili i návštěvníci z Nového Zélandu, ale těch balkánských dvacet pět hodin, třeba do Skopje, mi přijde už tak nepředstavitelné, navíc, když je člověk po dálnici doma za pár hodin.

Bohužel ani letos se Brutalu nevyhnulo vykrádání stanů. Věřím však, že se to v následujících ročnících zlepší, a přidají se hlídky hlavně poslední večer, kdy k těmto nepříjemných skutečnostem docházelo zatím nejčastěji. (DS)

Brutal Assault, Jaroměř - vojenská pevnost Josefov, 7. - 10. 8. 13