11.4.2011 | Autor: Adam Pešek | sekce: živě Jazz from hell, nejextrémnější taneční hudba posledních dekád. Básníci nejsou obyčejní lidé a Ted Milton je básník. A i když veterány Blurt údajně začíná znovuobjevovat nová generace, asi nikdy se nestanou kapelou, co bude na očích byť třeba jen obce příznivců alternativy. „Ted je básník a vizionář. Byl to vůbec první člověk, kterého jsem viděl hudbu interpretovat i fyzicky,“ popisuje Clapton ve své autobiografii Miltona, se kterým se často potkával někdy kolem roku 65. A jeho slova jsou stále platná.

Už samotný nástup na pódium vytváří zvláštní atmosféru. Za doprovodu hučení reproduktorů, s kelímkem v jedné a saxofonem ve druhé ruce pomaličku, jako by si krokoval vzdálenost, přichází nejprve zkontrolovat kytaristu a následně i bubeníka. A když kelímek odloží a vrátí se na svou pozici před dvěma mikrofony (jeden pro zpěv, druhý pro saxofon), začíná úderem do bicích ukázka té šílenější polohy Blurt.

Většina kapel ladí, Blurt nástroje nejprve mučí. Miltonovi sice stačí jedna ruka k tomu, aby saxofon držel pod krkem a zároveň mu přitlačil na hrdlo, pod oběma ale skučí podstatně víc. Kytarista otáčením kolíků tahá struny jako na skřipci a bubny od strojově přesné mašiny schytávají jednu ránu za druhou. Nástroje se musí naučit pokoře. Milton gestikuluje, tóny hýbou jeho tělem a na obličeji střídá jednu grimasu za druhou.  „Why don’t you enjoy life? Why do you destroy life?“ táže se uměřeně kritickým hlasem existenciálního básníka v jedné z prvních skladeb.

V prořídlých řadách má každý dostatek prostoru pro pohyb, využívá toho jen málokdo. Ohlas je ale solidní. Milton má takové charisma, že i pokyny zvukaři baví publikum. Z bubnů do odposlechu víc a následně míň se stává malá epizoda.

Výchovnou metodu střídá klidnější podoba. Občasné exhibice jsou vyhrazeny pouze pro saxofon. Nejedná se ale o nic samoúčelného, pouze dávají odpočinout zbylým dvěma nástrojům, které ani v klidnějších skladbách nedostávají volno. A to nedostává ani kapela, když se po nějakých padesáti minutách pokusí o odchod. Nástroje se zase bouří a tváře kapely se mění stejně jako Miltonovy grimasy. A závěrečný úsměv na tváři ani takovému pódiovému herci jen těžko neuvěřit.

Blurt, Praha – Palác Akropolis, 7. 4. 2011