2.11.2011 | Autor: Jan Mazura | sekce: živě Avishai Cohen v Praze: Stejně, a přece jinak

Předchozí album basisty a skladatele Avishaie Cohena s názvem Aurora (zároveň jeho první u vydavatelství Blue Note) signalizovalo slibný nový směr jeho tvorby – silnější vliv tradiční hudby rodného Izraele, zařazení mužského i ženského zpěvu, výraznější melodie než kdy před tím a větší kapela. Letošní nahrávka Seven Seas, kterou podzimní turné propagovalo, se tohoto směru drží méně. Není vůbec špatné, ale kdo Cohenovu tvorbu soustavněji sleduje, může mít pocit určitého opakování se a jakéhosi neuskutečněného kroku vpřed. Strhujícímu zážitku z koncertu 12. října v pražském Divadle Hybernia ovšem o něco slabší materiál nezabránil.

Musíme ocenit Cohenovu neustálou práci na novém repertoáru a pravidelné vydávání alb, z nichž žádné není vyloženě podprůměrné. Ba co víc, má materiálu dokonce o dost víc, než stíhá natočit. Nejlepší je, že jej pak v maximální možné míře propaguje živě a na koncertech nezařazuje příliš mnoho osvědčených „hitů“ jen kvůli potěše publika. Ví, že si to může dovolit – vstupenky byly okamžitě vyprodané a tak pořadatelé festivalu Struny podzimu přidali ještě jedno vystoupení tentýž.

Publikum se tedy dočkalo pouze dvou skladeb z březnové novinky Seven Seas – Dreaming a Seven Seas. Zbytek tvořily dvě úpravy tradicionálů, zbrusu nová skladba Sea of Salt a cover verze písně Etzion Gever od zřejmě nejznámější izraelské písničkářky Naomi Shemer. Když už došlo na ohlížení do minulosti, až na Remembering se nesahalo dál, než k předchozí nahrávce Aurora (titulní skladba a přídavková Alfonsina Y El Mar)

Nový koncept?

Tím se dostáváme k celkovému vyznění večera. Je běžné, že koncertní provedení je oproti albovým verzím skladeb vždy rozsáhlejší, ovšem několikrát za večer se to zdálo být už přehnané. Ano, jde o kapelu prvotřídních instrumentalistů, ale i tak mohl mít posluchač někdy pocit, jakoby sólové plochy byly úmyslně protahovány, přitom na úkor kvality. Zejména basová sóla v palcové technice nebo naopak v největších hloubkách byla někdy příliš na efekt, plná zběsilých běhů, u nichž skoro nezáleželo na tom, jaké obsahují noty. Také oblíbené Cohenovo bubnování na tělo kontrabasu působilo v jednom rozsáhlejším free sóle (bez doprovodu kapely) poněkud nepatřičně. Že leadrem tria je basista by v tomto případě nemělo sloužit jako omluva. Mimochodem Cohen vedle zemité hry na kontrabas též výtečně zpívá, na koncertě konkrétně ve starém jazyce sefardských Židů ladino. Spolu s několika písněmi ho odposlouchal od matky v dětství.

Bicí sóla, která ne vždy patří k divácky nejatraktivnějším, tentokrát ale vlastně vyzněla lépe než ostatní. Komplexní a přitom živelné rytmy korespondují s celkovou náladou skladeb více než občas příliš jazzově znějící sóla klavírní a nepůsobí jen jako exhibiční mezihra.


Dlouhé improvizace byly trochu překvapivé, neboť Cohenova tvorba vždy kladla větší důraz na kompozici neboli „písničku“ než na dlouhé sólové plochy a zdál se to být důvod, proč přitahovala i jinak nejazzové publikum. Koncert, kde by zaznělo více kratších skladeb, by možná měl ještě o něco lepší spád, ačkoli to je otázka vkusu. Také těžko odhadnout, nakolik to bylo momentální rozpoložení kapely a na kolik dlouhodobý koncept.

Po čase došlo také ke změnám na postech spoluhráčů. Nový pianista je rovněž izraelského původu, ovšem oproti svému předchůdci je hráčsky méně kultivovaný a na pohled energičtější. Není to myšleno jako kritika jednoho nebo druhého. Pouze klid, rozvážnost a perfekcionismus Shai Maestra, hrajícího jen přesně to, co je třeba, je nyní nahrazeno více nevázaným přístupem v podání Omri Mora, který se u klavíru hrbí, tančí, dělá pobavené grimasy na spoluhráče a při přídavku, kdy už nevydrží sedět, vyskočí a na zemi pak udělá roznožku. Hudbu si užívá naplno. Trochu cirkus, ale vše působí přirozeně a spontánně.

S bubeníkem Amirem Breslerem začal Cohen opět používat bicí soupravu a ne perkuse, jako v poslední době. Bresler dokáže elegantně přejít z nenápadného víření na činely do velkých forte kdykoli je třeba, zatímco na pohled jeho styl vypadá stále velmi uvolněně. S dynamikou se v tomto triu vlastně hodně pracuje. Jeho sóla jsou dravá, precizní a obvykle podpořena tleskáním, případně tancem spoluhráčů.

Nepřekonaná Aurora

Avishai Cohen navštěvuje Prahu pravidelně a má zde své stálé publikum. Kromě jedinečných hudebních kvalit možná také proto, že je ze čtvrtiny Čech, jak neopomenul zmínit (a zdůraznit poněkud lacinou citací Vltavy v sóle). Můžeme být rádi, že se vystoupení uskutečnilo v Divadle Hybernia. Dřívější návštěvy v divadle U Hasičů sice měly něco do sebe, stejně jako Rudolfinum, či Palác Akropolis, kde Cohen zahrál předloni, ale Hybernia nabízí kvalitní zvuk i vhodný kompromis mezi komorním prostředím a velkým festivalovým pódiem. Zdá se, že Praha konečně našla novou scénu pro koncerty tohoto druhu.

Turné k albu Aurora z roku 2009 ovšem zřejmě zůstává Cohenovým vrcholem. Kombinace melodiky a rytmů Východu, jazzu a přístupu klasicky vzdělaného hráče byla tehdy namíchána nejlépe. Pokud si můžeme dovolit Avishaie soudit, trio hraje výborně, ovšem při absenci perkusí, zpěvu a zejména arabské loutny oud se okrádá o své nejlepší zbraně a kapela zní mnohem konvenčněji, ačkoli stále vytváří osobitou hudbu. Možná je to ale jen klid před bouří – Cohenova hudba se stále mění a on má už nepochybně jasno, čím své posluchače překvapí příště.

Avishai Cohen, Praha - Divadlo Hybernia, 12. 10. 11