21.11.2008 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: živě
Pokud vám v poslední době kápla do noty tolik rozšířená vlna neo-soulových zpěvaček, ale přitom vás znudily produkty Marka Ronsona a jeho souputníků, pak jste měli zaostřit na jméno Asa. V Nigerii vyrůstající pařížská rodačka před časem vydala debutové album a přijela jej – byť až na druhý pokus – představit do Prahy.

Ačkoliv škatulkování může být zavádějící, přirovnání – přiznejme si to - se samo nabízí. V Británii mají Amy Winehouse, Adele, Duffy a zástup jim podobných, zatímco o pár stovek kilometrů jižněji na své objevení čeká zpěvačka, nemá potřebu jakkolilv se stylizovat nebo se stylizovat nechat. A je to znát. Její velkou devizou, kterou od ostatních vybočuje, je feeling. Podíl na tom má pochopitelně prostředí, ve kterém vyrůstala a které ovlivnilo i její tvorbu, a pak tým zkušených muzikantů, především z ranku world music, kterým se obklopila.

Hudební základ tvoří fúze trip-hopu a soulu, ke které se občas pochopitelně přidávají vlivy world music, tu něco málo z reggae, hlavně co se rytmu některých skladeb týče, občas i lehký náklon k folku. I přes propracovaná aranžmá totiž nosným prvkem stále zůstávají prachobyčejné písničky, což v koncertním podání bylo patrné od začátku vystoupení.
Přirozená, charismatem sršící zpěvačka v Akropoli vytvořila přátelskou atmosféru a přestože nejednou její snaha o komunikaci vyšla nazmar – evidentně vlivem jakéhosi jazykového bloku na straně českého publika – nenechala se zarazit.
S přibývajícím časem dostávala větší a větší prostor k seberealizaci i doprovodná kapela, jejíž hra se místy zdánlivě přibližovala k jamování. Zapomeňte na jedno patetické sólo, který každý z muzikantů zahraje jen proto, že se to tak obvykle dělává.

Pokud má takto vypadat popularizace world music, pak si na své přijde nejen ten, kterému ke štěstí stačí příjemná popová písnička. Obávat se o budoucnost nemusejí ani zarytí vyznavači žánrových restrikcí.

Asa, Praha - Palác Akropolis, 9. 11. 08