25.5.2013 | Autor: Marta Vančurová | sekce: živě
Jsou koncerty, na kterých hraje důležitou roli vystupující umělec jako takový. Interakce s diváky, proces předávání hudby skrze něj, skrze jeho osobnost. A pak jsou koncerty, na kterých se hlavní aktér večera usadí za svůj laptop, a byť pódium víceméně přenechá doprovodné kapele, ten pomyslný mezičlánek, osobnost umělce, se utlumuje a dochází k čistému spojení – diváka a hudby. Pražské vystoupení Apparata se nepochybně řadí do této druhé kategorie – minimum kontaktu, avšak maximum emocí a prožitků.

Německý producent a hudební experimentátor Apparat nestanul na českém pódiu poprvé. Výjimečností jeho pražského koncertu však bylo cílené zaměření na jednu nahrávku, Krieg und Frieden, již Apparat stvořil pro německou divadelní inscenaci románu Vojna a Mír. Toto album je založeno na instrumentálních rozostřených plochách, ze kterých se noří melodie, jež jsou málokdy neseny hlasem, prostor je spíše propůjčován klavíru, violoncellu či houslím. Vzhledem k tomu, že jej Apparat nahrával s třicetičlenným orchestrem, budilo zvědavost, jak se tohoto díla zhostí naživo.


Pódium Paláce Akropolis zůstalo i po příchodu Apparata a doprovodné kapely zahaleno jen slabým osvětlením a žádná světelná výprava se nekonala ani v průběhu koncertu. Za jejich zády se spustila živá projekce, tvořená povětšinou abstraktními barvami, jejichž přechody často korespondovaly s vyvrcholením skladeb. Apparat usedl do levého rohu za stoleček s laptopem a mixážním pultem, přičemž soustředěnou, byť procítěnou práci s tlačítky občas vyměnil za hru na kytaru či bubínek a spíše výjimečně i zpěv. Orchestr nahradila doprovodná kapela tří multiinstrumentalistů, kteří střídali housle, violoncello, klávesy, kytaru, xylofon a další nejrůznější nástroje a bubny. Zvuky však málokdy byly ostré, vše ve spojení s mašinkami a loopingem vytvářelo spíše ony pro Apparata typické ambientní plochy.

Celý koncert jako takový by se dal připodobnit k proudu oceánu. Apparat začal u tichých elektronických šumů, které postupně nabývaly na intenzitě a na konkrétnějších tvarech, přechody mezi skladbami byly spíše tušené a stejně tak povětšinou nerušené potleskem. Z této abstraktní nálady se dostal ke skladbám, které byly splétány z naloopovaných zvuků, pozměněných hlasů, houslových repetitivních vyhrávek, aby je vzápětí zaplavil podmanivými beaty. Z těch následně mohla vystoupit ona nádherná, opojná sóla violoncella či klavíru jak ve 44 či K&F Thema.


Skladby v živém podání pochopitelně prošly značnou proměnou oproti studiové verzi. Spíše jako by jejich obrysy tu a tam vystupovaly a nechaly se rozpoznat. Mnozí diváci se shodli na tom, že si během koncertu prošli zvláštním přerodem. Úvod pro ně představoval téměř fyzickou nevolnost, pocit smutku či bolesti. Tyto zneklidňující pocity se však vzápětí přelily do čistého emocionálního napojení se na hudbu, které postupně mohlo přerůst v extatické niterné prožitky, podporované očividným souzněním celé kapely s jimi vytvářenou hudbou.

S úsměvem na tváři a s cigaretou odehrál Apparat jako přídavek Ash Black Veil a Black Water z předchozího alba. Obě díky zpěvu a klasičtější struktuře představovaly ideální přechod mezi abstraktním světem a realitou, do níž není vskutku snadné se vrátit po tak nevšedním zážitku. Je obdivuhodné narazit na umělce, který namísto využití koncertu k předvedení sebe samotného jen otevře pomyslné dveře a nechá diváky okusit svou tvorbu v ryzí, čisté podobě. A opětovný poslech alba může mít po úterním večeru zas o něco hlubší a citelnější rovinu.

Apparat, Praha - Palác Akropolis, 21. 5. 13