Rozhovor s Radkem Parstrňákem a Richardem Kroczkem z Buty

V součastné době probíhá vaše koncertní turné, jak to vypadá?
Richard: Spousty koncertů máme nejenom v Čechách, ale i na Slovensku, všude je skvělá atmosféra, máme rádi i menší prostory, je to o atmosféře.

Je tady jaro, jak to na vás působí?
Radek: Nejdřív předčasné nadšení z počasí, pak zánět průdušek, potom ucpání čelních dutin, ale líbí se mi to. Když sluníčko zasvítí po půl roce co byla zima, jsem šťastný.

Jak dlouho už hrajou Buty?
Radek: Už 24 let, zakládali jsme je v roce 1986.

Kdy jsi začal hrát na kytaru?
Radek: Už v útlém věku. Bylo mě pět, kytara byla doma a moje dvě starší sestry zpívaly písničky k táboráku. Mně se to líbilo. Pak si toho všimnul můj bezdětný strýc a ve 3. třídě mě přihlásil do LŠU, kde jsem se učil u profesora Káni a paní prof. Jančíkové v obávaného kytaristu.

Jak vznikly Buty?
Radek: S panem Kroczkem jsem se vůbec neznal, ale ve stejném týdnu jsme se spolu vrátili z vojenské služby. Potom, co jsme se potkali na pravidelném jazzovém čtvrtku Ostravského rozhlasového orchestru Na černé louce, pavilon C, od té doby, to byl rok 85, spolu hrajeme. To byly různé skupiny, Uhlisti 38, tancovačková skupina B Komplex, z té se potom vyvinuly Buty.

Chystáte něco nového?
Radek: Řadovou desku, která je už skoro hotová a ještě nás oslovili symfonici z Českého symfonického orchestru, aby jsme udělali společný koncert a následně nahrávku. Budeme aranžovat, bude to spousty not na papíře, samé Buty.

Co to znamená Buty?
Richard: Jsou to po polsku Boty.

Vystupujete tedy i v Polsku?
Richard: Hrajeme tam a dokonce znají naše písně, takže to i funguje.

Na Okoři vystoupíte s 90 min.programem prozradíte na které kousky se můžou Vaši fanoušci těšit?
Radek: Na všechny. Nerad mluvím o tom, co budeme hrát, celý to musí být skvělý, ale asi určitě Jednu ruku dlouhou, Nad stádem koní, František a spousty dalších. Já jsem vlastně ani netušil že máme hity.

Jak se těšíte na Okoř?
Radek: Každý, kdo byl u táborového ohně, tak musí mít vztah k Okoři, to je jasný, že? Posledně se mi tam líbilo, to jsme tam vystupovali s Tichou partou, to byla taková komornější verze utvořená částečně z Buty a potom našich kamarádů. Těšíme se tam tentokrát v plné sestavě, plný energie. Je to pěkný festiválek, v pěkném prostředí, těšíme se.

Chcete něco vzkázat čtenářům?
Richard: Všechno nám řekne čas, ale víš, co si přeju? Volte pravici a taky, aby nikdy nebyla válka. Jděte všichni za dědou a babkou a přemluvte je, jinak to nemá smysl.

Rozhovor s Davidem Kollerem

Davide, jak poslední dobou žiješ, jaký máš pocit z této doby, nevalí se to na tebe?
Já mám občas pocit že nás to rozmačká na padrť. Denně jezdím károu tak cca. 50 až 100 kiláků a mám pocit, že to není ten život co jsem chtěl žít. Když mě onehdá tahali policajti z bouračky, tak mi pak říkali, že jen v Praze se ročně přihlásí 60 000 novejch aut. To je 180 kilometrová řada aut. Hrůza. Pak NET atd. Ještě že má člověk kam utýct. Tím myslím tu hudbu.

Když zavzpomínáš, na které období v tvém hudebním světě si rád vzpomeneš?
Já měl rád tu euforii v začátcích kapel jako Jasná páka, Žentour a Lucie. Zkoušeli jsme s Lucií 7x tejdně tři čtvrtě roku. Na začátku nebylo nic a po roce jsme měli repertoár na hodinový koncert, materiál na první desku a hit v rádiích – Šrouby do hlavy. Každej den se něco dělo.

Hrál jsi v začátcích s Jasnou Pákou, Leškem Semelkou , Žentourem a potom přišel velký vzestup s Lucií, co tě na tom bavilo?
Nevím, asi ta zábava dostat lidi do varu. Je to tak vždycky. Když zapomenem co je okolo. Když hraješ v kapele, kde jsou jen bicí, 5 hodin bez přestávky, tak jsou lidé občas v tranzu.

Byl si jedním z hlavních motorů Lucie, jak vokálním, tak skladatelským, jak vzniká něco nového, kdy tě to napadá?
Musíš bejt soustředěnej na práci. Třeba text písně Oheň jsem napsal ve vlaku ze Slovenska, nešlo spát, nebylo kam utéct. Každá píseň vzniká ale jinak.

Jezdíš rád na turné?
Jasně.

Máš syna, je také hudebník, musel jsi ho nasměrovat nebo si to vybral sám?
Adam dostal congo v devíti letech a teď končí konzervatoř. Myslím, že ho to baví. Říkal jsem si, že to je vlastně řemeslo a je to kolem něj. Zeptej se jeho. A taky: kdo si hraje, ten nezlobí, ne.

Co teď připravuješ?
Právě dodělávám novou píseň. V Meet Factory jsme udělali akustiku sálu a nainstalovali do něj dobrou zvukovou aparaturu a připravujem do něj hudební program. Má to tam teď skvělej zvuk.

Máš teď dobrou kapelu, představíš nám jí trochu?
Marek Minárik – basák, co s ním hraju se sedmiletou pauzou už šestnáctej rok, takže to je už asi moje Marta fatale. Tomáš Marek – bubeník, který také hrál s Lucií , Kollerbandem a myslím, že spolu hrajem už 13 let. Už prokop víc jak 20 velkých bubnů. Je to bejvalej sjezdař. Michal Pelant – kytarista, zpěvák. Má operní průpravu a je s ním velká legrace. Umí hrát na kytaru i bicepsem. Michal Nejtek – klávesista, skladatel a aranžér. Musíme mu říkat soudruhu profesore. Nekecám. Na percuse hraje občas Adam, když má čas nebo Víťa Halaška, se kterým teď nově zkoušíme. Oba jsou myslím skvělí hráči. Martin Valihora s náma jel dvě turné na druhé bicí. Martin absolvoval hudební školu v Berklee a hrál myslím sedm let po světě s americkejma kapelama, tak má velký zkušenosti a strašnou techniku. Ale fakt strašnou.

Hraješ rád na festivalech? Těšíš se na Okoř?
Jasně že se těšíme. Možná už zahrajem novej singl.

Během vašeho vystoupení zahrajete i jedny z největších hitů skupiny Lucie, hraješ je rád? Prozradíš nám , na které písničky se můžeme těšit?
Takový malý bestof vždycky dáme. Lidi to maj rádi a my také. Šrouby, Černí andělé, Medvídka na vánoce atd. Domlouváme se většinou až při koncertě, co se bude přesně hrát, všichni pak dávaj většího bacha, když neví jaká bude další píseň. Nechme se překvapit co genius noci vyvolá. Třeba budeme hrát trempské písně?! A myslím, že Okoř je náš první letošní fest.