Kapela Beirut vystoupí 15. srpna v Praze v sedmičlenném složení
2.8.2010 | Autor: PR | sekce: tiskové zprávy
Americká kapela Beirut se představí vůbec poprvé českému publiku 15. srpna v pražském KC Vltavská v sedmičlenném složení: zakladatele a frontmana Zacha Condona, který zpívá a hraje na trumpetu a ukulele, doprovodí: Perrin Cloutier na akordeon, Paul Collins na basu, Nick Petree na perkuse, Ben Lanz na trombon a tubu, Kelly Pratt na trumpetu, lesní roh a zvonkohru a konečně Jared Van Fleet na piano. Kapela Beirut si získala diváky po celém světě spojením balkánské hudby, šramlu, šansonů i pařížského kabaretu do celku, který dokáže v jednu chvíli pohladit a v druhou rozvášnit a rozradostnit. Zach Condon z Nového Mexika teskně naléhavým, až naříkavým hlasem zpívá impresionisticky zaobalené texty a namísto toho, aby jako každý jiný z folkově laděné indie rockové scény stavěl na kytarách, fouká do vojenské trubky, na krku má pověšené ukulele a zbytek spoluhráčů do skladeb vstupuje s dechy, akordeonem, bubny, klavírem, zvonkohrou, cellem a mandolínami. Jako skladatel odkojený romskými trubači ale Zach neskrývá vztah ke Cocteau Twins, The Magnetic Fields a Sigur Rós. Kapela Beirut vydala tři úspěšná alba, sklízí chválu prestižních hudebních magazínů a koncertuje po celém světě. Vstupenky jsou v prodeji v sítích Ticketpro, Ticketstream a Eventim za 440 Kč včetně poplatku.
Beirut představují vlastně zhudebněný cestovní deník Zacha Condona. Způsob, jakým vstoupil do děje americké rockové současnosti, nese všechny rysy naivní umanutosti a romantických představ o místech, kam běžný Američan vstupuje pouze s hamburgerem v ruce. Přesto nebo právě proto na sebe okamžitě strhl nebývalou pozornost napříč celým světem: dočkal se pochvaly od prestižních hudebních magazínů a zbožňuje ho publikum, které často ani netuší, kde nějaký Balkán leží.
Z úspěšných desek a epíček Beirutu lze vlastně vyčíst příběh o tom, jak sedmnáctiletý teenager z Nového Mexika vypnul televizi s filmy Emira Kusturici a zamířil do Východní Evropy za Goranem Bregovičem. „Myslel jsem si, že world music je žert, ale něco takého skutečně existuje,“ vyznal se upřímně po návratu domů a hned na to v obýváku natočil debutové album šramlovitě natřesené balkánskou dechařinou s bezelstně šíleným názvem Gulag Orkestar.
Zatímco Zachovi přátelé a sousedi z města Albuquerque – akordeonista a bubeník Jeremy Barnes (dříve Neutral Milk Hotel nyní A Hawk and a Hacksaw) a houslistka Heather Trost – kteří mu album pomáhali natáčet, se na mnoho týdnů usídlují v rumunské Transylvánii a vesnici Zece Prajini, kde žijí členové dechovky Fanfare Ciocarlia, Zach zajde raději do obchodu, koupí sí hromadu cédéček a doma své dojmy přefiltruje do sofistikované, originální podoby a z balkánských asociací učiní vstřícný zázrak, rockové minioratorium bez jakékoliv špetky syrovosti a punkové divokosti. V tom spočívá největší kouzlo Beirutu, které navíc funguje a dává smysl.
A to i tehdy, když sní pod Eiffelovkou a hlavou se mu honí děje francouzské filmy a melodie Serge Gainsbourga nebo Yves Montanda, kterými se nechal inspirovat na neméně úspěšném druhém albu The Flying Club Cup z roku 2007 s velebně vyklenutými popovými melodiemi, jeho osobním trademarkem. K ruce mu byl ve studiu kanadských Arcade Fire slavný Owen Pallett (Final Fantasy). Dechové fanfáry se tu prolínají s klávesami, ale platnosti nepozbývají. Na dosud poslední nahrávce – epíčku March of the Zapotec/Holland (2009) – pro změnu přešel k zeměpisně bližšímu dechovému pohřebnímu ansámblu The Jimenez Band z mexického státu Oaxaca. Nedávno Beirut vyrazili na turné po Brazílii (s místními hudebníky dokonce připravil projekt Beirutando) a protože Zach vždycky nadšeně mluvil o tamním světově proslulém písničkáři Caetanco Velosovi je dost možné, že se brzy dočkáme dalšího překvapení.
Vychází totiž ze svého životního kréda: „Někteří lidé přistupují k hudbě analyticky, jiní ji využívají k ostrým postojům. Já v hudbě hledám především krásu.“
Zachary Francis Condon se narodil v roce 1986 v Santa Fé (Nové Mexiko). Nyní bydlí v New Yorku. V šestnácti letech se zapsal na první ze čtyř vysokých škol, které vzápětí opustil. O rok později odjeli s bratrem do Evropy. Je hudební samouk a skládání se věnuje od patnácti. Používá klavír, klávesy, syntezátory a počítač, ale hraje především na trubku a ukulele. V mládí sice na radu otce měl nakročeno ke kariéře kytaristy, ale těžký úraz zápěstí mu ji znemožnil. Zpočátku – podle vlastních slov – připomínal klon Toma Waitse a Rufuse Wainwrighta. Zakládal krátkodobé kapely a zajímal se o hudbu z Etiopie, Alžírska, Makedonie a Brazílie, ale v Evropě natrvalo propadl balkánským dechovkám a francouzské kultuře. Název Beirut prý vzešel z nepolitického soucitu k tragickým konfliktům, které libanonské město v minulosti postihly a z potřeby vyjádřit multikulturní pojetí skupiny.
Beirut představují vlastně zhudebněný cestovní deník Zacha Condona. Způsob, jakým vstoupil do děje americké rockové současnosti, nese všechny rysy naivní umanutosti a romantických představ o místech, kam běžný Američan vstupuje pouze s hamburgerem v ruce. Přesto nebo právě proto na sebe okamžitě strhl nebývalou pozornost napříč celým světem: dočkal se pochvaly od prestižních hudebních magazínů a zbožňuje ho publikum, které často ani netuší, kde nějaký Balkán leží.
Z úspěšných desek a epíček Beirutu lze vlastně vyčíst příběh o tom, jak sedmnáctiletý teenager z Nového Mexika vypnul televizi s filmy Emira Kusturici a zamířil do Východní Evropy za Goranem Bregovičem. „Myslel jsem si, že world music je žert, ale něco takého skutečně existuje,“ vyznal se upřímně po návratu domů a hned na to v obýváku natočil debutové album šramlovitě natřesené balkánskou dechařinou s bezelstně šíleným názvem Gulag Orkestar.
Zatímco Zachovi přátelé a sousedi z města Albuquerque – akordeonista a bubeník Jeremy Barnes (dříve Neutral Milk Hotel nyní A Hawk and a Hacksaw) a houslistka Heather Trost – kteří mu album pomáhali natáčet, se na mnoho týdnů usídlují v rumunské Transylvánii a vesnici Zece Prajini, kde žijí členové dechovky Fanfare Ciocarlia, Zach zajde raději do obchodu, koupí sí hromadu cédéček a doma své dojmy přefiltruje do sofistikované, originální podoby a z balkánských asociací učiní vstřícný zázrak, rockové minioratorium bez jakékoliv špetky syrovosti a punkové divokosti. V tom spočívá největší kouzlo Beirutu, které navíc funguje a dává smysl.
A to i tehdy, když sní pod Eiffelovkou a hlavou se mu honí děje francouzské filmy a melodie Serge Gainsbourga nebo Yves Montanda, kterými se nechal inspirovat na neméně úspěšném druhém albu The Flying Club Cup z roku 2007 s velebně vyklenutými popovými melodiemi, jeho osobním trademarkem. K ruce mu byl ve studiu kanadských Arcade Fire slavný Owen Pallett (Final Fantasy). Dechové fanfáry se tu prolínají s klávesami, ale platnosti nepozbývají. Na dosud poslední nahrávce – epíčku March of the Zapotec/Holland (2009) – pro změnu přešel k zeměpisně bližšímu dechovému pohřebnímu ansámblu The Jimenez Band z mexického státu Oaxaca. Nedávno Beirut vyrazili na turné po Brazílii (s místními hudebníky dokonce připravil projekt Beirutando) a protože Zach vždycky nadšeně mluvil o tamním světově proslulém písničkáři Caetanco Velosovi je dost možné, že se brzy dočkáme dalšího překvapení.
Vychází totiž ze svého životního kréda: „Někteří lidé přistupují k hudbě analyticky, jiní ji využívají k ostrým postojům. Já v hudbě hledám především krásu.“
Zachary Francis Condon se narodil v roce 1986 v Santa Fé (Nové Mexiko). Nyní bydlí v New Yorku. V šestnácti letech se zapsal na první ze čtyř vysokých škol, které vzápětí opustil. O rok později odjeli s bratrem do Evropy. Je hudební samouk a skládání se věnuje od patnácti. Používá klavír, klávesy, syntezátory a počítač, ale hraje především na trubku a ukulele. V mládí sice na radu otce měl nakročeno ke kariéře kytaristy, ale těžký úraz zápěstí mu ji znemožnil. Zpočátku – podle vlastních slov – připomínal klon Toma Waitse a Rufuse Wainwrighta. Zakládal krátkodobé kapely a zajímal se o hudbu z Etiopie, Alžírska, Makedonie a Brazílie, ale v Evropě natrvalo propadl balkánským dechovkám a francouzské kultuře. Název Beirut prý vzešel z nepolitického soucitu k tragickým konfliktům, které libanonské město v minulosti postihly a z potřeby vyjádřit multikulturní pojetí skupiny.
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/tiskove-zpravy/Kapela-Beirut-vystoupi-15-srpna-v-Praze-v-sedmiclennem-slozeni~02~srpen~2010/
Komentáře
&;
