Muzikus.cz homepage

np molvaer // Sidsel Endresen / Bugge Wesseltoft: np3 // Out here... In there...

29.10.2002 | Autor: DJ Mobley



Universal Music // Jazzland (53:55 // 46:25)
Že by se electru dařilo víc pod polární září než v klimaticky rozmazleném Středomoří? Nevím, má-li tento dojem oporu v prodejních statistikách, ale soudě podle počtu festivalových pozvání a mediálních ohlasů vše nasvědčuje tomu, že se skandinávský nu-jazz skutečně stal víc než hitem jedné sezóny. Důvodů, proč se electro jazzu daří zrovna v Norsku, je jistě víc, ale mně se vždy líbilo vysvětlení trumpetisty Molvaera, že na místní jazzovou scénu mělo Davisovo elektrické období větší vliv než jinde, protože místní hudebníci nebyli tolik spjatí s be-bopovou tradicí (což by se ovšem už sotva dalo tvrdit např. o sousední Kodani...). Významnou roli samozřejmě sehrála skutečnost, že právě v Oslu se od sedmdesátých let nahrávala většina historických nahrávek mnichovské značky ECM, jejíž katalog obsahuje řadu zásadních nahrávek jazzrockové fúze 70. a 80-tých let. Ne náhodou jak trumpetista Nils Peter Molvaer, tak zpěvačka Sidsel Endersen, jejichž jména bývají s nu-jazzovou vlnou spojována, kdysi právě na ECM začínali. Oba ostatně na svých nových albech zůstávají věrni estetice, jejíž základy byly položeny právě v legendárním Rainbow studiu, v němž udávali tón mnichovský producent Manfred Eicher a od zvukařských šavlí jeho pravá ruka, inženýr Jan Erik Kongshaus. Jak new je tedy vlastně severský nu-jazz ?
Předpokládám, že nová Molvaerova deska potěší zejména jeho mladší, klubově orientované publikum obdařené kratší hudební pamětí. Osobně mám jako nepříliš pozorný posluchač jeho předchozích dvou electro jazzových alb (tří, počítáme-li remixy Solid Ether) obavu, že jen těžko určím, v čemž se Molvaerův nový výstup od těch předchozích liší. Takže: i tentokrát jsem zaznamenal chmurné polární úvody věsměs soustředěné na leaderovu melancholicky přidušenou trubku (někde mezi Milesem v období Time After Time a Hassellovým voláním po Shangri-La), která své tklivé přemítání rozvíjí na pozadí ošklivě se tvářících elektronických beatů, jejichž neškodný rachot je - světe div se!, dvacet let po Enově a Byrnově výletě do buše plné duchů - tu a tam připepřen samply rozrušených radiokazatelů a příležitostnou Aarsetovou kytarovou distorzí a la Rypdal. Nechtěl bych Molvaerovi křivdit, ale nemohu se zbavit pocitu, že podobná recyklace starých známých receptů je nahony vzdálená duchu Prince temnot, nepřináší nic nového a na můj vkus není dost funky. V porovnání s potenciálem, který potřebná konfrontace klubové elektroniky s jazzovou improvizací nabízí, jde o promarněnou příležitost. To neznamená, že Little Indian není sakramentsky vydařená balada nebo že bych před podobnou muzikou z klubů utíkal, ale doma si raději pustím Dona Cherryho nebo staré dobré Masqualero, v němž Molvaerovy monomanické chmury úspěšně kontrovali jeho všestrannější a pozitivněji naladění kamarádi.
Zpěvačka Sidsel Endresen sice v poslední době nahrává pro nu-jazzovou značku Jazzland producenta a klávesisty Buggeho Wesseltofta, ale na rozdíl od Molvaera je její vztah k elektro-jazzu spíše nepřímý, založený na dlouholeté hudební spolupráci jednotlivých členů norské jazzové komunity sdílejících příbuznou 'coolovou' a estetiku a společné začátky u ECM. Přestože Bugge Wesseltoft, bezesporu jedna z nejvýraznějších osobností nu-jazzové školy, s Endresen spolupodepsal již třetí album, jeho hudební vklad je i tentokrát jednoznačně podřízen zpěvaččinu světu. A ten je mnohem bližší soudobé experimentální hudbě než taneční elektronice. Ani ona se na první poslech příliš nevzdálila od debutového alba So I Write na ECM z roku 1990, na němž jí doprovázel právě Molvaer, což mu Endresen oplatila hostováním ve dvou akustických skladbách Solid Ether. Ve většině skladeb Wesseltoftova elektronika úsporně, ale efektivně podbarvuje zpěvaččiny intimistické vokalízy, oscilující mezi recitací a expresivnějšími hlasovými efekty rozvíjejícími texty jednotlivých básní - skladeb. Komorně - experimentální atmosféru desky vyvažuje několik melodičtějších písniček, jako je přesvědčivá cover verze Birds od Neila Younga nebo závěrečné Try, v nichž Endresen barvou hlasu a frázováním připomene Marianne Faithfull nebo Nico. Osobně bych asi uvítal, kdyby zpěvačka více rozvíjela tento 'písničkový' potenciál alba, tím spíš, že - jak naznačuje Try - by se tím otevíral i větší prostor pro dynamičtější a expanzivnější hru Wesseltofta. Ale to už by zřejmě byla jiná deska, než měla autorka na mysli. Milovníci komorního jazzu nebo současné vážné hudby ocení úspornost a zjevnou poctivost tohoto beckettovsky minimalistického alba a my ostatní se budeme těšit na příště.



Psáno pro: &musiQ 2002/10

Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/recenze/np-molvaer-Sidsel-Endresen-Bugge-Wesseltoftnp3-Out-here-In-there~29~rijen~2002/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.